Svatojakubská trasa v karanténě

Dlouho jsem plánoval výlet na pobřeží Atlantiku do Portugalska a proběhnutí místní Rybářské stezky. Pak přišla pandemie, zákaz cestování - a trasu jsem přeplánoval na severní svatojakubskou cestu z Hrádku nad Nisou (do Žitavy se nesmělo, zahraničí!) k nám do Středních Čech. Celkem cca 120 kilometrů s batohem za dva dny přes hory a řeky. Tady je zpráva o podniknuté akci.

Ponejprv dovolte několik filosofických zastavení.

To, že jsem takovou věc podnikl já, automaticky neznamená, že si ze mne máte brát příklad a jít to zkusit taky. Na běhání dlouhých tratí je třeba mít odběháno, to se prostě neokecá. A zkusit to s batohem není vůbec sranda. Jestli vás honí mlsná, vytáhněte bágl, dejte do něj deset kilo písku a dejte si deset kiláčků kolem komína. Jestli jste v pohodě, sněte dál, jestli jste to neodtáhli ani z chodby, neberte tohle jako návod pro vás na tuhle sezonu.

Sám musím poznamenat, že mě vždycky zajímalo, proč se takové dálkové běhy, kdy si všechno člověk nese na zádech, nedělají. Zkusil jsem to třikrát a už mi to došlo: je to krávovina. Běžet s báglem, který neredukujete pod 10 kg, pokud máte být nějak základně soběstačný, prostě nejde. Je to totální rozdíl proti tomu, když po horách poskakujete s tříkilovým camelbagem. Trpí kolena, jste pomalí, tempo pod 8 min/km je dlouhodobě neudržitelné a to už se moc neliší od svižnější chůze. Jste vyčerpaní, unavení, ale tak přeendorfinovaní, že neusnete a druhý den vybíháte ospalí. Byl to zajímavý nápad a v praxi jsem ověřil, proč ho lidé nerealizují...

Obsah batohu...

 Trasu jsem rozdělil na dva díly - první den jsem běžel, druhý den jsem šel. Pocitově lepší dojem z cesty byl z té pěší části, běžecká zněla více majestátně, rychlostí se ale v praxi o mnoho nelišila a naopak mě fyzicky odrovnala. Nicméně základní A/B test byl proveden.

Start z Hrádku nad Nisou

Startoval jsem v sobotu v 10:30 od Penny z Hrádku nad Nisou, první české zastavení severní Svatojakubské cesty. Probíhal jsem městem na hrad Grabštejn a hned si uložil, že sem se s dětma musím vrátit. Lesem jsem proběhl do Bílého Kostela nad Nisou, kde je nádherný kostel svatého Michala. Bo pandemie, tak je zavřený, naštěstí naproti otevřeno hladové okénko restaurace a protože je poledne, dávám si burger a fazolovou polévku.

V Chrastavě obdivuju továrenské budovy, včetně tak citlivé rekonstrukce oken hliníkovým profilem, že bych plakal, kdybych neplakal kvůli nohám.

Tyhle okna musíte milovat, pak není co řešit...

Až do Kryštofova údolí se běží po silnici, okolní panorámata dobrá, ale ta silnice je přeci jen únavná, vypečená a tvrdá. Kryštofák stojí za vidění. V místní kavárně přeměněné na okénko dávám nápoje, zmrzlinu, začínám mít dojem, že půjde hlavně o gurmánskou cestu a mraky cyklostajlistů tomu napovídají, požírají všechno a všude. Z toho mě ovšem vyvede trasa na Světlou pod Ještědem. Ona je sice "pod Ještědem", ale z mé pozice tam přeci jen pár metrů převýšení je. Ze silnice vypadávám do terénu a krásných lesů. Na začátku Kryštofáku mám za sebou dvě a půl hodiny běhu, cca 20 kilometrů, čeká mě 250 metrů převýšení a 15 km "kolem Ještědu" mi potrvá další dvě a půl hodiny. Ze Světlé to už naštěstí jede dolů.

Lesy: zaslouží si mentální odbočku. Jsou suché jak troud a to se Liberecku říká Nočník Evropy. Od bot se mi práší, bahýnko nikde. Trailové boty jsem si nemusel bát, silničky by to daly s přehledem. Koryta potoků zhusta vyschlá, jen na paloucích před Světlou crčela tu a tam voda, jinak bída. Na celé trase jsem si víc vody koupil ve večerkách, než nabral z potoků. No a když jsem se o den později ptal před Mnichovým Hradištěm lesáků, proč kácejí ty duby, tak mi to ukázali: jsou uvnitř ztrouchnivělé. Prý sucho. Když stromy nemají vodu, začnou uprostřed schnout. A pak se lámou a padají. Tak se musí pokácet. Znamená to, že sucho už je řadu let. Takových pokácených kmenů, uvnitř dutých, jsem cestou viděl stovky. Listí na stromech řídké, to aby stromy snížily odpar. Sucho. Bud to jedno Velký špatný. Už je.

