Běhání s hudbou, bez hudby, s Respektem a s Jabra Sport Pulse Wireless

Když jsem před rokem začínal, říkal jsem si, že jedině s hudbou, abych se při běhu nenudil. Jenže rychle jsem přišel na to, že mě kabelová sluchátka za běhu otravují. Kabel se pořád někde kinklal, za něco se zachytával, tahal mi hlavu. Tak jsem si objednal bezdrátová sluchátka a než přišla, běhal jsem bez nich, přičemž jsem si na běhání v tichu tak nějak zvykl.

Člověk může bez hudby lépe přemýšlet, všechno kolem sebe slyší, líp vnímá svoje tělo. Většinu letošního roku jsem proběhal bez sluchátek, ačkoliv mi ty moje přišly. 

Vyběhl jsem s čelovkou a to byste nevěřili, co se stalo!

Včera jsem si ráno dal dohasínající akučlánek do čelovky na nabíječku, abych ho dotloukl, než vyběhnu. Kovářovic kobyla - mám v čelovce článek 18650, jehož objednávkou jsme zkoušeli, jaké kvality jsou ty superlevné, co mají skoro dvojnásobnou deklarovanou kapacitu proti tomu, co máme my na eshopu. V praxi se tak ověřilo, že jde o repas z notebookových baterií, která tu kapacitu nemá ani náhodou, navíc ta baterka v podstatě umírá, ale já si říkal, že na moje běhání dobrý.

No a jak na ni tak večer koukám, jak se dotloukla v nabíječce, tak si říkám, že to by byla prdel, kdyby se mi podařilo vyběhnout bez akučlánku v čelovce a já bych mohl tvrdit, že i tak skvělý čelovky, jak ty od Fenixe, jsou na k ničemu, když v nich není akučlánek. Pak jsem se za sebe zastyděl, protože to je samozřejmě nesmysl, to byste mi nevěřili a zase bych poslouchal něco o tom, že si to všechno vymýšlím.

No a pak jsem vyběhl, v zatáčce mimo světlo lucerny zapínám čelovku a to byste nevěřili, co se stalo (klikni zde pro více fotografií, videa a diskusi). Nevěřili, že jo. Takže oficiální verze je, že jsem si vzpomněl, že chci koupit zakysanou smetanu ve večerce a pak si z nabíječky vyzdvihnu akumulátor, který se tam dotloukal o těch pár minut dýl.

A abych to zužitkoval, dal jsme si extra dlouhý noční výběh, 17 kilometrů v husté tmě kolem Brandýsa, to jsem ještě nedával. Do toho jsem si stáhl audioverzi Respektu a poslouchal jsem ho za běhu, abych se vzdělával. Po několika týdnech jsem z přechodu na podzimní režim měl dobrý dojem :)

Zazimované běhání: až se tě zima zeptá, jak jsi v létě myslel na běhání v zimě ...

Minulý víkend byl poslední letní den - takový ten teplý, s dostatkem slunce. Alespoň mi to tak přišlo. Oslavil jsem to výběhem na Javorník na Šumavě, vkusná patnáctka večerní Šumavou. Od té doby prší a když neprší, tak chčije. Jak v tom má člověk běhat? Nu, je potřeba přešaltovat se do zimního režimu.

Vzpomínám na to, jak jsem běhal vloni. Využívám toho, že už běhám rok, takže lze recyklovat zkušeností, jenže vloni jsem za měsíc touhle dobou uběhl pár desítek kilometrů, teď bych rád dvě stovky. V létě jsem nedostatek času obicykloval tím, že jsem běhal z práce a do práce. Zkusil jsem v tom poslední týden pokračovat a hned se ukázalo, v čem je problém. V tahání věcí.

Za prvé je potřeba více oblečení, už nevystačím na běhání s kraťasy a lehoučkým tričkem, potřebuju mít dlouhé kalhoty, solidnější triko a ještě mikinu.  A hned se mi to nevejde do malého batohu.

Za druhé na sebe do práce potřebuju pevnější a tím i těžší kalhoty a bundu. Opět se to při cestě zpět nevejde do malého batohu.

Kromě toho se v práci sousedům něco ztratilo, takže mám strach nechat v kanceláři notebook na stole do druhého dne a zamknout ho není kde. Tahám ho s sebou a musím běhat s větším batohem. To znamená plus šest či spíše sedm kilo a to už není taková sranda.

