19. 9. 2016

Ještědský skyrunning KTRC naposledy (tentokráte vážně formou závodu)

“Chčije formou zjevení,” komentoval kdosi včerejší počasí na našem závodu kolem Ještědu. Upřesnil, že tím myslí to, že déšť není vidět, ale mokrý jsme durch. Zkušenější běžec z davu odtušil, že takový déšť je fajn, ochladí a smyje z nás bahno. Nikdo se nesmál, nebyla to vtipná hláška, byla to praktická informace, kterou je třeba si uložit do podvědomí.

Půl hodinky před startem jsme šli “okouknout trať”, trochu se vyklusat. Krásná, škvárou sypaná cesta končila deset metrů za zatáčkou, ihned jak se dostala z dohledu diváků. Pak už to byla klasická lesní svážnice, rozmáčená po dvou dnech trvalého deště. “To by šlo běhat v polobotkách,” konstatoval kolega při pohledu, že se boří pouhé dva-tři cenťáky do lesní hlíny. “Ale dolů to bude dost rychlobruslení,” dodal hned, když viděl záblesk naděje v našich tvářích. A opravdu, když jsem se po chvíli otočil, abych seběhl na start, ukázalo se, že centimetrové gumové hřeby mých trailových bot mě neubrzdí. Když jsem při seběhu lehce botu zašlápl do terénu, abych zastavil, šel se mnou dolů i kus svahu. “No, aspoň nebudeme zpomalovat,” prohlásil jsem já a bylo to obecně přijato jako příhodný postřeh.

14. 9. 2016

Proč se Mapy Seznamu vykostí na iPhone 7 a o strastích mobilní navigace pro běh

Seznamácké Mapy.cz jsou vzácnou kombinací nejlepších mapových podkladů a nejhoršího software. Zejména na navigaci jsem se těšil velmi, protože pro pěší výlety a zejména pro běhání jsem si od ní mnohé sliboval. Pokusím se tu sepsat, co je asi tak zhruba špatně a jak to souvisí s novým iPhone.

13. 9. 2016

Ještědský půlmaraton v noci bez baterky čili běh báby kořenářky

Když jsem běžel svůj první závodní půlmaraton, byl jsem si v zásadě jistý, že ho dám - a šlo snad jen o to, v jakém čase. V neděli to bude jiné. Ještědský skyrunning KTRC je sice půlmaraton, ale s pořádným převýšením a pár kopci, které lze označit za dojáky i z pohledu ostřílených běžců.

Když jsem si trasu dal nanečisto začátkem srpna, nedoběhl jsem. Samozřejmě objektivní důvody jako málo času, ne že jsem lemra. Včera byla příležitost pro repete a otestování výbavy.

Dohoda totiž byla taková, že vrazíme děti k ochotným prarodičům do Liberce a tím pádem mě napadlo, že bych si mohl trasu ještě jednou proběhnout. 22 kilometrů - už jsem si nebyl jistý, zda ji dám v limitu čtyř hodin. I přes to, že jsem kopce poctivě trénoval, jenže co zmůžete s kopci, když bydlíte v rovině, kde největší kopec jsou mé čtyři schody do baráku.

Původně to vypadalo na luxusní časování, jenže Mariánka nafasovala dort k svátku, takže se mírně slavilo a na start jsem dorazil mírně po páté. První zádrhel: parkoviště central 3 bylo zavřené (betelnou závorou, jinak by mi to bylo fuk). Další parkoviště půlkilák od místa startu. Nakonec jsem auto nechal stát někde na štěrku při cestě, převlékl se a šel na “start”.

9. 9. 2016

Zbraslavská Závist a tréma před ještědským skyrunningem

V úterý jsme si shodou okolností dali s Jakubem běh po Závisti a Zbraslavských lesích, něco jako 17 kilometrů v kopcích. Závist se to tam jmenuje proto, že ostatním (jmenovitě Jakubovi) závidíte odpich v kopcích, to abychom se uvedli do místopisu.

Místní hradiště miluju, jako většinu (byt z nouze použitých starších) přemyslovských hradišť, to jsme si dali jen tak okrajově, zlatým hřebem výběhu bylo, když jsme nemohli najít cestu nahoru na kopec a rozhodli jsme se pro terénní vlnku, následkem čehož jsme místo běhu a chůze přešli po chvíli do šplhání po skále. To zkazilo rychlostní průměr, ale zase vylepšilo nastoupané metry. Nicméně fakt, že do kopce běžím fakt pomalu, mě nepotěšil.

