24. 5. 2016

Prosekávání cesty na Popovice

Jedna z mých oblíbených “pětek” je běh kolem Hrušovského rybníka do Popovic a zpět. V praxi lze běžet dvojím způsobem. Po silnici do Popovic a Alejí zpět do Brandýsa, tedy zprava kolem rybníka, nebo to vzít doleva pěšinkou, která vede takovým lesíkem z náletových dřevin.

Pěšinku zovu trail, protože je to v okolí největší trail, samozřejmě když vynechám totálně rozmrdaný hlavní tah do centra Bradnýsa. Mám to tam rád, protože je to takový dotek přírody, je tam i kopeček, kde se daly trénovat seběhy a výběhy, jenže teď to zarostlo trávou po kolena a bez přeražení nohou se tam nenatrénuje nic. Minulý týden, když jsem tam běžel, tak jsem zjistil, že už je i problém  proběhnout po pěšince, protože mezi těmi náletovými dřevinami pěkně zarostla. Tak jsem si řekl, že bych to tam mohl prořezat. Plánoval jsem to na víkend s Vojtou, jenže děti byly nachcípané, takže jsem ho tam nakonec netahal, navíc má drahá žena soudila, že když nás někdo nachytá, jak rubeme cestu, tak nás pěkně seřve. Kterážto obava ve mně zůstala, ačkoliv je to obecní pozemek, jenže splašený ochránce přírody by řádit jistě mohl. Dneska mi vyšla chvíle času, tak jsem si řekl, že místo běhání investuju něco do svých běžeckých tras a pěkně to tam prosekám.

První problém: transport. Vybavil jsem se plotovýma nůžkama a skládací Fiskars pilou, jenže běžet přes celé Zahradní město s nůžkama, který rozhodně neschovám do kapsy, to mi přišlo fakt divné. Nakonec jsem situaci vyřešil kompromisně, k rybníku jsem se přiblížil vozem a u rybníka už mě nikdo s nůžkama nepotkal, krom dvou rybářů, kteří sami vypadali dost divně. Takže jsem proběhl až do mokřadu a lesíka a začal kostit cestu.

Je to asi půlkilometrová trasa, jejíž větší část jde loukou, menší část tím lesíkem, ale stejně mi to hodinu dalo. Stezka už byla v několika úsecích téměř neprůchozí, takže jsem se do toho musel opřít. Do toho ještě začalo vypadat, že sprchne i zaradoval jsem se, že vyzkouším, jak moc nepromokavá je Salomon Wing Hoodie, kterou jsem ukořistil někde ve výprodeji. Tak už vám to mohu říct: když padají kroupy a stojíte po krk ve vodě na cestičce, kterou se valí potok ze shora z pole, je vám Salamon Wind Hoodie úplně na pytel.

Takže jsem hodinku pobíhal a stříhal, snažil se nějak zamaskovat, že jsem to tam vyrubal, což s ohledem na haldu větví nebylo jednoduché, zapotil jsem se, jako by ani nepršelo.
Výsledek z fotek nedojme. Jednak se fotky nevyvedly, bylo příšerné vlhko a nedařilo se mi otřít čočku iPhone (ne, před deštěm mě fotit nenapadlo, to by bylo moc lehké), jednak z toho není asi moc patrné, jak velké ty průchody jsou.

Asi byste nesoudili, že se tudy dá proběhnout... No, tohle je ještě před letním střihem ... 

Tady jsem vyrubal dost slušný koridor, zdá se mi ... 

A tady už jsme po letním sestřihu ... 
Jestli mě na tom něco uklidňuje pak skutečnost, že asi tak za měsíc si můžu dát reparát, protože to zase zaroste. Ale to už se vyprdnu na nůžky, vezmu plotostřih na akumulátor a vyrubu to tam mechanizovaně… Tím bych mohl prorubat i tu trávu v nejbližším okolí pěšinky, zkoušel jsem ji prostříhat těma meganůžkama za běhu, ale fakt to nebylo ono :)

Tak, teď už se dá projít kolem Hrušováku až do Popovic, kdyby to někoho zajímalo. Nebo - ještě lépe - proběhnout!

20. 5. 2016

Kardiologie a čtvrtmaratonská dohra

Jak jít na kardiologii s plnou parádou? Ne, tohle není krátký příběh, takže jestli máte moře důležité práce, běžte ji udělat. Zato je to takový … typicky můj příběh.