Mokré večery k běhání lákají méně. Člověk se musí přešaltovat do režimu "zuřte si živly dle libosti" a zvyknout si na to, že už před šestou nemá vybíhat bez čelovky v kapse. Mimochodem, jako rezervní čelovka se mi osvědčil Fenix HL10 na jednu mikrotužkovku, je to pidisvítilna, kterou člověk v kapse necítí, ale oproti mojí HL55 na dobíjecí 18650 akumulátor je to drobeček, kterého si nevšimnete ani na hlavě a na běžné běhání to stačí. Do skal bych s tím ale na rychlý seběh nešel, to je jasné.

A tak jsou sice zkušenosti z loňska, ale zase se bude optimalizovat a aktualizovat. Za prvé zamykací skříň v práci, kde nechám notebook. Za druhé asi batoh nějaké větší velikosti, než je těch 12 litrů. Tam už ty věci přeci jen rvu na sílu a poté, co jsem vyzkoušel batohy na běhání, bohužel značně menší, jsem zjistil, že ani není tak pohodlný, jen jsem prostě zvyklý. Kdybyste měli nějaké osvědčené tipy, sem s nimi, i když je to asi netradiční požadavek.

Nesnáze s časem zatím řeším tolerantně tak, že běhám v dešti a v noci a když už se mi fakt moc nechce, tak jdu do bazénu plavat. To jsem teď měsíc zanedbával a přitom to pomáhá.

Poslední zádrhel: věci z loňska mi už opravu nejsou. Moje nejstarší mikina z Decathlonu na mě visí úděsně, naštěstí jsem ji nikdy neměl rád, protože moc nedýchá. Zateplená běhací bunda Nike má citelné materiální přebytky, ale ještě to s ní jednu sezonu půjde. Naštěstí mám novou mikinu Salomon, zatím velmi příjemnou a osvědčující se, jenže má jen náprsní kapsu, nikoliv postranní kapsy na zip, jako mívají bundy, takže si všechno musím cpát do ledvinky a běhat s ledvinkou. Zatím s tím zkusím vydržet, uvidíme, jak moc se ty věci budou točit, schnout a smrdět. Původně jsem chtěl ještě nějakou zateplenou vestu na běhání (tedy bez rukávů), ale zřejmě to není moc populární oděv, protože to v nabídce skoro nikdo nemá a pokud jo, tak je to nějaká zoufalost vzhledu péřové bundy.

Běžím si tak kolem Kbelských kasáren ...

Běžel jsem si takhle kolem kbelských kasáren po tom chodníčku, po němž spořádaně jde několik vojáků. Ten vepředu si mě pohrdavě přeměří, když je míjím nevalným tempem a zahuláká dozadu "Tak přidejte do kroku, drazí kolegové, však nás tu volně minul i ten civilista". Já mu teda v tý rychlosti rozuměl něco jako "tak hejbněte debilové kurva prdelí, dyť nás předběh i ten zasranej civil". Za mnou se ozývá rychlejší dusot vojenských kanad a skupinka vojáků je mi těsně v patách.

Aby byla trocha té legrace ze života, zdvořile zrychluju o pár čárek na tacháku, když cítím za krkem jejich dech. Frekvence dopadu kanad se rovněž zvyšuje.

Když první voják dobíhá na moji úroveň a hledí nasupeně bez mrknutí před sebe, podívám se na něj, usměju se, aby viděl, že pohoda na place a znovu zdvořile přidávám do kroku.

Po třech takovýchto rychlostních výměnách běžíme masakrózním sprintem a já si říkám, že jestli něco kbelští občané potřebují k osvěžení skvěle načnutého podzimního dne, tak je to pohled na jednotku vojáků, která se sprintem žene za magorem v turbanu, tesilových kalhotách a s báglem, z něhož čouhají na všechny strany kabely, který do toho všeho řve Alláhu akbar.

Už jsem se nadechoval k výkřiku, když vojáci zabočili do vrat kasáren a tlukot kanad o asfaltovou drť ustal. Jen výkřik "safraporte, vždyť vy ani nedoběhnete jednoho sympatického mladíka" mě vyprovázel, když jsem se bezvládně pověsil na semafor před silnicí a hledal jsem dávno ztracený dech...

Běhám rok. Co mi to dalo a vzalo?

