Další pokusy se zátěží v dostupném čase (a KTRC Ještěd Skyrunning půlmaraton 2016)

Po třech týdnech běhání v aerobním prahu jsem si tenhle týden zkusil naordinovat maximální zátěž v čase, který mám k dispozici. Vymyšlené to bylo asi takhle: ráno poběžím na metro, to je cca 15 kilometrů, v poledne dám půl hodiny plavání místo oběda, odpoledne poběžím domů - tam jsem zbaběle dal kratší variantu, z vlaku, tedy 7 km.

Takže jsem to ve čtvrtek prubnul. Samozřejmě jsem si vybral den, kdy jsou největší vedra, tak už to chodí, ranní běh z Brandýsa do Letňan byla parádička, jenže tepovku jsem měl dost vysoko, nepodařilo se mi ji stlačit pod 140 - to už bych musel fakt krokem a to se mi nechtělo. Přičítal jsem to vedru, batohu s notebookem (+3 kg) a tomu, že ráno asi nejsem zvyklý běhat.

Polední plavání mi udělalo dobře, i když teda AXA bazén, to je koncentrovaný chlor, to se musí nechat. Ale v mezích možností paráda, zvláště ve vedru.

No a pak jsem si dal showdown period, tedy test, jak se mi poběží v plném výkonu domů. Sedm kiláčků ze Zelenče se mi podařilo otevřít v (na mé poměry) rychlém tempu, jenže po čtyřech kilometrech mě napadlo podívat se na tepovku a ta šla nahoru přes 180 až k 190 a výše, až k maximu 197. Tak jsem přibrzdil, protože jsem si tak nějak pamatoval, že tohle je můj limit a každý píchnutí v hrudníku už jsem bral jako příznak infarktu.

Vysvětlilo se to až doma, kdy jsem zjistil, že se mi podařilo vypnout automatické párování Garmin 235 s hrudním pásem, takže všechna data o tepovce se berou z optického čidla v Garminu, které tradičně silně přeměřuje. Teď samozřejmě doufám, že to takhle bylo, že to není zpětná racionalizace a moje běhání není čistá magořina. Původně mi totiž celou zbylou trasu ze Zelenče vrtalo hlavou, jak je možné, že tři týdny na mé poměry intenzivního aerobního běhání se nijak neprojevily.

Na každý pád jsem si zaběhl malý osobní rekord na pět kilometrů 23:45 - on ten počátek je z kopce, tak to není úplně fér se tak srovnávat s ostatními, ale jelikož Zeleneč beru jako svou referenční trasu na kratší běhy, sám si to podle toho srovnávám. Na druhou stranu mi data kazí srovnání, protože teď nevím, jestli jsem se zlepšil v rychlosti, nebo ve schopnosti běžet s vyšší tepovou frekvencí (což mě zase tak moc neláká).

Fakt ale taky je, že po těch 22 kilometrech ve dvou bězích, troše plavání a práce, jsem byl večer rád, když jsem se doploužil do vietnamského bistra autem. Dělat to každý den je zatím nerealistický, ačkoliv původním záměrem bylo prubnout, zda to dám hlavně časově, v rozmezí práce - domácnost. Dám, ale je to na hranici toho, co se dá třikrát - čtyřikrát za týden podniknout a nenarazit s tím v práci a nelimitovat domácnost.

KTRC Ještěd Skyrunning půlmaraton 2016

O víkendu jedu pro děti do Liberce, chvíli před tím jsem si všimnul, že v září se běží v Liberci ještědský Skyrunning, což je půlmaraton s převýšením 1250 metrů. No a protože na webu je mapa trasy, tak jsem se na to koukal a dumal, jestli bych to zvládl v nějakém neturistickém čase. A řekl si, že než nad tím bádat, bude lepší si tu trasu proběhnout, což v sobotu zkusím, když to časově vyjde. Teprve pak se půjdu v případě spokojenosti přihlásit :)

Bohužel nemohu najít výsledky z loňska takže vůbec netuším, kolik je na takovou trasu realistický čas v kategorii koule-důchodce. Něco mi napovídá, že si na takové trase asi osobní rekord na půlmaraton nevylepším :) Mimochodem, nechystáte se tam někdo v září?