Včera jsem dorazil na kardiologii do Brandýsa, takové to běžné rutinní vyšetření, na které jsem byl v rámci série záručních kontrol už nějakou dobu objednán. Už v recepci mne odlovila sestřička a když vás sestřička ve zdravotním zařízení osloví jménem, hned jak vás vidí, víte, že je to na pováženou. A když vás okamžitě bere stranou, tak v člověku s jistou dávkou představivosti hrkne podruhé. No a když mě vede do místnosti, kam normálně odvádějí jen postarší problematické pacienty, tak to už jsem si říkal, že to bude pěkný průser. A jako každý nájemný pisálek okresního formátu mám dobrou fantazii, takže už přemýšlím nad tím, jestli mi pohřebním hlasem řeknou, že jest vhodno uspořádat své poslední věci a rozhodnout se pro zpopelnění nebo pohřeb do země, nebo tak něco.

V místnosti stojí paní a na to, že umírám, je vysmátější, než by vážnosti okamžiku slušelo. Ptá se, zda ji poznávám a já nepoznávám, protože stran prodejců pohřbů nejsem na trhu ještě zorientovaný. To už mne do obrazu uvádí sestřička. Ukazuje se, že nejde o rakve ani žádnou jinou kardio-tragédii, nýbrž o běžkyni, kterou jsem v sobotu při závodech dotlačil na Brandýský kopec do cíle závodu a teprve teď, když jsem přemístěn do správného kontextu ji opravdu poznávám. Ostatně, je to náhoda takřka absurdní a kdybych to napsal do scénáře, scénárista mne s tím vyhodí, protože takové věci se nedějí!

O tom, že jsem na sobotním brandýském běhu donutil jednu nebohou běžkyni, aby doběhla závod, jsem psal. S běžkyní jsem se rozloučil v sobotu na náměstí, pak jsem si potřásl rukou s ještě pár běžci, s nimiž jsme na sebe udělali nějaký dojem a běžel jsem domů. Doma mi to leželo v hlavě proto, že jsem se šel kouknout do výsledků, jak se vypořádala časomíra s naším synchronizovaným doběhem - a nikoho, kdo by doběhl se mnou, jsem ve výsledcích nenašel. To mne znejistilo a říkal jsem si, zda se mi to nezdálo. Pak mi poslal Petr Kalčík fotku, kde jsme vyfoceni, takže halušky by měl ještě i fotočip - no a podle startovního čísla jsem běžkyni našel, ukázalo se, že před tím jsem prohlížel jen výsledky mužů, kam logicky nespadla. Mimo jiné se ukázalo, že když máte dojem, že běžíte na krok přesně, jako ten druhý, tak v tom je taky vesele vteřina rozdíl. Jméno mi nic neříkalo, tak jsem to pustil z hlavy, ostatně v Brandýse bydlí dvacet tisíc lidí, z nichž znám asi tak šest.

Na kardiologii se od víkendu historka o týpkovi, který paní doktorku vystrkal v rekordním čase na kopec, stala dosti populární, zvláště, když si vygooglovali můj popis závodu na Kryse. Tím se taky trochu vysvětlilo, co tak dobře k běhu motivovalo: když má za běhu kardiolog poslouchat moji přednášku o tom, jak běžet, aby měl správný tep, radši uteče smile emoticon

Konec dobrý, všechno dobré. Kromě šťastného shledání jsem si zajezdil na rotopedu a ujasnil si i zdravotní situaci, kdy bolesti na prsou způsobuje sice běhání, ale není to začínající infarkt, jen necvičené svaly horní části trupu, které by bylo vhodné pocvičit. A do třetice jsem si taky ujasnil, že tepová frekvence, kterou udává optický snímač jak Garminu, tak Fitbitu, je ve vyšších hodnotách téměř naprosté hausnumero. Do čtvrtice mám téma k přemýšlení, jak moc se ostatním běžcům montovat do toho, co a jak dělají ... (s ohledem na to, že nejsem Zátopek, ale prostý běhající amatér-začátečník)...

PS: ta kardiologie v Brandýse je skvělá i na pražské poměry. 