Zrovna, když jsem se převlékal na závod pod Ještědem, pogratuloval mi Apple svým způsobem, že právě běhám rok. Ten jeho způsob spočíval v tom, že mě upozornil, že mi vypršelo roční předplatné běžeckého deníčku Runkeeper a že ho mohu obnovit. Předplatil jsem si kdysi dva dny poté, co jsem začal běhat, abych v tom měl nějaký přehled a abych si objednal tréninkový program “uběhni 10km pod hodinu za devět týdnů”. Takže můj oficiální začátek dospěláckého běhání.

Ještědský skyrunning KTRC naposledy (tentokráte vážně formou závodu)

“Chčije formou zjevení,” komentoval kdosi včerejší počasí na našem závodu kolem Ještědu. Upřesnil, že tím myslí to, že déšť není vidět, ale mokrý jsme durch. Zkušenější běžec z davu odtušil, že takový déšť je fajn, ochladí a smyje z nás bahno. Nikdo se nesmál, nebyla to vtipná hláška, byla to praktická informace, kterou je třeba si uložit do podvědomí.

Půl hodinky před startem jsme šli “okouknout trať”, trochu se vyklusat. Krásná, škvárou sypaná cesta končila deset metrů za zatáčkou, ihned jak se dostala z dohledu diváků. Pak už to byla klasická lesní svážnice, rozmáčená po dvou dnech trvalého deště. “To by šlo běhat v polobotkách,” konstatoval kolega při pohledu, že se boří pouhé dva-tři cenťáky do lesní hlíny. “Ale dolů to bude dost rychlobruslení,” dodal hned, když viděl záblesk naděje v našich tvářích. A opravdu, když jsem se po chvíli otočil, abych seběhl na start, ukázalo se, že centimetrové gumové hřeby mých trailových bot mě neubrzdí. Když jsem při seběhu lehce botu zašlápl do terénu, abych zastavil, šel se mnou dolů i kus svahu. “No, aspoň nebudeme zpomalovat,” prohlásil jsem já a bylo to obecně přijato jako příhodný postřeh.

Proč se Mapy Seznamu vykostí na iPhone 7 a o strastích mobilní navigace pro běh

Seznamácké Mapy.cz jsou vzácnou kombinací nejlepších mapových podkladů a nejhoršího software. Zejména na navigaci jsem se těšil velmi, protože pro pěší výlety a zejména pro běhání jsem si od ní mnohé sliboval. Pokusím se tu sepsat, co je asi tak zhruba špatně a jak to souvisí s novým iPhone.

Ještědský půlmaraton v noci bez baterky čili běh báby kořenářky

Když jsem běžel svůj první závodní půlmaraton, byl jsem si v zásadě jistý, že ho dám - a šlo snad jen o to, v jakém čase. V neděli to bude jiné. Ještědský skyrunning KTRC je sice půlmaraton, ale s pořádným převýšením a pár kopci, které lze označit za dojáky i z pohledu ostřílených běžců.

Když jsem si trasu dal nanečisto začátkem srpna, nedoběhl jsem. Samozřejmě objektivní důvody jako málo času, ne že jsem lemra. Včera byla příležitost pro repete a otestování výbavy.

Dohoda totiž byla taková, že vrazíme děti k ochotným prarodičům do Liberce a tím pádem mě napadlo, že bych si mohl trasu ještě jednou proběhnout. 22 kilometrů - už jsem si nebyl jistý, zda ji dám v limitu čtyř hodin. I přes to, že jsem kopce poctivě trénoval, jenže co zmůžete s kopci, když bydlíte v rovině, kde největší kopec jsou mé čtyři schody do baráku.

Původně to vypadalo na luxusní časování, jenže Mariánka nafasovala dort k svátku, takže se mírně slavilo a na start jsem dorazil mírně po páté. První zádrhel: parkoviště central 3 bylo zavřené (betelnou závorou, jinak by mi to bylo fuk). Další parkoviště půlkilák od místa startu. Nakonec jsem auto nechal stát někde na štěrku při cestě, převlékl se a šel na “start”.

Zbraslavská Závist a tréma před ještědským skyrunningem

V úterý jsme si shodou okolností dali s Jakubem běh po Závisti a Zbraslavských lesích, něco jako 17 kilometrů v kopcích. Závist se to tam jmenuje proto, že ostatním (jmenovitě Jakubovi) závidíte odpich v kopcích, to abychom se uvedli do místopisu.