Balada o rychlosti běhu a dynamičnosti času

Tohle byla jedna z prvních věcí, co jsem vyzkoušel, když jsem začal běhat: jak o moc rychleji poběžím, když poběžím na plný ceres. Bylo to slovy bulváru “šokantní”.

Zkusil jsem to obráceně: běžet do práce, nikoliv z práce

Snažil jsem se naložit si tento měsíc víc kilometrů, ale Garmin na mě řve, že bych měl dát pauzu. Tak jsem se od pátku flákal. Ale dneska jsem si vykračoval se synem do školky, pak mě napadlo, že je ideální konstelace, jen jsem si ve školce převlíkl tričko, pracovní hodil do batohu a vytáhl běhací. A vyběhl na vlak.

V zásadě to není změna proti běhání z vlaku - kromě toho, že teď je to běhání NA vlak. To znamená tvrdou časovou hranici, bo vlak nepočká. Vlak jezdí jednou za půl hodiny a už by se mi nehodilo minout tenhle. Původně jsem měl pohodlných 50 minut na to, dát sedm kiláčků, jenže Vojtovo mrcasení ve školce při převlékání stáhl tenhle čas na 40 minut a to už je mírný stres, protože už je tam jen malá rezerva na cokoliv, co se může stát.

Nakonec se nic nestalo, v klidu jsem doběhl do Zelenče, za nádražím si sundal tričko, usušil se sušším zbytkem běhacího trička a převlékl se do náhradního trička na běhání. Ještě, že jsem měl dvě. Na sebe jsem si hodil větrovku, abych neprochladl. Větrovka je moje psychologická podpora. Sice jsem si ji kupoval kvůli dešti a zatím vždycky, když pršelo, jsem byl buďto líný si ji obléct, nebo pršelo už tak moc, že bylo dost fuk, že už jsem si ji konečně oblékl. Chtěl jsem prostě lehkou bundu, kterou můžu mít vždy sebou a na to je perfektní a funguje mi hlavně jako termopodpora, nemusím se bát, že bych prochladl větrem, před ním chrání parádně.

V práci máme naštěstí sprchu, takže jsem se stihl zrestaurovat a krom toho jsem dneska měl dlouhý kalhoty, který se dají použít jak na běh, tak skoro i do práce - a nemám žádné schůzky :)

Minulý týden bylo vedro jak svině, nakonec jsem se dostal k běhání jen přes den, večer bylo dost práce. Takže jen třikrát právě ze Zelenče. Dva běhy byly v pohodě, ale ve čtvrtek jsem si říkal, že bych si mohl dát čtrnáctikilometrovou trasu z Černého Mostu, abych nahnal tonáž. Když jsem se v práci převlékal, kolega mě zviklal, že je venku dost vedro. A skutečně vylezl jsem z kanclu a těch 35 °C bylo velmi privela. Takže jsem si dal krátký sprint na vlak a běžel sedmičku ze Zelenče, přičemž celá ta trasa je na plném slunci. Strava tvrdí, že bylo 25°C, ale domácí teploměr ukazoval ve stínu o deset více. Vypil jsem sedmičku vody, doběhl jsem i tak slušně dehydrovaný a čtvrt hodiny jsem na sebe lil ve sprše studenou vodu.

Den před tím jsem shodou okolností četl článek o tom, že ve vedrech se má běhat o 7-10% pomaleji, než je běžný standard. A protože jsem ten čtvrtek běžel “na pohodu”, dá-li se to v tom vedru tak označit, mrkl jsem se do výsledků na Stravě. A skutečně, běh v takovém vedru je zhruba o těch 10% pomalejší, než když je o deset stupňů méně. Budu to sledovat, zda to byla jednorázová výchylka.

Tak, odpoledne si to dám ještě zpět a uvidíme, jak to půjde.

