19. 9. 2016

Ještědský skyrunning KTRC naposledy (tentokráte vážně formou závodu)

“Chčije formou zjevení,” komentoval kdosi včerejší počasí na našem závodu kolem Ještědu. Upřesnil, že tím myslí to, že déšť není vidět, ale mokrý jsme durch. Zkušenější běžec z davu odtušil, že takový déšť je fajn, ochladí a smyje z nás bahno. Nikdo se nesmál, nebyla to vtipná hláška, byla to praktická informace, kterou je třeba si uložit do podvědomí.

Půl hodinky před startem jsme šli “okouknout trať”, trochu se vyklusat. Krásná, škvárou sypaná cesta končila deset metrů za zatáčkou, ihned jak se dostala z dohledu diváků. Pak už to byla klasická lesní svážnice, rozmáčená po dvou dnech trvalého deště. “To by šlo běhat v polobotkách,” konstatoval kolega při pohledu, že se boří pouhé dva-tři cenťáky do lesní hlíny. “Ale dolů to bude dost rychlobruslení,” dodal hned, když viděl záblesk naděje v našich tvářích. A opravdu, když jsem se po chvíli otočil, abych seběhl na start, ukázalo se, že centimetrové gumové hřeby mých trailových bot mě neubrzdí. Když jsem při seběhu lehce botu zašlápl do terénu, abych zastavil, šel se mnou dolů i kus svahu. “No, aspoň nebudeme zpomalovat,” prohlásil jsem já a bylo to obecně přijato jako příhodný postřeh.

Start byl velkolepý. Dvě stovky závodníků se vyhrnuly po té škváře, pak na lesní cestu. Nedělal jsem si velké ambice, vybíhal jsem z pozice úplně vzadu a zcela seriosně jsem počítal s tím, že pokud doběhnu, doběhnu poslední. Pak přišla sjezdovka. Bez sněhu, přeci jen jsou poslední hodiny těch několika dní libereckého léta. Sklon zhruba 50° ovšem zůstal. Minule jsem viděl, jak si sjezdovkou krátili cestu turisti, stoupli si bokem a vyšlapali ji tak, že šli bokem ke svahu. Na takový vofuky nemáme čas. Nevidím, jak to řeší ti nejlepší, protože je mlha jak mlíko, ale my ostatní to řešíme, jak můžeme. Samozřejmě se neběží, ale někdo máchá rukama, jako by letěl, slečna vedle mě jde pokorně po čtyřech, další mají hůlky, já používám pozici “bohmerschwein in sudetenlandu”, tedy hluboký předklon, kdy nosem brousím o zem a snažím se šlapat. A protože to je nápor na ty svaly, které normálně nepoužívám, střídám to s křižováním.

Někdo volá “rovinkááá”, což znamená, že uhýbáme ze sjezdovky na cestu, která je “poměrně rovně”. Slovo poměrně znamená, že na místní poměry, jinak bych jí přirovnal ke strmé zatáčce před Brandýským zámkem, která kostí při brandobolské desítce polabské běžce. Tady je to odpočinek, který lidé využívají k chycení hůlek, dechu, tepové frekvence a tak různě.

Nad námi je Ještěd. Během asi tří kilometrů jsme vystoupali pár metrů pod vrchol, jenže trasa se obrací a sbíhá dolů pod lanovkou. Seběhy mi jdou, takže se z chvostu propracovávám hlouběji do startovacího pole, mezi tím už notně roztahaného. Seběh je samostatná disciplína běhu. Jelikož do kopce to jde těžko, nabízí se myšlenka, že by se čas nahnal během z kopce. Fyzika je této myšlence nakloněna, pud sebezáchovy už méně. Ten velí, běžet opatrně, což nutně znamená velmi pomalu, abyste se nesmekli. Když pud sebezáchovy překonáte, zjistíte, že se můžete od kopce jen odrážet a nehledat v něm oporu proti smeknutí. Zásada tedy zní minimalizovat dobu kontaktu podrážky s kopcem. Což taky znamená z celé nohy si udělat jen převodovou páku, která přehodí tělo z pozice za chodidlem před chodidlo (a položí další nohu). To možná už ani z popisu nezní jako skvělý nápad, má to totiž své háčky. Od té prosté psychologie, kdy se musíte vyklonit dolů z kopce (což v prudkém neděláte moc rádi), až po technické problémy toho typu, že došlápnutí v kopci v horách není vždy zcela předvídatelné (díry, různé povrchny) nebo ten nejběžnější problém, jak zabrzdit či zatočit bez úrazu. Chce to “trochu” praxe.