Místní hradiště miluju, jako většinu (byt z nouze použitých starších) přemyslovských hradišť, to jsme si dali jen tak okrajově, zlatým hřebem výběhu bylo, když jsme nemohli najít cestu nahoru na kopec a rozhodli jsme se pro terénní vlnku, následkem čehož jsme místo běhu a chůze přešli po chvíli do šplhání po skále. To zkazilo rychlostní průměr, ale zase vylepšilo nastoupané metry. Nicméně fakt, že do kopce běžím fakt pomalu, mě nepotěšil.

Nahoře na hradišti už padá listí, my jsme naštěstí nepadali :)

Mazaně jsem se totiž přihlásil na ještědský skyrunning KTRC a pod dojmem “za stejné peníze delší trasa” jsem si vybral půlmaratonskou trasu namísto desítky pro hobíky. Tu, kterou jsem před měsícem nedoběhl, když jsem to zkusil. Jasně, mám výmluvu, že jsem neměl čas to doběhnout, ale dobře si pamatuju, jak jsem byl vyflusnutý. Na Závisti jsem na tom byl líp, ale pořád existuje jistá moje pochybnost, že dám 22 km s převýšením 1350 metrů a vejdu se do čtyř hodin.  A to, i když se snažím trénovat kopce, což v Brandýse jde dost blbě. Včera jsem zmateně pobíhal kolem jediného slušnějšího kopce v Dřevčicích, než se z něj vyklubala neseběhnutelná stěna kamenolomu...

Poslední dobu jsem kromě běhání trávil ve statistikách. My ajťáci věříme, že lepší než se zeptat je, podívat se do čísel a analyzovat je, tak jsem si nastahával běhy lidí ze Stravy a koukal se, co z toho vyčtu. Je to zajímavý extrémně, protože z toho vyčtu věci, který jsem se v knihách nedočetl. Někdy z toho zkusím sfouknout nějakou svodku pro začínající, ale pro teď je podstatné to, že jsem si ujasnil hranice objemů.

V zásadě takovéhle skyrunningové aktivity dávají (tím myslím úspěšně) lidé, kteří běžně naběhají měsíčně přes 200km, což byla taky hranice pro maraton v pohodě pod čtyři hodiny. Pro delší trasy, ultramaratonové trasy lidi naběhají 300-350 km a více, aby je byli schopni odběhnout nějak v pohodě, samozřejmě ani náhodou na prvních místech. Možná se blížím tomu prvnímu, rozhodně ne tomu druhému. To je důvod, proč jsem myšlenky na delší běhy odsunul na později a teď se soustředím na to, abych příští neděli doběhl těch dvacetdva kolem Ještědu… Člověk nemá nic přehánět a nemá si od jednoho roku běhání slibovat, že bude šlapat na paty machrům. Stejně tak se ale může tu a tam decentně přetestovat pro případ, že by těm machrům na paty přeci jen funěl a dělal čelo závěru peletonu :)

Kolik musí kancelářská krysa naběhat, aby mohla pomýšlet na skyrunning, maraton či třeba ultra?

Včera mi SmashRun po synchronizaci večerního běhu vesele oznámil, že mi zbývá 6 kilometrů, abych za srpen naběhal rovných 200 km. Povzdechl jsem si, protože jsem od přírody líný člověk, šel jsem obstarat děti a když už se nacpaly do postelí, převlékl jsem si tričko a šel doříznout těch šest. Tak mocná je magie statistik a žebříčků. Nedotáhnout dvě stovky, když už zbýval jen kousek, mi bylo líto.

Shodou okolností to také za chvíli bude rok, co nějak vážněji běhám. Shodou okolností jsem před pár dny natočil svých letošních 1000 kilometrů což mi v tom ročním součtu dává cca 1300 kilometrů. Poslední čtyři měsíce se držím přes 150 kilometrů měsíčně, v srpnu poprvé přes 200 kilometrů, shodou náhod samozřejmě. Hodně tím zahýbají velké běhy, to si uvědomuju velmi dobře.

Původně jsem si tenhle blog začal psát na jednu stranu proto, abych si utřídil myšlenky a názory. Psaní mi na to pomáhá, uvědomit si, co a jak dělat a pro něco se rozhodnout. Ale na stranu druhou i jako mírné vodítko pro ty, kdo chtějí začít a nejsou si jisti, kam je to dovede. Vždycky, když čtu příběhy známých běžců, uvědomuju si, že za sebou mají deset a více let běhání a tedy jejich výsledky jsou pro mě neaplikovatelné. Nerozumějte mi špatně, nejde mi o to, předběhnout Jurka nebo třeba Radka Brunnera, spíš mi jde o to, kdy se asi tak můžu postavit na jaký závod, aby to nedopadlo trapně. Abych to upřesnil: ve které fázi svého běhání si mohu na co troufnout, abych se ctí obstál?

