Ještědský skyrunning KTRC naposledy (tentokráte vážně formou závodu)

“Chčije formou zjevení,” komentoval kdosi včerejší počasí na našem závodu kolem Ještědu. Upřesnil, že tím myslí to, že déšť není vidět, ale mokrý jsme durch. Zkušenější běžec z davu odtušil, že takový déšť je fajn, ochladí a smyje z nás bahno. Nikdo se nesmál, nebyla to vtipná hláška, byla to praktická informace, kterou je třeba si uložit do podvědomí.

Půl hodinky před startem jsme šli “okouknout trať”, trochu se vyklusat. Krásná, škvárou sypaná cesta končila deset metrů za zatáčkou, ihned jak se dostala z dohledu diváků. Pak už to byla klasická lesní svážnice, rozmáčená po dvou dnech trvalého deště. “To by šlo běhat v polobotkách,” konstatoval kolega při pohledu, že se boří pouhé dva-tři cenťáky do lesní hlíny. “Ale dolů to bude dost rychlobruslení,” dodal hned, když viděl záblesk naděje v našich tvářích. A opravdu, když jsem se po chvíli otočil, abych seběhl na start, ukázalo se, že centimetrové gumové hřeby mých trailových bot mě neubrzdí. Když jsem při seběhu lehce botu zašlápl do terénu, abych zastavil, šel se mnou dolů i kus svahu. “No, aspoň nebudeme zpomalovat,” prohlásil jsem já a bylo to obecně přijato jako příhodný postřeh.

Ještědský půlmaraton v noci bez baterky čili běh báby kořenářky

Když jsem běžel svůj první závodní půlmaraton, byl jsem si v zásadě jistý, že ho dám - a šlo snad jen o to, v jakém čase. V neděli to bude jiné. Ještědský skyrunning KTRC je sice půlmaraton, ale s pořádným převýšením a pár kopci, které lze označit za dojáky i z pohledu ostřílených běžců.

Když jsem si trasu dal nanečisto začátkem srpna, nedoběhl jsem. Samozřejmě objektivní důvody jako málo času, ne že jsem lemra. Včera byla příležitost pro repete a otestování výbavy.

Dohoda totiž byla taková, že vrazíme děti k ochotným prarodičům do Liberce a tím pádem mě napadlo, že bych si mohl trasu ještě jednou proběhnout. 22 kilometrů - už jsem si nebyl jistý, zda ji dám v limitu čtyř hodin. I přes to, že jsem kopce poctivě trénoval, jenže co zmůžete s kopci, když bydlíte v rovině, kde největší kopec jsou mé čtyři schody do baráku.

Původně to vypadalo na luxusní časování, jenže Mariánka nafasovala dort k svátku, takže se mírně slavilo a na start jsem dorazil mírně po páté. První zádrhel: parkoviště central 3 bylo zavřené (betelnou závorou, jinak by mi to bylo fuk). Další parkoviště půlkilák od místa startu. Nakonec jsem auto nechal stát někde na štěrku při cestě, převlékl se a šel na “start”.

Zbraslavská Závist a tréma před ještědským skyrunningem

V úterý jsme si shodou okolností dali s Jakubem běh po Závisti a Zbraslavských lesích, něco jako 17 kilometrů v kopcích. Závist se to tam jmenuje proto, že ostatním (jmenovitě Jakubovi) závidíte odpich v kopcích, to abychom se uvedli do místopisu.

Místní hradiště miluju, jako většinu (byt z nouze použitých starších) přemyslovských hradišť, to jsme si dali jen tak okrajově, zlatým hřebem výběhu bylo, když jsme nemohli najít cestu nahoru na kopec a rozhodli jsme se pro terénní vlnku, následkem čehož jsme místo běhu a chůze přešli po chvíli do šplhání po skále. To zkazilo rychlostní průměr, ale zase vylepšilo nastoupané metry. Nicméně fakt, že do kopce běžím fakt pomalu, mě nepotěšil.

Nahoře na hradišti už padá listí, my jsme naštěstí nepadali :)

Mazaně jsem se totiž přihlásil na ještědský skyrunning KTRC a pod dojmem “za stejné peníze delší trasa” jsem si vybral půlmaratonskou trasu namísto desítky pro hobíky. Tu, kterou jsem před měsícem nedoběhl, když jsem to zkusil. Jasně, mám výmluvu, že jsem neměl čas to doběhnout, ale dobře si pamatuju, jak jsem byl vyflusnutý. Na Závisti jsem na tom byl líp, ale pořád existuje jistá moje pochybnost, že dám 22 km s převýšením 1350 metrů a vejdu se do čtyř hodin.  A to, i když se snažím trénovat kopce, což v Brandýse jde dost blbě. Včera jsem zmateně pobíhal kolem jediného slušnějšího kopce v Dřevčicích, než se z něj vyklubala neseběhnutelná stěna kamenolomu...