Nahoře na hradišti už padá listí, my jsme naštěstí nepadali :)

Mazaně jsem se totiž přihlásil na ještědský skyrunning KTRC a pod dojmem “za stejné peníze delší trasa” jsem si vybral půlmaratonskou trasu namísto desítky pro hobíky. Tu, kterou jsem před měsícem nedoběhl, když jsem to zkusil. Jasně, mám výmluvu, že jsem neměl čas to doběhnout, ale dobře si pamatuju, jak jsem byl vyflusnutý. Na Závisti jsem na tom byl líp, ale pořád existuje jistá moje pochybnost, že dám 22 km s převýšením 1350 metrů a vejdu se do čtyř hodin.  A to, i když se snažím trénovat kopce, což v Brandýse jde dost blbě. Včera jsem zmateně pobíhal kolem jediného slušnějšího kopce v Dřevčicích, než se z něj vyklubala neseběhnutelná stěna kamenolomu...

Poslední dobu jsem kromě běhání trávil ve statistikách. My ajťáci věříme, že lepší než se zeptat je, podívat se do čísel a analyzovat je, tak jsem si nastahával běhy lidí ze Stravy a koukal se, co z toho vyčtu. Je to zajímavý extrémně, protože z toho vyčtu věci, který jsem se v knihách nedočetl. Někdy z toho zkusím sfouknout nějakou svodku pro začínající, ale pro teď je podstatné to, že jsem si ujasnil hranice objemů.

V zásadě takovéhle skyrunningové aktivity dávají (tím myslím úspěšně) lidé, kteří běžně naběhají měsíčně přes 200km, což byla taky hranice pro maraton v pohodě pod čtyři hodiny. Pro delší trasy, ultramaratonové trasy lidi naběhají 300-350 km a více, aby je byli schopni odběhnout nějak v pohodě, samozřejmě ani náhodou na prvních místech. Možná se blížím tomu prvnímu, rozhodně ne tomu druhému. To je důvod, proč jsem myšlenky na delší běhy odsunul na později a teď se soustředím na to, abych příští neděli doběhl těch dvacetdva kolem Ještědu… Člověk nemá nic přehánět a nemá si od jednoho roku běhání slibovat, že bude šlapat na paty machrům. Stejně tak se ale může tu a tam decentně přetestovat pro případ, že by těm machrům na paty přeci jen funěl a dělal čelo závěru peletonu :)

1. 9. 2016

Kolik musí kancelářská krysa naběhat, aby mohla pomýšlet na skyrunning, maraton či třeba ultra?

Včera mi SmashRun po synchronizaci večerního běhu vesele oznámil, že mi zbývá 6 kilometrů, abych za srpen naběhal rovných 200 km. Povzdechl jsem si, protože jsem od přírody líný člověk, šel jsem obstarat děti a když už se nacpaly do postelí, převlékl jsem si tričko a šel doříznout těch šest. Tak mocná je magie statistik a žebříčků. Nedotáhnout dvě stovky, když už zbýval jen kousek, mi bylo líto.

Shodou okolností to také za chvíli bude rok, co nějak vážněji běhám. Shodou okolností jsem před pár dny natočil svých letošních 1000 kilometrů což mi v tom ročním součtu dává cca 1300 kilometrů. Poslední čtyři měsíce se držím přes 150 kilometrů měsíčně, v srpnu poprvé přes 200 kilometrů, shodou náhod samozřejmě. Hodně tím zahýbají velké běhy, to si uvědomuju velmi dobře.

Původně jsem si tenhle blog začal psát na jednu stranu proto, abych si utřídil myšlenky a názory. Psaní mi na to pomáhá, uvědomit si, co a jak dělat a pro něco se rozhodnout. Ale na stranu druhou i jako mírné vodítko pro ty, kdo chtějí začít a nejsou si jisti, kam je to dovede. Vždycky, když čtu příběhy známých běžců, uvědomuju si, že za sebou mají deset a více let běhání a tedy jejich výsledky jsou pro mě neaplikovatelné. Nerozumějte mi špatně, nejde mi o to, předběhnout Jurka nebo třeba Radka Brunnera, spíš mi jde o to, kdy se asi tak můžu postavit na jaký závod, aby to nedopadlo trapně. Abych to upřesnil: ve které fázi svého běhání si mohu na co troufnout, abych se ctí obstál?

Svůj první oficiální půlmaraton jsem běžel letos v dubnu, to jsem měl naběháno tak 400 kilometrů. Dal jsem ho se ctí v čase 1:53. Nebyla to brnkačka, ale byl to ten dobrý a zasloužený dojem začínajícího hobíka. Zcela přiměřené. V tu dobu jsem navíc měl 95 kilo. O měsíc později desítku v Brandýse pod 50 minut. Zase spokojenost, spíš než čas bylo dobré to poměření - vždycky jsem doběhl mezi polovinou až druhou třetinou doběhnuvších, víc jsem nečekal. Od té doby určité obavy, zda nejsem na stropě svých schopností a zda bych příště předběhl sám sebe, protože normálně takhle rychle desítku ani půlku neběhám.