Svůj první oficiální půlmaraton jsem běžel letos v dubnu, to jsem měl naběháno tak 400 kilometrů. Dal jsem ho se ctí v čase 1:53. Nebyla to brnkačka, ale byl to ten dobrý a zasloužený dojem začínajícího hobíka. Zcela přiměřené. V tu dobu jsem navíc měl 95 kilo. O měsíc později desítku v Brandýse pod 50 minut. Zase spokojenost, spíš než čas bylo dobré to poměření - vždycky jsem doběhl mezi polovinou až druhou třetinou doběhnuvších, víc jsem nečekal. Od té doby určité obavy, zda nejsem na stropě svých schopností a zda bych příště předběhl sám sebe, protože normálně takhle rychle desítku ani půlku neběhám.

Co dál? Běžet maraton? Asi jo. Rád bych, jenže mi chybí ta měřítka. Kolik přípravy je dost, aby ho člověk dal se ctí (tedy kolem čtyř hodin)? V Energomonitoru, kde se motivací dost zabýváme (i když pro spotřebu energií) se držíme zásady, že důležité není ani tak stanovit si cíl, jako ten cíl nastavit přiměřený možnostem. Že bych maraton uběhl, jsem si celkem dost jistý. Nějak bych to dotlapkal. Jenže kdyby to bylo za šest hodin, byl bych zklamaný, asi i za pět. Pod pět bych si ho oficiálně “moc hezky užil” a radši bych to nerozpatlával, pod čtyři bych byl pyšný jak blecha a všude se s tím nenápadně vytahoval …

Proto se snažím studovat běhy ostatních lidí na Stravě a vydedukovat z toho, co kdy kdo dal. Není to moc jednoduché, protože tam typově nejsou zrovna shodní lidé. Kluci, co pět let běhají každý druhý den patnáctku a váží o patnáct kilo míň a nikdy maraton nezkusili - nebo ti, co začali ještě později, než já.

Maraton byl “benchmark” dřív. Teď se mi zalíbilo hodně “delší” běhání v terénu (delší proto, že to v mém případě znamená 20-30 km). Párkrát ozkoušeno na výběhu, vím, že někde u 25 km trasy je moje hranice komfortu. Bylo to vidět na nedělním kokořínském výběhu, kde mi to do té pětadvacítky šlapalo, ale pak se to hodně lámalo (dost i vedrem a dehydratací). Musel jsem se nacpat gelem, abych popoběhnul. Je to cajk, nebo nebo sebetýrání? Strýček Google je názoru, že jsem nenaběhal dost pod anaerobním prahem, takže to je motiv na podzimní sezonu.

Hloupé je, že tohle je těžké někde načíst. Většinou jsou k dispozici propagační historky lidí, kteří běhají léta a kteří popisují, jak pobíhají po nějakém ultratrailu, jenže jak dlouho začínajícímu běžci potrvá,  než může pomyslet na svůj první kratší ultratrail, třeba 60 km? Já nevím. Jakub tvrdí, že už za rok, jenže jeho případ je taky specifický, proto se tomu bráním. Nechci se nechat sbírat někde na trati na čtyřicátém kiláku.

Když jsem si v srpnu probíhal trasu Ještědského skyrunningu, nebyl jsem moc pyšný. Ano, měl jsme málo času, ale po pravdě, taky jsem byl po těch osmi kilácích, kdy jsem stál na vrcholu, slušně vyflusnutý. Měl jsem mírně jinou představu o pohodě, v níž to vyběhnu. Pak jsem studoval zbytek trasy a zjistil jsem, že jsem vlastně uběhl to nejhorší. Že ten zbytek nebyl takový masakr, protože už se nějak muselo i dolů do cíle. Dolů jsem další čtyři odběhl a chyběla mi desítka. V Alpách jsem výběh nahoru pocvičil, získal víc sebejistoty (tolik, co tři malé běhy mohou dát) a tak nějak jsem si řekl, že bez vnitřního tlaku to nepůjde a vesele jsem se na 18/9 na ten ještědský KTRC přihlásil. Uvidíme, je to nějakých 22 kilometrů, tak to nebudu mít alespoň dlouhou uličku hamby, když to tam vzdám. A časový limit jsou čtyři hodiny, to mě pořád tak nějak utěšuje, že to bych fakt mohl dát.