Poslední dobu jsem kromě běhání trávil ve statistikách. My ajťáci věříme, že lepší než se zeptat je, podívat se do čísel a analyzovat je, tak jsem si nastahával běhy lidí ze Stravy a koukal se, co z toho vyčtu. Je to zajímavý extrémně, protože z toho vyčtu věci, který jsem se v knihách nedočetl. Někdy z toho zkusím sfouknout nějakou svodku pro začínající, ale pro teď je podstatné to, že jsem si ujasnil hranice objemů.

V zásadě takovéhle skyrunningové aktivity dávají (tím myslím úspěšně) lidé, kteří běžně naběhají měsíčně přes 200km, což byla taky hranice pro maraton v pohodě pod čtyři hodiny. Pro delší trasy, ultramaratonové trasy lidi naběhají 300-350 km a více, aby je byli schopni odběhnout nějak v pohodě, samozřejmě ani náhodou na prvních místech. Možná se blížím tomu prvnímu, rozhodně ne tomu druhému. To je důvod, proč jsem myšlenky na delší běhy odsunul na později a teď se soustředím na to, abych příští neděli doběhl těch dvacetdva kolem Ještědu… Člověk nemá nic přehánět a nemá si od jednoho roku běhání slibovat, že bude šlapat na paty machrům. Stejně tak se ale může tu a tam decentně přetestovat pro případ, že by těm machrům na paty přeci jen funěl a dělal čelo závěru peletonu :)

Pár interních poznámek ke skyrunningu

Ze “zkušenosti” se skyrunningem na Ještědu si tu pro sebe sumarizuju pár poznámek vyzkoumaných praxí.

1. Skyrunning je občas taky skywalking - když je kopec příliš prudký, nemá smysl vyšťavovat se pokusy do něj běžet, spíš jen rychleji (pokud to vůbec jde) stoupat.
2. Hůlky by se mohly hodit. Nutno ověřit, mohlo by mě taky štvát mít pořád něco v ruce. Mám je teď do Alp, tož uvidíme.
3. Je fest důležitý zvládnout mapu. Mapy.cz jsou na běhání otřesný, bohužel zatím to nejlepší. Asi by bylo lepší GPX převádět do Stravy (Ještědská trasa nešla bez chyby, tak proto jsem to řešil přes Mapy, které mají import GPX pouhým přetažením a funguje suprově). Kufrování při skyrunningu stojí síly fyzické i psychické.
4. Vždycky gel nebo něco na zub. Teď jsem si vzal jeden gel spíš jen tak, aby se mi neválel doma, přeci nebudu na dvaceti kilometrech běhu nic jíst. Pak jsem se oblizoval už po deseti, když jsem byl grogy. Takže rozhodně potravinová rezerva se hodí.
5. Tohle by mělo být na prvním místě: oblečení. Běžel jsem v tričku, protože bylo teplo, na hoře byla větší zima, ale to jsem věděl. Kdybych trvale běžel, ničemu by to nevadilo, jenže jak jsem se zastavoval, hrozilo prochladnutí. To jsem řešil zateplením větrovkou. Brát si tedy rozhodně větrovku, pro jistotu termofolii (nebude se mi chtít ji vyndávat, protože se blbě pakuje zpět) a asi i náhradní tričko. Zakoupil jsem merino tričko, vyzkouším příště to, v něm by se nemělo prochládat tak snadno.
6. Voda, něco k pití. Hodí se i na kratší běhy, pořešit to tak, abych to nemusel mít furt v ruce, protože když házím tlamu do houští, mám tendenci flašku pustit a pak se zle hledá.
7. Kapesník pro každý případ, hlavně na otírání potu. Možná náhradní šátek na hlavu, když se tak potím.

A pak už jen drobnosti, například víc trénovat stoupání, zjevně je to odlišná běžecká disciplína, při které se zapojují všechny možné i nemožné svaly, které se normálně nezapojují. Když se to netrénuje, tak to nejde ani nahoru, ani dolů tak dobře a ještě pár dní po běhu do kopce se člověk nemůže pořádně pohnout…