Co dál? Běžet maraton? Asi jo. Rád bych, jenže mi chybí ta měřítka. Kolik přípravy je dost, aby ho člověk dal se ctí (tedy kolem čtyř hodin)? V Energomonitoru, kde se motivací dost zabýváme (i když pro spotřebu energií) se držíme zásady, že důležité není ani tak stanovit si cíl, jako ten cíl nastavit přiměřený možnostem. Že bych maraton uběhl, jsem si celkem dost jistý. Nějak bych to dotlapkal. Jenže kdyby to bylo za šest hodin, byl bych zklamaný, asi i za pět. Pod pět bych si ho oficiálně “moc hezky užil” a radši bych to nerozpatlával, pod čtyři bych byl pyšný jak blecha a všude se s tím nenápadně vytahoval …

Proto se snažím studovat běhy ostatních lidí na Stravě a vydedukovat z toho, co kdy kdo dal. Není to moc jednoduché, protože tam typově nejsou zrovna shodní lidé. Kluci, co pět let běhají každý druhý den patnáctku a váží o patnáct kilo míň a nikdy maraton nezkusili - nebo ti, co začali ještě později, než já.

Maraton byl “benchmark” dřív. Teď se mi zalíbilo hodně “delší” běhání v terénu (delší proto, že to v mém případě znamená 20-30 km). Párkrát ozkoušeno na výběhu, vím, že někde u 25 km trasy je moje hranice komfortu. Bylo to vidět na nedělním kokořínském výběhu, kde mi to do té pětadvacítky šlapalo, ale pak se to hodně lámalo (dost i vedrem a dehydratací). Musel jsem se nacpat gelem, abych popoběhnul. Je to cajk, nebo nebo sebetýrání? Strýček Google je názoru, že jsem nenaběhal dost pod anaerobním prahem, takže to je motiv na podzimní sezonu.

Hloupé je, že tohle je těžké někde načíst. Většinou jsou k dispozici propagační historky lidí, kteří běhají léta a kteří popisují, jak pobíhají po nějakém ultratrailu, jenže jak dlouho začínajícímu běžci potrvá,  než může pomyslet na svůj první kratší ultratrail, třeba 60 km? Já nevím. Jakub tvrdí, že už za rok, jenže jeho případ je taky specifický, proto se tomu bráním. Nechci se nechat sbírat někde na trati na čtyřicátém kiláku.

Když jsem si v srpnu probíhal trasu Ještědského skyrunningu, nebyl jsem moc pyšný. Ano, měl jsme málo času, ale po pravdě, taky jsem byl po těch osmi kilácích, kdy jsem stál na vrcholu, slušně vyflusnutý. Měl jsem mírně jinou představu o pohodě, v níž to vyběhnu. Pak jsem studoval zbytek trasy a zjistil jsem, že jsem vlastně uběhl to nejhorší. Že ten zbytek nebyl takový masakr, protože už se nějak muselo i dolů do cíle. Dolů jsem další čtyři odběhl a chyběla mi desítka. V Alpách jsem výběh nahoru pocvičil, získal víc sebejistoty (tolik, co tři malé běhy mohou dát) a tak nějak jsem si řekl, že bez vnitřního tlaku to nepůjde a vesele jsem se na 18/9 na ten ještědský KTRC přihlásil. Uvidíme, je to nějakých 22 kilometrů, tak to nebudu mít alespoň dlouhou uličku hamby, když to tam vzdám. A časový limit jsou čtyři hodiny, to mě pořád tak nějak utěšuje, že to bych fakt mohl dát.

A v posledku, pořád všude čtu ve všech článcích o tréninku na horské běhy a ultra: nepřepalte to, nenastupujte na ně příliš brzo, bez naběhaných objemů. Jenže sakra, co je “naběhaný objem” pro 22 kilometrů kolem Ještědu? Kolik je to na to, abyste mohli dát 60 kilometrů trailu?

No a protože jsem v literatuře ani u strýčka Google žádnou representativní odpověď nenašel, rozhodl jsem, že nejjednodušší bude praxí vyzkoušet, kdy se může kancelářská krysa vydat  na skyrunning, maraton a nějaké to ultra a jestli to doběhne. Protože když ne teď, tak příště, že jo :)

Ocením vaši zkušenost: kdy jste dali jaký závod, v jakém čase, jakou jste měli váhu, průměrnou tepovku a kolik jste do té doby měli  naběháno celkem? Pište do komentářů :)

Chcete dostávat Krysu do emailu? Zadejte svůj email:

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...