Letím dolů, skáču cestou mezi šutrama, drny a zbytky hlíny. Turisté, kteří se jí vydali z nějakého hnutí mysli nahoru, stojí stranou a oněměle koukají na tu skupinku bláznů, která hopká dolů. Pak se z placáků stávají náhodně rozmístěné šutry, perkový povrch nahrazuje rozmoklá lesní hlína a běží se dolů. V dálce vidím asfaltku (tady není mlha), někdo za mnou se raduje, jenže já mám cestu nastudovanou a vím, že na asfaltku ani neseběhneme, točíme ostrou doleva a běžíme po značce nahoru na ten Ještěd, ze kterého jsme jen jinou cestou přiběhli.

Obíháme restauraci na Ještědu, je tu zase mlha, tak ani nemám chuť na vrcholové selfíčko. Adrenalin funguje, mám chuť na nějakou zlomyslnost. Cesta dál vede po silnici z Ještědu, tak si užívám svou drobnou zlomyslnost, když předbíhám několik automobilů, které pomaličku a opatrně jedou dolů po silnici.

Sedmý kilometr, občerstvovací stanice. Tady se trasy dělí. Kdo cítí, že má dost, může to vzdát a končí po třech kilometrech, kdo se cítí, točí doprava na Světlou a čeká ho ještě patnáct. Jsem tady proto, abych dal půlmaraton, takže rychle do sebe kopu vodu, dolévám si ji do lahve a během pár vteřin laškování s obsluhou frčím dál. Zajímalo by mě, kolik lidí to tady položilo. Cesta až sem byla fyzicky dost peklo a představa, že dál to bude stejně, je dost frustrující. Já mám trasu nadrčenou v hlavě zpaměti (a pro jistotu v hodinkách i v mobilu), takže vím, že to nejhorší je za náma. Až na drobnosti.

Na Světlou se běží většinou dolů. Přede mnou nikdo není, ale cesta je úzká, v lese a je dost šero. Rozbaluju to, abych nahonil nějaký čas před stoupáním na Pláně, ve kterém rozhodně čas nenaženu. Mělo to jedinou nevýhodu, ten tmavý kořen na tmavé hlíně ve tmavém lese, podsmyknul jsem se pod větví, ale ten kořen jsem prostě přehlédl a zakopnul o něj špičkou boty. A protože jsem běžel fest rychle, letím dopředu. Natahuju před sebe ruce, nohy sbalím pod sebe, abych si nějakou další větev nevrazil do břicha, dopadám na kolena, lokty a dlaně tak rychle, že mi to pomůže se odrazit a v podstatě bez zpomalení se dostat nahoru přesně tak, jak to vídáte ve videích s Killianem Jornetem. Hned v prvním kroku rekognoskuju škody. Loket naražený, dlaň propíchnutá větvičkou, ale tu se mi daří vytáhnout ven. Kolena sedřená, naštěstí vbíhám na mítinku a protože do další občerstvovačky je to kousek, obětuju trochu vody na to, abych za běhu opláchl to nejhorší svinstvo. Běží se blbě, kolena jsou fakt slušně rozflákaná a sedřená, na mikrovteřinu mě napadá, jeslti bych to neměl zabalit, ale hned se zastydím a uklidňuju se tím, že běžím v kraťasech, takže kolena budou dobře luftovat a nechytnu plíseň. Navíc to teď bude zase pár kiláčků do kopce, takže to pomalu rozchodím. Adrenalin funguje.