19. 5. 2016

Ze stanice metra v klidu až do Brandýsa

Když jsem se stěhoval do Brandýsa, říkal jsem si, že by bylo fajn, kdyby sem jednou jezdilo metro. Nebo tramvaj. No a už je to skoro tady. Po Projektu Zeleneč jsem se rozhodl vyprojektovat  další běžeckou trasu: z metra až domů.

V zásadě přicházely v úvahu dvě stanice metra: Letňany a Černý Most. Z Letňan vede přímá cesta až ke mě do baráku, je to ovšem terénní státní silnice první třídy číslo 610, kde jezdí auta a mají co dělat udržet se na rozryté vozovce. Dá se běžet nějak zadem, ale podléhá to větší investigaci.

Na Černý Most to není tak přímočaré, pokud nechci běžet po dálnici, ale už jsem terén v izolovaných místech zkoumal a proběhl, takže šlo spíše o to ty izolované trasy propojit. Rychle se ukázalo, že z Černého Mostu lze opravdu přeběhnou pěšinkami a cyklostezkami až ke mě domů, tak jsem to včera vyzkoušel v praxi.

Zádrhel první: jak projít vysočanskou spojku. Podle mapy je tam vedlejší silnice, zmátlo mě, že jsem ji za Makrem nemohl najít, ale naštěstí se ukázalo, že je to ta rozvoraná hliněná cesta - fakt podejde spojku vysočan a dálnice na Liberec. Pak už pěšina polem a cyklostezka, nádhera. Zádrhel číslo dvě, přeběhnutí železnice u Satalic. Tu kryje dvojitý val, dosti zarostlý, nicméně přes ni vede most pro místní dopravu. Bohužel v rekonstrukci. Zrovna ho betonovali, takže byla varianta ve funglnáglnových botách za necelou čtyřku přeběhnout po armaturách, nebo hupsnout do křoví a dát si terénní vlnku. Asi tušíte, co jsem volil, bohužel mě nenapadlo, že val kolem železnice je tvoření ze stavebního bordelu a pražců, to, že hustě porostlý náletovými dřevinami, jsem viděl. Překonat jej bylo trochu problematické. Až doma jsem zjistil, že o dvěsta metrů vedle byl přejezd, to pro příště, kdyby pánové neměli ještě hotovo.

Pak už to byla více méně pohoda v krásné přírodě. Satalická obora navazuje přímo na Vinořský park, pak k Jenštejnským rybníkům. Odtud jsem měl vymyšlenou trasu na Podolanku, kterou bylo třeba prověřit, z Podolanky by jinak šlo navázat na tu oblíbenou silnici 610, ale tamtudy jsem fakt běžet nechtěl. Silnici fakt stačilo přeběhnout a proběhnout Podolankou dozadu do polí na Cvrčovice. Tam nade mnou přeletěla nízko nad terénem Cessna , což mě trochu překvapilo, ukázalo se, že pár nadšenců si tam vysekalo trávník a udělalo si letiště pro velké modely letadel a vyblbnou se. Ale to už jsem mazal alejí na Popovice, proběhl alejí prvňáčků kolem Hrušovického rybníka k nám na Vrábí a byl jsem doma. Celkem mírně přes 14 kilometrů velmi příjemné trasy, více jak polovina z toho lesíkem či lesoparkem, část v polích, kde budou asi občas foukat, ale od toho mám větrovku. Čas nebyl okouzlující, běžel jsem pomalu, dneska jdu na kardio, tak jsem nechtěl situaci hrotit, navíc jsem několikrát hledal odbočku a několikrát kufroval, což taky zdržovalo.

Cesta na Černý most je tedy průchozí. Až si to takhle budu dávat ráno a večer celý pracovní týden cestou do práce, to bude mazec :)
Trasa na Stravě zde. Časem ji začistím a udělám z toho GPX pro navigace...

15. 5. 2016

Čtvrtmaraton ve městě, kde se líp běhá, než jezdí autem ...

V sobotu jsem si šel zaběhnout Městský běh v Brandýse - Boleslavi. Mám to doma, jen jsem seběhl z Vrábského kopce, abych se protáhl, je to čtvrtmaraton, tedy něco přes deset kiláčků, variantně ještě polovina toho, navíc na pražské běžecké palby to bylo za hubičku (tuším dvě stovečky). Byl to třetí ročník, takže dětské nemoci vychytány, na startu se sešlo, jestli jsem dobře pochopil, kolem tří stovek lidí. Ve tři odpoledne bylo akurátní počasí, sluníčko tak akorát, aby člověk neprochládal, ale větřík, aby nenavlhnul.