A v posledku, pořád všude čtu ve všech článcích o tréninku na horské běhy a ultra: nepřepalte to, nenastupujte na ně příliš brzo, bez naběhaných objemů. Jenže sakra, co je “naběhaný objem” pro 22 kilometrů kolem Ještědu? Kolik je to na to, abyste mohli dát 60 kilometrů trailu?

No a protože jsem v literatuře ani u strýčka Google žádnou representativní odpověď nenašel, rozhodl jsem, že nejjednodušší bude praxí vyzkoušet, kdy se může kancelářská krysa vydat  na skyrunning, maraton a nějaké to ultra a jestli to doběhne. Protože když ne teď, tak příště, že jo :)

Ocením vaši zkušenost: kdy jste dali jaký závod, v jakém čase, jakou jste měli váhu, průměrnou tepovku a kolik jste do té doby měli  naběháno celkem? Pište do komentářů :)

Kokořínským dolem letních třicet (kilometrů i stupňů)

V pátek večer Jakub píše, že si žena sbalila kufry a odvezla děti k mamince. Než mu stihnu odepsat, že mu držím palce, vyklube se v další SMS situace méně hororuplná, byl to plánovaný opušťák, Jakubovi zbylo auto, prázdná lednička a víkend času. Čili potřebuje provětrat nový vůz, nakrmit a zabavit. Jelikož se u nás na neděli chystaly švestkové knedlíky, byl termín jasný, programově jsme se naladili na malý výběh. Sedl jsem k mapě a vysmahnul jsem patnáctikilometrovou trasu kokořínskem, což bychom měli stihnout za dopoledne, než bude pekelné vedro. Jakub k tomu drobnou editací přidal ještě deset, abychom do Kokořína nejeli kvůli pár minutám běhu a program na neděli byl jasný. Pro jistotu jsem ještě obeslal Honzu, který přibral Kubu, takže jsme v neděli v devět stáli na startovní čáře společného výběhu před hospodou u Grobiána čtyři. Vzal jsem to jako svůj narozeninový výběh k oslavě dožité dvaačtyřicítky a malou rekapitulaci půlročního snažení od Polabského uprchlíka.

Výhoda Kokořínského dolu pro neděli byla jasná. Běh v lese, zpravidla ve stínu, většinou mezi chladivými skalami. Doběhli jsme na Vojtěchov, pak přes fakultativní výběh a seběh Jestřebických pokliček na Jestřebice. Tam se ukázalo, že jsem si mezi tím v Mapách spletl růžovou značku cyklostezky s červenou naší trasou a běžíme beznadějně blbě. Dynamicky jsme trasu přeoptimalizovali, hodili terénní vlnku spojenou s broděním kapradím a šlapali na Dobřeň a zpět na Vojtěchov.

Kdo si nezapnul hodinky pozdě jako já, natočil přes 28 kilometrů, já o dva méně. U Grobiána jsem do sebe otočil dva půllitry smíchaného piva s jablečným džusem, Honza tvrdil, že je to lahoda, výčepnímu se protáčely panenky, ale pravdu měl Honza.

Drobné poznatky: vedro mi fakt nesvědčí, je potřeba důkladně pít, nečekat na žízeň. Od Jakuba jsem si vypůjčil jeho vestu Salomon S-LAB ADV SKIN 12 - moc fajnová věc, běhá se v tom velmi příjemně, je to něco jiného, než můj reklamní batůžek Nokia, ovšem taky za čtyři litříky. Za třetí, forma stále nic moc - kdo běhá o několik let déle, ten mě na těch třiceti kilometrech ve vedru vcelku dobře užene.

Jakub se mě snažil nalákat na nějaký šedesátikilometrový závod. Musím říct, že jsem toho měl po těch 25 km kokořínskem docela plné brýle, takže tím je šedesátka odepsána. Jestli něco takového, tak příští rok. Což mi připomíná, že ještě v pátek jsem se neprozřetelně přihlásil na KTRC kolem Ještědu, to je ta trasa, co jsem ji zkoušel proběhnout. Tentokráte na to snad budu mít čas a snad jsem se i lépe připravoval. Jo, je to ta trasa, co jsem o ní prohlásil, že to může běžet jen blázen. Já to půjdu, takže cajk… a bez toho, že to zkusím na ostro znovu, se nezlepším.