O běhání s daty, zlepšování a jiné letní úvahy :)

Běžecký deník mi hlásí, že jsem naběhal přes 500 kilometrů za letošní rok a letní sezóna je v plném proudu. Z poslední doby mám několik prvenství. Tak například jsem snad poprvé v životě běžel v kraťasech, protože kraťasy nesnáším. A jo … bylo to příjemné, jen jsem se furt bál, co mě kousne do nechráněné nohy.

Inspiroval jsem k běhu. Tfujho s tou inspirací

Nesnáším inspiraci. Nesnáším, když někdo chce inspirovat nebo naopak říká, že jsem ho inspiroval. A včera jsem to dostal na plnou čočku. 

Běhám teď z vlaku v Zelenči domů do Brandýsa. Takový malý lifehack: možnost běžet sedm kiláčků za denního světla, náhradou přepravy autobusem ve stejném čase. No a jak tak běžím k nadjezd nad dálnicí do Liberce mezi Zelenčí a Svémyslicema, blíží se ke mě ze zadu auto. Pro jistotu se ohlížím, ne každý řidič si všimne běžce na druhé straně krajnice a fakt je, že středočeské silnice s vymlácenou krajnicí nebývají nejširší. Je to takové to SUV od Porsche. Řidič zpomaluje, stahuje okénko a volá na mě, jestli nechci někam hodit. Zdvořile odpovídám, že ne, že jsem šel běhat schválně a snažím se zaostřit, jestli je to někdo, koho znám.
“To je super, jít si takhle zaběhat,” vede konverzaci řidič ze stočeného okénka a zpomaluje na těch deset kiláčků za hodinu, co běžím. Za ním dobržďuje další auto, předjet řidiče nemůže, protože už jsou tu svodidla nadjezdu a můj řidič si najel do prostředka, aby se mnou mohl rozprávět. Pravím něco ve smyslu, že jasně jasně, že běhám rád, nějak mě nic oduchovnělého nenapadá. 

“Taky jsem rád běhával,” zasní se řidič v okénku. “Jenže jak mám firmu, tak nejni čas,” vylhává se sám před sebou. Za ním už jsou tři auta, začínám nervoznět. Jenže ani nestíhám nic odpovědět, jen si funím do nadjezdu a pán pokračuje v konverzaci: “Nojo, máš recht, je to moje firma. Bych vlastně teď mohl…”
Kývám neutrálně hlavou. Aut za námi už je pět.
“Vlastně teď jedu domů!” ujišťuje mě ten pán. “To já si půjdu zaběhat. Po tolika letech,” dodává a ohlíží se, proč na něj troubí deset řidičů.
Konstatuju, že je to super nápad.
“Tak ti dík za inspiraci, fakt! Ahoooj” dodává řidič SUV, vytáčí okénko, zrychluje a odváží i vytočených dvanáct aut za sebou. Konečně můžu přeběhnout silnici, Svémyslice mají chodníky tak hezky promyšlené, že silnici budu muset přebíhat ještě pětkrát, než na druhém konci vesnice zůstanu na stejné straně silnice, jako jsem vbíhal. 

Tak takhle jsem inspiroval. V podstatě bez jediného slova. A to je přesně to, proč tuhle “inspiraci” nemám rád. Inspirovat, neznamená něco naučit nebo o něčem přesvědčit, už vůbec to neznamená převzít zodpovědnost nebo se na něčem spolupodílet, jak by bylo třeba, kdyby se něco mělo opravdu stát. 

Dnešní “Průmysl Inspirace” znamená touhu obejít systém práce, kdy je třeba něco vykonat a ne přemýšlet nad tím, jak lépe rozmyslet, jak to vykonat, namísto konání samotného či zlepšení samotného. Už to je pošahaně zamotaná věta, že jo. Dnešní “Inspirace” je jen nikdy nekončící naděje, že něco, co samo o sobě vyžaduje úsilí, půjde bez úsilí. Nepůjde. Jediná skutečná inspirace, kterou vám můžu dát, je to tradiční “just do it”. Prostě to udělejte. Je jedno, že to nebude nejlíp podle módních časopisů, ale bude to. Na to mě nepotřebujete, na to nemusíte ani přibržďovat svoje SUV u nadjezdu kvůli tomu nýmandovi v zeleným tričku s báglem Nokia, co má vaše nejlepší léta za sebou a svoje před sebou…

