Prokoučované závody a běhání lesů

Přihlásil jsem se na Zátopkův zlatý týden. Říkal jsem si, že ze tří závodů alespoň dva dám, když je mezi nima pár dní. No, nedal jsem ani jeden. Rodinná dovolená, děti k babičce a nakonec návštěva alergologie. Dneska se běží noční Kuks, jenže přijedou děti a žena, tak to mi prakticky jistě neprojde a zítřejší Šumava, to jsem si ani nedělal velké šance. Naštěstí jsem po poslední zkušenosti nic neplatil a ani neregistroval. Když to tak pozoruju, nedám přes léto nic. Rozhodl jsem se z nevýhody udělat přednost.

Jak jsem běhal s Keňanem

Osobní keňský trenér běhu? Dneska není nic nemožného. Nedávno jsem šel běhat z práce na Letnou. Tak si tam poklusávám, teprve se rozkoukávám, jsem tam poprvé, lidí mraky, běžců nepřeberně. No a v jednu chvíli se ke mě přidá takový hubený osmahlý čahounv tričku, kraťasech a ošmajdaných botách. Běží kousek vedle mě, pak mi anglicky říká, že napadám na pravou nohu a že na to jsou nějaký cviky. Dodává, že je z Keni, že běhá a že kdybych chtěl, tak můžeme trénovat spolu, je levnej. A že si můžeme jít zaběhat, že mi za pětikilo ukáže všechny triky.

Vysvětluju mu, že pětikilo je docela dost, je vidět, že je to muž dohody, jenže já sebou mám jen kovovou pajsku, protože jsem měl takový sen, že si na Letný po běhání dám třeba limču nebo pivo, než seběhnu do práce a převléknu se, zrovna jsou vedra, že by jeden padl. Na druhou stranu, za tu prču to stojí, říkám, že sebou mám jen pade a že nemusím vidět všechno, ber nebo neber, krátký společný běh. Směje se (no on se směje furt) a říká, že tak jo. Zjevně kšefty nefrčí.

Při běhu kecáme. Říká, že je klasický keňský příběh, teda že nikdy neběhal s vodou od studny a ani do školy že nijak zvláště neběhal, ale prostě běhal a běhal docela dobře, dostal se k trenérovi a někam se dohrabal. Na místní keňský poměry jako že dobrý. Jeho živobytí je, že objíždí spíš druhořadý maratony, tam ho za nějaké peníze najímají jako keňského běžce, který dobíhá na prvním či druhým místě. Blbý je, že kšefty shání manager, který má kontakty a domluví se, navíc teď je plonková doba, největší parna, to se líp placený závody neběhají. Takže si přivydělává v parku tím, že kouká po běžcích a nabízí jim lekce nebo si jen tak zaběhat.

Je dobrej. Teda na mě. I když já na jeho pokyn běžím sprintem a nevydržím to víc, jak pár stovek metrů (zlatý voči, spíš desítek), běží zlehka vedle mě, sleduje mě, pořád mi dává instrukce, počítá mi rytmus kroků, nebo vykřikuje tajný keňský zaklínadlo proti zakopnutí, co já vím co, v tý rychlosti už se zvuk hůř nese. Naštěstí mu na to, aby začal autonomně vykládat, stačí moje dvouslovná otázka, kterou ještě zvládám. Snaží se mě naučit keňskou běžeckou abecedu, vzdávám to, protože to vypadá, jako bychom se prali s letadlama nad náma.

Loučíme se, já už jsem utahaný, upoocený a je mi trapný, že jsem za svých pade dostal víc, než bych čekal, ale nevypadá, že by ho ta půlhodinka trápila. Asi fakt potřebuje manažera. A já to pivo. Slintám, když probíhám kolem zahrádky obsypané hosty, marně vyhlížím někoho známého, kdo by mě pozval či i někoho neznámého kontaktážního, ke komu bych se pozval...