Jinak Kokořínsko je na běhání fakt malebná oblast. Kontrolní výběh je nutno v brzské době opakovat!

Skywalking v Alpách (hory a běh, to se mi líbí)

Vyrazili jsme s kompletní rodinou do Alp - zapůjčili jsme si od rakouského bratrance jeho chalupu v koutu Vorarlbergu, který jsem neznal. Alpy jsou v tomhle skvělé: kromě přírodních krás tu mají i lanovky, které vás vyvezou na vrcholky kopců, takže už nejdete několik hodin hlubokým lesem, abyste se dostali na výhledy, ale chodíte po náhorních planinách, případně výrazně menším množstvím kopců. Což je skvělé, když s sebou máte malé děti a Mariánka to ocenila. Další výhodou je, že zde mají kartu, na kterou můžete všechny autobusy a lanovky používat zdarma, takže doprava je tady velmi pohodlná a jednoduchá, člověk se nemusí tahat s autem a vracet se k němu.

Já jsem vyšetřil trojici odpolední, kdy děti odpočívaly, abych vyběhl do kopců. Suše jsem využil toho, že jedna cesta do kopců nám začínala kousek od baráku. Bydleli jsme na úrovni 800 m.n.m. a asfaltka mezi loukama šla prudce nahoru do lesa, kde už z ní byla štěrkem sypaná stezka - něco mezi svážnicí a cestou pro obsluhu horských chat terénní čtyřkolkou. Sice jsem původně myslel, že si příště najdu jinou cestičku, možná více horskou, ale pak jsem to vzdal - tahle byla při ruce a času nebylo nazbyt.

Pár interních poznámek ke skyrunningu

Ze “zkušenosti” se skyrunningem na Ještědu si tu pro sebe sumarizuju pár poznámek vyzkoumaných praxí.

1. Skyrunning je občas taky skywalking - když je kopec příliš prudký, nemá smysl vyšťavovat se pokusy do něj běžet, spíš jen rychleji (pokud to vůbec jde) stoupat.
2. Hůlky by se mohly hodit. Nutno ověřit, mohlo by mě taky štvát mít pořád něco v ruce. Mám je teď do Alp, tož uvidíme.
3. Je fest důležitý zvládnout mapu. Mapy.cz jsou na běhání otřesný, bohužel zatím to nejlepší. Asi by bylo lepší GPX převádět do Stravy (Ještědská trasa nešla bez chyby, tak proto jsem to řešil přes Mapy, které mají import GPX pouhým přetažením a funguje suprově). Kufrování při skyrunningu stojí síly fyzické i psychické.
4. Vždycky gel nebo něco na zub. Teď jsem si vzal jeden gel spíš jen tak, aby se mi neválel doma, přeci nebudu na dvaceti kilometrech běhu nic jíst. Pak jsem se oblizoval už po deseti, když jsem byl grogy. Takže rozhodně potravinová rezerva se hodí.
5. Tohle by mělo být na prvním místě: oblečení. Běžel jsem v tričku, protože bylo teplo, na hoře byla větší zima, ale to jsem věděl. Kdybych trvale běžel, ničemu by to nevadilo, jenže jak jsem se zastavoval, hrozilo prochladnutí. To jsem řešil zateplením větrovkou. Brát si tedy rozhodně větrovku, pro jistotu termofolii (nebude se mi chtít ji vyndávat, protože se blbě pakuje zpět) a asi i náhradní tričko. Zakoupil jsem merino tričko, vyzkouším příště to, v něm by se nemělo prochládat tak snadno.
6. Voda, něco k pití. Hodí se i na kratší běhy, pořešit to tak, abych to nemusel mít furt v ruce, protože když házím tlamu do houští, mám tendenci flašku pustit a pak se zle hledá.
7. Kapesník pro každý případ, hlavně na otírání potu. Možná náhradní šátek na hlavu, když se tak potím.

A pak už jen drobnosti, například víc trénovat stoupání, zjevně je to odlišná běžecká disciplína, při které se zapojují všechny možné i nemožné svaly, které se normálně nezapojují. Když se to netrénuje, tak to nejde ani nahoru, ani dolů tak dobře a ještě pár dní po běhu do kopce se člověk nemůže pořádně pohnout…

Jak jsem si odběhl Ještědský Skyrunning KTRC (měsíc před ostatníma a se slušnou ostudou)

Původně mě jen honila mlsná a říkal jsem si, že bych si šel zaběhnout nějaký běžecký závod. A protože v okolí se běží hezký půlmaraton v září v Liberci, řekl jsem si, že tam. Ušil jsem na sebe nejbrutálnější fyzický masakr poslední doby. 