Projekt Zeleneč odběhnut a zapravuje se k dennímu pořádku jako můj citytrail

Tak dlouhou jsem nad tím spekuloval, až jsem si předevčírem řekl, že to bych to nezrealizoval nikdy. A tak jsem si předevčírem pobalil, co mě v tu chvíli napadlo a včera jsem odjel z práce vlakem do Zelenče a z vlaku přeběhl domů. Dalo by se říci, že fenomenální úspěch, kdyby to zajímalo někoho, krom mě.

Hlavní důvod, proč začínat s Projektem Zeleneč byl nedostatek času na běhání. Mám opravdu dost zasekaný čas a utrhnout se na mnoho desítek minut v kuse je velký problém. Navíc v poslední době začaly děti usínat později, k běhu se dostávám mírně před desátou večer, vstávám mírně po šesté a tak už se mi stalo, že usínám za běhu. Na jednu stranu líp chápu, jak se to dělá na ultra bězích, kdy si prostě v rovince přeřadíte na autopilota a poklimbáváte si, jenže do ultra mám ještě výkonově daleko a poklimbávat si na desítce už není tak fajn. Včera jsem četl 12HonzaDe, kde uvádí týdenní náběh kolem 120 km. Chápu samozřejmě, že ten člověk běhá o dost rychleji, takže to pro něj není 12 hodin, jako pro mě, ale spíš kolem osmi a možná méně, jenže já jsem za týden rád, když si vyšetřím čtyři a i to v poslední době šlo dolů. A ty čtyři jsou u mě celkový čas, tedy i s oblékáním, sprchou, likvidací věcí atd. Takže těch 100 km naběhám spíš tak za měsíc, ale rád bych víc.

No a proto Projekt Zeleneč. Do práce jezdím denně a zpravidla se odtamtud chci i večer dostat a ze Zelenečského vlaku to mám domů 5-7 km dle trasy. Na nádraží v Praze se dostanu za sedm minut, včera, když jsem poněkud spěchal, jsem zjistil, že sprintem za tři (balení věcí included). Časově tedy má celá záležitost šanci vyjít hodně podobně, protože jinými způsoby dopravy jsem doma za 50 minut. S během jsem to včera zvládl vcelku za hodinu, takže minimální celková ztráta a sedm naběhnutých kilometrů navíc. Má to ale své zvláštnosti.

Tak za prvé jsem dlouho řešil, v čem běžet, protože se mi nechtělo jet vlakem a vypadat jak debil v běžeckém oblečení. Žena mi někde v Lidlu koupila běžecké kalhoty, co vypadají, jako kdybych byl jen mírně nevkusný úředník v tesilkách, takže do společnosti akceptovatelné. Na modrou mikinu jsem dal ještě černou bundu proti větru z Dekatlonu a outfit na svůj první citytrail jsem doplnil černooranžovými New Balance 1210, protože jiný boty na běh kromě starých Najků nemám. Módní policie by nebyla nadšena, ale dalo se to. Až ve vlaku se ukázalo, že místo tolerovatelného konce módního spektra se mohu směle řadit do jeho středu, protože vlakem jeli lidi ve špinavých montérkách, zedníci, úředníci, lidi, co jeli na čundr nebo mají ještě divnější práci, než já a tak vůbec. Kdybych se vyfešákoval ještě hůř a zapnul si tu černou bundu ke krku, vypadal bych jen jako multikulti. Tím jsem věc vzhledu při vlakové přepravě pustil z hlavy.

Druhý problém spočívá v transportu věcí do práce. Většinou sebou tahám batoh, v němž mám notebook, hromady kabelů, náhradní akupacky a tak vůbec, co by se mohlo hodit. Asi tak deset kilo navíc, což k běhu není příjemné. To jsem vyřešil jednoduše, data mám synchronizované přes cloud, takže jsem se usnesl, že počítač prostě nechám v práci a stejně tak všechnu ostatní techniku, protože doma ji potřebovat nebudu. Jen jsem dovybavil domácnost kabely nabíječek pro telefony a tablety, což bylo beztak potřeba.

