Běžím si tak kolem Kbelských kasáren ...

Běžel jsem si takhle kolem kbelských kasáren po tom chodníčku, po němž spořádaně jde několik vojáků. Ten vepředu si mě pohrdavě přeměří, když je míjím nevalným tempem a zahuláká dozadu "Tak přidejte do kroku, drazí kolegové, však nás tu volně minul i ten civilista". Já mu teda v tý rychlosti rozuměl něco jako "tak hejbněte debilové kurva prdelí, dyť nás předběh i ten zasranej civil". Za mnou se ozývá rychlejší dusot vojenských kanad a skupinka vojáků je mi těsně v patách.

Aby byla trocha té legrace ze života, zdvořile zrychluju o pár čárek na tacháku, když cítím za krkem jejich dech. Frekvence dopadu kanad se rovněž zvyšuje.

Když první voják dobíhá na moji úroveň a hledí nasupeně bez mrknutí před sebe, podívám se na něj, usměju se, aby viděl, že pohoda na place a znovu zdvořile přidávám do kroku.

Po třech takovýchto rychlostních výměnách běžíme masakrózním sprintem a já si říkám, že jestli něco kbelští občané potřebují k osvěžení skvěle načnutého podzimního dne, tak je to pohled na jednotku vojáků, která se sprintem žene za magorem v turbanu, tesilových kalhotách a s báglem, z něhož čouhají na všechny strany kabely, který do toho všeho řve Alláhu akbar.

Už jsem se nadechoval k výkřiku, když vojáci zabočili do vrat kasáren a tlukot kanad o asfaltovou drť ustal. Jen výkřik "safraporte, vždyť vy ani nedoběhnete jednoho sympatického mladíka" mě vyprovázel, když jsem se bezvládně pověsil na semafor před silnicí a hledal jsem dávno ztracený dech...