Další pokusy se zátěží v dostupném čase (a KTRC Ještěd Skyrunning půlmaraton 2016)

Po třech týdnech běhání v aerobním prahu jsem si tenhle týden zkusil naordinovat maximální zátěž v čase, který mám k dispozici. Vymyšlené to bylo asi takhle: ráno poběžím na metro, to je cca 15 kilometrů, v poledne dám půl hodiny plavání místo oběda, odpoledne poběžím domů - tam jsem zbaběle dal kratší variantu, z vlaku, tedy 7 km.

Takže jsem to ve čtvrtek prubnul. Samozřejmě jsem si vybral den, kdy jsou největší vedra, tak už to chodí, ranní běh z Brandýsa do Letňan byla parádička, jenže tepovku jsem měl dost vysoko, nepodařilo se mi ji stlačit pod 140 - to už bych musel fakt krokem a to se mi nechtělo. Přičítal jsem to vedru, batohu s notebookem (+3 kg) a tomu, že ráno asi nejsem zvyklý běhat.

Polední plavání mi udělalo dobře, i když teda AXA bazén, to je koncentrovaný chlor, to se musí nechat. Ale v mezích možností paráda, zvláště ve vedru.

No a pak jsem si dal showdown period, tedy test, jak se mi poběží v plném výkonu domů. Sedm kiláčků ze Zelenče se mi podařilo otevřít v (na mé poměry) rychlém tempu, jenže po čtyřech kilometrech mě napadlo podívat se na tepovku a ta šla nahoru přes 180 až k 190 a výše, až k maximu 197. Tak jsem přibrzdil, protože jsem si tak nějak pamatoval, že tohle je můj limit a každý píchnutí v hrudníku už jsem bral jako příznak infarktu.

Vysvětlilo se to až doma, kdy jsem zjistil, že se mi podařilo vypnout automatické párování Garmin 235 s hrudním pásem, takže všechna data o tepovce se berou z optického čidla v Garminu, které tradičně silně přeměřuje. Teď samozřejmě doufám, že to takhle bylo, že to není zpětná racionalizace a moje běhání není čistá magořina. Původně mi totiž celou zbylou trasu ze Zelenče vrtalo hlavou, jak je možné, že tři týdny na mé poměry intenzivního aerobního běhání se nijak neprojevily.

Na každý pád jsem si zaběhl malý osobní rekord na pět kilometrů 23:45 - on ten počátek je z kopce, tak to není úplně fér se tak srovnávat s ostatními, ale jelikož Zeleneč beru jako svou referenční trasu na kratší běhy, sám si to podle toho srovnávám. Na druhou stranu mi data kazí srovnání, protože teď nevím, jestli jsem se zlepšil v rychlosti, nebo ve schopnosti běžet s vyšší tepovou frekvencí (což mě zase tak moc neláká).

Fakt ale taky je, že po těch 22 kilometrech ve dvou bězích, troše plavání a práce, jsem byl večer rád, když jsem se doploužil do vietnamského bistra autem. Dělat to každý den je zatím nerealistický, ačkoliv původním záměrem bylo prubnout, zda to dám hlavně časově, v rozmezí práce - domácnost. Dám, ale je to na hranici toho, co se dá třikrát - čtyřikrát za týden podniknout a nenarazit s tím v práci a nelimitovat domácnost.

KTRC Ještěd Skyrunning půlmaraton 2016

O víkendu jedu pro děti do Liberce, chvíli před tím jsem si všimnul, že v září se běží v Liberci ještědský Skyrunning, což je půlmaraton s převýšením 1250 metrů. No a protože na webu je mapa trasy, tak jsem se na to koukal a dumal, jestli bych to zvládl v nějakém neturistickém čase. A řekl si, že než nad tím bádat, bude lepší si tu trasu proběhnout, což v sobotu zkusím, když to časově vyjde. Teprve pak se půjdu v případě spokojenosti přihlásit :)

Bohužel nemohu najít výsledky z loňska takže vůbec netuším, kolik je na takovou trasu realistický čas v kategorii koule-důchodce. Něco mi napovídá, že si na takové trase asi osobní rekord na půlmaraton nevylepším :) Mimochodem, nechystáte se tam někdo v září?