Před a po (10 měsíců, 20 kilo, tisíc kilometrů)

Milník. Tisíc naběhaných kilometrů. Dostal jsem onehdá otázku, jaký je praktický rozdíl před a po. Včera mi fotoaplikace shodou okolností nabídla moje interní selfíčko staré deset měsíců, to jsem si hrál s focením po běhání do Fitbitu (záhy jsem s tím skončil, nepochopil jsem, na co je to dobrý). Tak jsem po doběhnutí udělal dnešní aktuální a lze to porovnat.

Knihy o běhání - pro mne obecně dost zklamání

Když jsem před rokem začal běhat, koupil jsem si pár knih o běhání. Je to další zajímavá zkušenost, protože žánr mě míjí.

Tisícovka kilometrů v nohách a běhání po horách

SmashRun mě upozornil, že mám za sebou tisíc kilometrů. To je na běhání to hezký, pořád jsou nějaký výročí a milníky, který je možný slavit a SmashRun je extrémně nápomocný v tom, je hledat. Prakticky o každém běhu mi řekne nějaké positivum, když už nic o rychlosti, tak to byl nejdelší běh takhle pozdě v noci nebo naopak běh za nejvyšší teploty.

Jak se vyvarovat konfliktu mezi vlakem, synem a běháním ...

Vojta rád jezdí na kole, já vedle něj běhám, Chvíli proto, abych mu poasistoval u začátků, teď prostě jako doprovod, protože kolo nemám, jezdit na něm mě zvláště nebaví a radši běhám. Vždycky, když se mě na to lidé ptají, vysvětluju, že jsem prostě líný jezdit na kole. Nicméně Vojta se na kole zlepšuje a tím i zrychluje. 

V sobotu jsme vyrazili do Předklášteří do Porta Coeli, abychom se podívali, jak to dopadne, když vykopnete vyměřovací kolík klenby, která se jednou stane gotickou klasikou. Vojta šlape, je to taková udusaná lesní cesta, mírně z kopce, je kus přede mnou. Někde za náma zahouká vlak. Tím jsem si vzpomněl, že trasa vede při železniční trati. Vyndávám mobil a koukám se pro jistotu do mapy. Asi za kilák se cesta kříží s tratí. Volám na Vojtu, aby před tratí zastavil. Neslyší a uhání dál. Křičím hlasitěji, jenže mě prostě neslyší.
Otáčím se, jestli neuvidím dědečka, který jel s námi, ale je příliš velký kus za mnou na cestě.
Zrychluju, abych Vojtu doběhl.
Slyším svištění vlaku po kolejích někde za náma. Vojta už je v dálce, za ohybem cesty, šlape statečně, aby mi frnknul. Představuju si, co všechno může jeho experimentátorská hlava na železničním přejezdu vymyslet a zrychluju ještě víc. Řvu na Vojtu, ať zastaví, ale nemůže mě slyšet.
Běžím už hodně za krev, takhle rychle jsem nikdy nesprintoval, natož abych v tom tempu zvládl dát kilák. Vlak burácí těsně za mojí hlavou.
Vbíhám do zákruty cesty, Vojta stojí přesně v místě přejezdu, na který vjíždí rychlík na Tišnov a něco křičí. Jsem tu pozdě. 

Doběhnu z posledních sil. Vojta křičí “Jak je ti Rakousko” a poslouchá, jestli se pod jedním z největších viaduktů ve střední Evropě rozléhá “ouzko”. Zakloníme hlavu a díváme se na oblouk křížící o mnoho metrů výše naši cestu, nad níž burácí přejíždějící vlak.
Na mobilu mi pípne Strava s gratulací k osobnímu rekordu na půl míle. Zlepšil jsem ho více jak o minutu na kilák. 

Tož to je tak, když na mapě v mobilu za běhu přehlédnete ty mantinely značící, že naše cesta trať podchází. A ponaučení, že si přeci jen to kolo budu muset koupit.