Cestou na Světlou samozřejmě hromada krásných výhledů na Ještěd z jiných stran, než jak ho znám. Docela chápu, proč Karol Světlé tenhle kraj přirostl k srdci.

Někde je tam Ještěd, jestli jsem teda nevybral blbou fotku...

Za Světlou beru směr Český Dub, běžím přes Javorník, kde je hospoda Na Farmě. Je tu farma, dělají kozí sýry, domácí chleba. Hladové okénko bohužel umí jen smažené srajdy, kozí sýr na krajíc chleba mi neplácnou a lepit se nějakou smažeností nemůžu, jsem v půlce trasy, tak popíjím další pivo a mažu dál. Za Českým Dubem mě na Letařovice zase čeká stovka metrů převýšení, to už se blíží čtyřicátý kilometr trasy a únava je znát. Hned za Letařovicema tu stovku zase strácím a do Kobyly ji musím znovu nastoupat. Copak o to, trasa je nádherná, výhledy opět skvělé, krajínou do dálky na šírou Českou zemi, vy jste se pane doktore zase kochal! Jo a ty kostely - ono taky poutní cesta, to dá rozum, že jde přes krásné kostely, co musí být zavřené, aby někdo na někoho neprskl virus.

Za Kobylou už jsou to spíše pole a vesničky. Přes Budu a Chocnějovice mířím na Sychrov. Až teď si všímám, že je to jiný Sychrov než ten, kde je zámek. Stejně by mě přespat nenechali.

Na Sychrov už nedoběhnu. Za Chocnějovicema už hledám tábořiště, nakonec ho najdu mezi říčkou a náhonem v lese, kde mezi dva stromy věším svůj nový objev, hamaku. Mám za sebou 52 kilometrů a 1130 metrů převýšení.

Ranní pohled na hamaku a moje tábořiště v lese

A to byl další cíl mé výpravy: ověřit, nakolik použitelná hamaka na spaní je. Mám ultralehkou Emo Sub6, přes firemní systém je upnutá vlastně okamžitě. Pak ještě natahuju na další provaz poncho jako stříšku, kdyby přišla přehánka a taky aby na mě neútočili masožraví netopýři a jiná havěť. Vysrknu k večeři jednu manu, vyndávat vařič a dělat plánovanou polévku se mi fakt už nechce.

Spaní v hamace chce trénink. Trenoval jsem na zahradě, technicky dobrý, v praxi ale v lese slyším každé šustnutí, každou větev a jak jsem ještě vybuzený z běhu, spíš podřimuju, než že bych trvale spal. Naposledy se na hodinky koukám ve tři čtvrti na dvě, probouzím se v půl šesté, když už je světlo a kdy je mi docela zima. Přeci jen jsem měl lehký spacák (600 gramů) a ačkoliv jsem si všechno oblékl, ziminka je. Chvíli dumám, co bych dělal, jestli ještě usnu, pak začnu balit své tábořiště a za 20 minut mám všechno sbaleno.

A opět: myšlenka na vaření snídaně mi je cizí, nechce se mi si ani dělat kafe. Říkám si, že popojdu a někde na lavičce se nasnídám. V půl sedmé beru batoh a ještě ve spacím prádel vyrážím. Už jdu pěšky, neběžím. O kilometr dále vylézám z lesa a u závory se převlékám, na vaření kafe opět není pomyšlení. Snad ho seženu někde u okénka.

Den dva už chůzí

Dnešním cílem je prostor Benátek nad Jizerou, kde mě nabere Markéta, až pojede od rodičů s dětmi. Většina trasy povede právě kolem Jizery, přes Mnichovo Hradiště a Bakov.

Prvním překvapením na trase je ale Zásadka za Sychrovem. Nějaká zřícenina, vcelku nevýznamná, ale kdosi ji začal rekonstruovat tak, že z ní udělal parčík a úpravné okolí včetně dětského hradu postaveného z vyskládaných polínek či domků pro trpaslíky. Na pohled hezké, stojí za zastavení při cestě kolem a já ji zrovna mám.

Zásadka je také dnešní moje největší převýšení, opět naberu sto metrů, jinak už to bude vcelku po rovině. Ze Zásadky běžím Káčovskou bažantnicí (vyschlá studánka) do Mnichova Hradiště a na Klášter, kde doufám dát si místní pivo. Pivovar najdu, ale nic otevřeného, kromě pěstitelských potřeb. Co naplat, snídaně nebude, vařič se mi opět vyndávat nechce.

Takovými cestičkami se běhá nebo chodí...

Lepší to není ani v Bakově nad Jizerou, cestou přes centrum nevidím nic otevřeného, ani hospoda na hřišti a tak vybíhám bez snídaně dále do přírody. Z Bakova se běží podél Jizery, nádherná trasa podél meandrů Jizery lesem a po ušlapané pěšině. V Josefově Dole je večerka, dávám si Birel polotmavý s citronem na místním dětském hřišti a dělá mi potíže se zdvihnout k dalšímu běhu. V Hrdlořezech hospoda U Mendíků, dávám si Kozla, z jídel si nevyberu a říkám si, že Mladou Boleslav na poledne - tam něco jistě najdu. Chyba lávky, ale to ještě nevím...