9. 5. 2016

Proč jsem ještě nezkusil běžet maraton? Hlavně z respektu k jeho podstatě...

Sledoval jsem víkendové maratonské šílenství v Praze a přemýšlel jsem, proč jsem vlastně nestartoval na maratonu taky. Vím, že to má pragmatický důvod, protože jsem si vzpomněl pozdě a už bylo vyprodáno, ale myslím to metafyzicky. Proč ne?

Důvodů je vícero. Samozřejmě, že když jsem začal vloni běhat a stáhl si Runkeeper, zaujal mě kurz “maraton za dvanáct týdnů” nebo jak se to jmenovalo, navíc slibovali slušný čas. Jenže tyhle tréninkové plány jsou dělané pro lidi, kteří váží polovinu. Kurz “zhubnout a dát maraton” tam neměli. Když jsem ten plán studoval, bylo mi jasné, že takové pravidelnosti tréninků nemám šanci dosáhnout. Můžu chodit běhat, když je zrovna čas.

To samé mám ale s termíny závodů. Například příští týden se běží desítka v Brandýse, je to tady takový tradiční městský běh. Přihlášený jsem dlouho, jenže děti oněmocněly a tak nad tím visí otazník. Naštěstí desítka běžená z náměstí znamená, že fuč budu hodinku a kousek, ale i tak.

S tím souvisí další bod: ty profi maratony jsou docela drahé, většinou ke dvou tisícovkám. S ohledem na vysokou pravděpodobnost, že tam nedorazím, se mi do toho tedy moc nechce.

Ale co je nejdůležitější: respekt k žánru. Maratonský běh je jedním z mála olympijských (a obecně) sportů, který bez patřičného tréningu prostě nedáte. 42 kilometrů netrénovaný člověk ani neujde. Zatímco sprint na sto metrů vždycky nějak uběhnete, oštěpem hodíte a fotbal nějak odkopete, maraton prostě nedáte. Když začnete trénovat, dostanete se do bodu, kdy víte, že 20-40 kilometrů tak nějak uběhnete, ale ten zbytek asi bude trápeníčko. Možná to dáte vůlí, protože jste četli slogan “je to v hlavě”, ale když to není v nohách, tak tou vůlí jen dopajdáte. Přitom je tu ještě to druhé prosté kritérium: běh je až pohyb nad 10 km/h, tedy v tempu pod šest minut na kilometr. Všechno pod to je klus, rychlejší chůze a tak dále. Dát maraton nad 4 hodiny a dvanáct minut tedy znamená, že jste kus ušli, neběželi. Co je v tom za vítězství? Sama sebe nad sebou samým? Nojo, ale chtěl já jsem to ujít nebo uběhnout?

Tím nechci říct, že uběhnutí maratonu je bezcenné. I kdepak. Už jen to, že se na něj člověk připravoval znamená, že pro sebe musel udělat hodně a hodně si sáhnout na dno svých sil. Většina prvoběžců, kteří stojí na startu, vědí, že to bude těžké a snažili se připravit a teď doufají, že obstojí. Že to stačilo. Že velký kus dají dobře a zbytek nějak dopytlíkují. Už jen to je hodno úcty.

Jenže pořád je tam ta hranice 4:12 - cokoliv nad to znamená, že jste neuběhli, ale kus ušli. A to se mi nechce. Nemyslím si, že zdravý chlap by měl mít ambici menší a nemyslím si, že by nutně bylo špatně nepokusit se o maraton v prvních měsících, co se člověk vrátil k běhání. Nechám si to uležet. Zkusím si to párkrát nanečisto. Jistě najdu nějaký 42 km okruh, kde bych si mohl vyzkoušet, jestli to zvládnu jako osamocený vlk (už ho mám ostatně vymyšlený). A pak, na podzim nebo třeba příští rok, to zkusím taky.

PS: Jasně, že ostatní mají jinou motivaci. Nemusí být zdraví, chtějí nějaký velký předěl ve svém běhacím životě hned z kraje atd. Já zůstanu u toho, že na start půjdu, až budu cítit, že jsem toho hoden. Že nekazím žánr.