Třetí problém je klasicky cimrmanovský. Pokud se převlékám v práci do běžeckého, je potřeba nějak transportovat oblečení, v němž jsem v práci - a jít na schůzku v běžeckých kalhotách z Lidlu nepřipadá v úvahu ani při mé výstřední pověsti (čest výjimkám). Takže je třeba mít oblečení na převlečení a zajistit, aby se mi oblečení nehromadilo v práci, už proto, že nemám rozsáhlé rezervy a po týdnu takového hromadění bych do práce jezdil v trenclích. Za tímto účelem jsem vyhrabal svůj oblíbený Nokia baťůžek, co jsem dostal před patnácti lety - je to nejlepší věc, kterou Nokia kdy vyráběla kromě 6310i …

Baťůžek skvěle sedí na zádech, na běh je parádní. Má jediný problém, moc se do něj nevejde. Včera jsem do něj narval kalhoty, náhradní čepici, boty z práce, klíče, peněženku, čtení (do vlaku, ne na běh, jasně!) a bylo plno. Zůstal problém, co s bundou. Nakonec jsem ji přikurtoval postranními provazy k batohu a šlo to. Optimalizovat věci s sebou se ukazuje být důležité, protože běhat s větším batohem by bylo hodně nepohodlné. Zatím zajímavá hypotéza je, pořídit si boty na běhání, které by nebyly nápadné k pracovnímu nošení, jenže většina běhacích bot vypadá jako lunapark a to nebude snadný úkol. Doufám, že se to vyřeší samo tím, že se oteplí a přestanu s sebou vozit tu bundu.

Za čtvrté, výběh ze Zelenče je něco jako malý závod. Je tam hromada lidí co jdou z vlaku, všichni se tam motají, jeden člověk s taškou zabere celý chodník. Prvního půl kilometru rozběhu je tragických, pořád se někomu vyhýbám, ale je to docela zábava.

Za páté, celá cesta je z kopce, jediné převýšení 3 metry nabírám tím, že vybíhám na nadjezd přes dálnici na Liberec. Copak o to, ale jak je to otevřená krajina, fouká tam slušně. Měl jsem šusťákovku proti větru, dobře jsem udělal, ale ta z Decatlonu za tři kila není na moji přemíru pocení dělaná a jsem za chvíli propocený na kost. Nic extra příjemného, musím se poohlídnout po jiné. Nemusím, ale chci, znáte to.

Za šesté, většina trasy je po normálních silnicích, což je v pohodě až do Dřevčic, ale z Dřevčic do Brandýsa už je to velká hlavní silnice s těžkým provozem a bohužel dost úzká na to, aby se tam dalo v klidu běžet. Po zralé úvaze jsem se rozhodl si prodloužit běh o kiláček a kousek tím, že si zaběhnu po polňačce, která mi nevede nijak přímo, ale zase s nulovým provozem. Jejím handicapem je, že si ji kvůli tomu také vybírají pejskaři, nic není dokonalé. Lepší pokousaný, než přejetý.

Za sedmé doma všechno shodit do pračky a jít do sprchy. Paráda. Akorát tím zjišťuju, že nemám dostatek věcí na výměnu. Třeba ty kalhoty, které jsem byl zvyklý neprat ihned, ale tak po pěti běhách, ty to odnesly, vyzkoušel jsem terénní vlnku polem a do výšky stehen jsou od bahna. Ponaučení: nezkoušet terénní vlnky nebo mít rezervní kalhoty na běh kromě těch, co jsem roztrhal při pádu na Šumavě.

No a to je všechno. Sedm a kus kilometrů po rovině s perspektivou, že si takový kousek můžu odběhnout třikrát týdně. Má to jeden zádrhel, Garmin mě informuje o tom, že bych si měl dát šedesát hodin oraz na regeneraci, ale kdo je Garmin, aby mě buzeroval. Pokračování příští týden, tento v pátek běh s přáteli ve Veltrusích a o víkendu s dětma …