Po pěti hodinách jsem tedy v Mladé Boleslavi. Jako správný mastňák pod městem nastupuji do skleněného výtahu a nechávám se vyvézt na náměstí, kde ale není krom večerky nic otevřeno. Až později najdu pizzerii, tou ale zhrdnu a po odpočinku na lavičce dojídám čokoládu a mažu dál. Jmenovitě na Krnsko, opět podél Jizery a železnice.

V Mladé Boleslavi se domlouvám s Markétou. Jede s dětma od rodičů z Liberce, do Brandýsa už bych to zavčasu nedal, takže orientačně domlouvám vyzdvihnutí v prostoru Dražice - Benátky nad Jizerou. Když dorážím před Dražice, Markéta telegrafuje, že ji chytla zácpa na dálnici a mírně se zdží, takže vsázím na to, že dojdu do Benátek, ještě tři kilometry. Sraz u Penny. Před Benátkami mě chytá průtrž mračen tak silná, že i moje pončo ji moc neodchytalo. Jsem durch, řeší se tím ale problém, jak si hygienicky sednout do auta, když jsem úplně propocený a špinavý.

Trochu prší a vlastně je to osvěžující :)

Scházím k Penny a usedám na rantl. pod střechou. Za chvilku přichází nějaký pán, že prý nemám roušku. Zdvihnu na něj unavený zrak zpod ponča a něco zavrčím. Vedle stojící dva ukrajinci se zdvořile přeptají, zda by mi nevadilo, kdyby si zapálili a po chvíli mého mlčení odcházejí jinam. Asi nebudím nejlepší dojem, ale jsem na místě.

Celkem cca 100 kilometrů nádherné a proměnlivé trasy. Z ní několik drobných závěrů:

• doma jsem převážil věci z batohu, které jsem nepoužil. Skoro tři kila. Nepoužil jsem vařič, ešus a většinu jídla. Taky bluetooth sluchátka nebo zápisník a tužku.
• Jídlo jsem se snažil cestou koupit a bylo jednodušší vydržet bez něj, než přistoupit na zdržení a někde něco vařit. Energii jsem doplňoval ze železných zásob typu sušené hovězí, flapjack nebo čokoláda. Také Mana byla nakonec dobrá, měl jsem jednu.
• Večerky jsou fajn zázemí
• Hladová okna v karanténě bývají milý bonus, spoléhat se na ně nedalo.
• spát v hamace se dá, ale zjevně to chce přivyknout. Je to fajn způsob táboření, líbilo se mi, že jsem odešel a nebyla žádná známka mojí přítomnosti.

Co jsou systémová rozhodnutí?

• běhat s batohem je fakt blbost. Strašně se zpotíte, museli byste mít hromadu oblečení navíc nebo času na praní, obojí hodně znesnadňuje celou akci
• navíc se dost zrasujete, druhý den se mi už nechce zdvíhat.
• při běhu s batohem jste rychlejší jen o málo - moje tempo bylo cca 9 minut na kilometr versus 12 v chůzi. To není úplně malý rozdíl, ale zase to není tak zásadní.
• při chůzi si líp užijete okolí - víc vidíte. Při běhu si líp užijete terén - líp si ho procítíte. Jde o to, co chcete.
• v podstatě nejrozumnějším řešením na Svatojakubskou cestu je zvolit si jednodenní úsek a ten si přeběhnout jen s vodou a železnou zásobou. Nebo je to cca 3-5 dní chůze podle toho, jak se budete zdržovat prohlídkama míst a pak si můžete vzít základní věci na bivak v poli.
• jídlem a vařením už bych se napříště nezdržoval. Většinou se dá někde něco sehnat, když netrváte na tom, že jíte přesně v poledne. Ale je taky rozumný předem se obeznámit s možnostmi a v karanténě jsou možnosti dost nejisté. Mohl jsem si ušetřit dvě kila nákladu, kdybych více věřil zdrojům na cestě.
• a samozřejmě, až bude po koronakrizi, stojí za úvahu chodit od ubytovny k ubytovně. Umožní to nebrat další dvě tři kila nákladu, ale zase bude člověk závislý na rezervacích a bude to dražší. A při chození zase ty dvě tři kila nejsou taková obtíž.

A na závěr. Proč vůbec něco takového podniknout? Já především proto, že jsem chtěl vidět kus země a vyzkoušet, zda si můžu dovolit věci jako přespání v lese nebo dlouhé přesuny. Být dva dny sám se sebou a svými myšlenkami. Zažít změnu. Prožít mikrodobrodružství (mrni na mikrodobrodruzstvi.cz), které jsem si nekoupil, nezaplatil, možná bude, možná nebude, je to jen na mě a na mojí vnímavosti. Drobné příběhy - ne takové, které vidíte v televizi nebo ohromují v bulváru. Takové obyčejné. Skutečné.

Amen amen, v tom se cesta podařila. 

Ještě takové obligátní selfíčko odněkud z Kryštofáku ...

A na závěr dva takový kýčovitý pohled do krajiny, z volné ruky, za běhu...