Na Pláních zklamání. Pumpa, ze které jsem si ještě v pondělí bral vodu, je zlomená. Krwa, jak se to může stát? Naštěstí o dvěsta metrů dál je občerstvovačka, dobírám vodu, ale jídlem se nezdržuju a mažu dál k Šámalům. Všichni už jsou dost utahaní, takže se soustředím na to, abych udržoval pozici a kolena v chodu. Hážu do sebe další gel, pomáhá mi to, protože mám dojem, že běžím pomalu proto, že se krmím a ne proto, že jsem lemra.

Poslední kopec před sjezdovkou. Organizátor nás povzbuzuje, ať přidáme, že už je poslední příležitost dát si zvostra kopeček, pak ale v mlze zaostří na mne a začne na mě volat, že jsem se pěkně vysekal a jestli mi má sehnat zdravotníka. Otačí se ke mě postarší běžec, se kterým se zrovna přetahuju o pozici. Prohlíží si mě a v jeho očích vidím nefalšované zděšení. Kvůli tomuhle odstupovat ze závodu tři kiláky před cílem? No ta dnešní mládež… Zdvořile odpovídám, že je to v pohodě, že to po těch sedmi kilácích slušně zaschlo a pána ujišťuju, že se stejně jako on držím zásady, že se neodstupuje, dokud kost nehrozí protrhnout látku vypůjčených tepláků. Kývá hlavou a s uspokojením sleduje, jak z posledních sil přidávám.



Jestli jsem si myslel, že tu závěrečnou sjezdovku dám ve svém proslulém seběhovém tempu, rychle se vyvádím z omylu. V naražených kolenou necítím tu jistotu, kopec je velmi prudký, tráva se smeká, prostě všechno špatně. Cestou dolů jsem mohl sundat pět, v lepším případě i deset minut, což by mě ve výsledku posunulo o deset až dvacet míst. Tak nahusto to nakonec bylo. Jenže je taky hustá mlha a i když nakonec doběhnu 12 sekund za dalším závodníkem, nikoho před sebou nevidím. Po pravdě, ani nevidím značky trasy, dokud nejsem dva metry od nich. Tak jsem na sjezdovce opatrnější a řádně přidávám až na polňačce, kterou vletím na cílovou cestu. Končím v čase, který neběžcům nic neřekne (2:47 na 22 kilometrů) a na pozici 109 ze 143 běžců. Poslední běžec, jehož jsem si o pár desítek minut později při postávání před cílem a povzbuzování dobíhající všimnul, skákal na jedné noze a odrážel se hůlkama jako berlema. Ukázalo se, že si na třináctém kiláku vyvrtnul kotník, ale závod si tím nechtěl kazit, akorát ten seběh dolů, to už to fakt dost bolelo a musel skákat po jedné. Sklidil potlesk, protože seskákat sjezdovku po jedné, to nikoho jiného nenapadlo, přitom to zní jako moc zajímavý nápad. A končit závod kvůli vyvrtnutému kotníku, to by přeci taky nikoho nenapadlo.




Jakou to má cenu, běžet závod, který nemůžete vyhrát? Šance, že bych se dostal na stupně vítězů, byla malá (leda by krupobití zabilo většinu běžců, vítěz měl čas 1:36 - tak málo nemám na půlmaratonu ani na rovině). Pro vás žádnou. Pro mě? Pro mě v přesvědčení, že když se chce, tak to jde. A že ještě pořád umím chtít, nejenom brblat. Cenu toho buďto chápete, nebo nechápete - a dodávat k tomu ani v jednom případě není potřeba nic.


3 komentáře:

  1. Gratulace! O vítězství jde jen těm několika vepředu, zbytek musí najít jiné motivace; tak jsi snad tu svou našel;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Popsal jsi to úplně přesně, užil jsi to a to je hlavní. Mě osobně to letos bolelo, ale stálo to za to, na závěr musím říct, že už se vlastně za rok znovu těším :)

    OdpovědětVymazat
  3. Musím si pořídit pár gelů abych se taky mohl maskovat:) Ale ze všeho nejdřív asi budu muset začít opravdu "běhat" a ne jen tak vyklusávat.
    Pěkné.

    OdpovědětVymazat

Chcete dostávat Krysu do emailu? Zadejte svůj email:

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...