8. 5. 2016

Nakoupeno: Nike Zoom Vomero 10

Tak jsem v pátek vyrazil do Triexpertu a vybíral silniční boty. Vyskládal jsem si pár krabic Broocksů, Mizuna a nakonec jsem skončil u Nike Zoom Vomero 10. Důvodů bylo několik.

Jednak mi Vomera dobře seděly, ale musím se přiznat, že z vybíraných tak pěti párů bot jsem necítil problém. Mám asi dřevěnou nohu. Jediné, v čem byly pochybnosti, zda nemám boty moc velké, občas se mi zdálo, jako by noha plavala, ale v menších zase byla moc nafest a mistr prodejce tvrdil, že takhle navolno to má být.

Vomera mají pro mě zajímavý efekt, který se projevuje při běhu - svršek boty se jako by stáhne kolem nohy. Myslel jsem si, že se mi to zdá, ale pak jsem našel zmínku v recenzi, že za to opravdu můžou vlákna ve svršku.

Druhá věc, která mě zaujala: ze všech bot mě nejvíc Vomera hnaly kupředu. Nejvíc elektrizovala.

A do třetice, byly to boty, který mají decentní necirkusový vzhled. Tmavý svršek bez třpitek, blištítek a jiných blískátek. Mám je v téhle modré variantě, kterou si fakt můžu vzít do práce k džínům a dělat si naděje, že jen přehodím tričko, kalhoty a vyběhnu. Uvidím, nakolik jsem si tuhle variantu vysnil, ale na Letnou to mám kousek a další přepravní projekt k Zelenči mám za rohem.

Poslední bod, který mě zaujal, Nike má úžeji střiženou špičku. Většina ostatních bot má ve špičce hromadu místa, jsou to takové bačkory (Mizuna i Saucony takové byly) - já to tak mám u NB1210, ale zase se mi zdá, že mi víc sedí, když mě bota obepíná a nemám ve špičce tolik prostoru. Takže jsem si říkal, že Vomera v tomhle provedení zkusím.

Nike Zoom Vomero 10
Cenovka mírně pod 3600 Kč, dají se sehnat i levněji, mě se v obchodě pověnovali, tak jsem to neřešil. Mají i novější verzi 11 - ta mě tolik nezaujala a je ještě o dvě stovky dražší.

Poprvé jsem je vzal na výběh v pátek, jsem ještě teoreticky trochu nemocný, tak jsem chtěl dát jen tak na proběhnutí pět kilometrů kolem rybníka, ale nakonec to byla moje nejrychlejší pětka, jen o sedmnáct vteřin mi utekl čas 25 minut. Kdyby v Popovicích policie měřila, přišel jsem o papíry.

Celou dobu jsem dumal, jestli jsem neudělal blbě. Boty jsou sice podle popisky neutrální, přesto se mi zdá, že mi táhnou nohu. Tu pravou, na kterou pajdám, jako by ji srovnávaly. Jen nezvyk, nic jiného.

Včera jsem vyletěl na odpoledne ven s Vojtou, Maří byla nemocná, tak nebyl problém vzít Vojtovi kolo a vyběhnout k Labi. Doběhli jsme sedm do Káraného, převážně hlína - a opět excelentní zkušenost. Bota sedí jak Drei Wetter Taft, akorát jediné bahýnko široko daleko jsem v ní prošlápl.

V Káraném jsme přešli lávku, ukázalo se, že v Toušni je pouť, tak jsme za chvíli zapadli na pouť a tam jsme chvilku pobyli. Vojta si vyžádal velkobalón, jenže na kole ho zpět po asfaltce nemohl vézt, to by ho rychle ztratil, takže jsem se ho chytl já a běžel jsem s balonem. Byli jsme dost komická dvojka, doběhli zpět domů sedmičku a já můžu konstatovat, že s botama spokojenost. Což při mé malé zkušenosti s botama na běhání není žádné měřítko, mám teprve třetí. V každém případě je ale rozdíl v rychlejších silničních a nevyběhaných botech patrný a nezdá se mi, že by na hliněné sešlapané cestě představovaly nějaký handicap.

5. 5. 2016

Běh pro Paměť národa (pozvánka)

Tak mě alergie skolila. Smrkám, prášky nezabírají, doktorka soudí, že s tím nic moc nenadělám, než že to musím přečkat. Tak jsem už týden ani nešel běhat. Ach jo. S takovou letos ten maraton za dvě hoďky nedám ...

Navíc se v poslední době vyrojilo dost nejrůznějších zajímavých běhů a závodů. Slíbil jsem, že tu zvýrazním Běh pro Paměť národa, pět či deset kiláčků v oboře Hvězda v Praze. Spíš než běh (ten jsem ještě nezkoušel) mám rád hlavně ten projekt, protože sbírají vzpomínky obyčejných lidí, kteří prožili kus náročné doby. Ale obora Hvězda je krásné prostředí, tam se musí běhat jedna báseň, když vás nehoní vojsko Fredinanda ...

Jestli obživnu, zkusím si to tam odběhnout, je to za měsíc, to už snad alergie přejde.

2. 5. 2016

Zatoužil jsem po botách na silnici

Naposledy jsem byl běhat v úterý. Je mi nějak blbě. V sobotu jsem jen přeběhl kousek lesem, když jsem parkoval auto, abychom nemuseli s dětma jít kolečko, ale došli někam, kde je auto - to bylo legrační, kdy si člověk uvědomí, že co já přeběhl za čtvrthodinku, děti jdou dvě hodiny, protože se u všeho stojí a rozjímá. No, v neděli jsem musel zapadnout do postele, protože už mi bylo fakt blbě a tak jsem studoval silniční boty.

To je tak. New Balance 1210, které mám, se mi hodně obrušují, je přeci jen vidět, že jsou na měkčí terén, takový ten lehčí trail. A jsou skvělé, ale tímhle tempem (mají skoro 350 km od vánoc našlapáno) mi budou za tři měsíce na patě větrat více, než výrobce předepisuje, takže jsem si říkal, že by stálo za to si koupit variantně něco na tvrdý asfalt či sešlapanou hlínu, moje převažující terény. V polabí běhám především po rovině, takže nějaký brutální grip tam extra nepotřebuju, přichází léto, ani toho bahna nebudou přehršle, takže mít druhé čistě silniční boty na tvrdý povrch by se šiklo. Nike Revolution EU jsou opravdu spíš záložní varianta, párkrát jsem s nimi teď vyběhl a už je poznat, že pod patou je ta guma rozmašírovaná. 

Otázka je, co vybrat. Rozpočtové omezení říká, že bych nerad sahal po botách přes 2500 Kč, ale ve výprodejích mají ledasco. Krom toho by se mi hodilo, abych ty boty mohl vzít i k džínám do práce a nemusel si do práce tahat boty zvláště - takže nějaký střízlivý design, bez oranžové, zlaté či jasně zelené. A to je taky problém. 

Problém také je, že jsem furt tlustej - tak výrobci bot definují váhu přes 90 kg, takže bych měl mít tlumenější boty. 

No a posledním problémem je, že při své metodičnosti jsem se chtěl obeznámit s jednotlivými produktovými řadami, protože třeba vůbec nechápu, jak se liší NB1210 od 980 a dalších těch čísel. Jenže nikde nemůžu najít kompaktní představení jednotlivých modelových rodin výrobců. Zdá se, že to všichni maji v malíku. Na jednotlivých eshopech sice mají různé selekce, v česku se to většinou omezuje na "silniční", v lepším případě podle typu podpory nohy, ale trochu si načíst, jak se liší jednotlivé modelové řady, to se mi nepodařilo. Kdybyste někdo měl odkaz na solidní kompendium v oblasti bot, dejte vědět. 

Já si zatím budu decentně užívat proces výběru, protože i o něm ten nákup přeci je :)
Dosavadní zvažovaný shortlist:
  • Salomon Sense Propulse (toužím po botách Salomon, ale silniční nějak nedělají, variantou je Sense Motion, mají je ve výprodeji za dvojku a to jde)
  • Asics GT-2000 (ve výprodejích za 2,2KKč)
  • Reebok One Cushion 2.0 mají na Sportisimo za 1800 Kč
  • New Balance Fresh Foam Zante v2 nebo Vazee Pace (najít za dobrou)
  • Nike Zoom Elite 8 (najky mi nějak nesedí, vždycky se mi na nich vytáčí noha)
  • Saucony Kinvara
  • Hoka One One Clifton 

Chcete dostávat Krysu do emailu? Zadejte svůj email:

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...