O vztahu váhy, času a světla v běhu: pět kilo nahoru, třicet vteřin nahoru

Tuhle jsem si koupil moudrý časák o běhání (kupujete někdo nějaký, čtete něco papírového?) a byla tam tabulka, o kolik rychleji dám jakou vzdálenost podle váhy. To mě zaujalo.

Zátopkovy běžecké trasy po ibáči

Je to až za dálnicí, za Vesteckou. Zátopkovy běžecké trasy. Zaparkoval jsem, rozhlédl se, uviděl jsme značky tras, tak jsem si vybral modrou a vyběhl.

Jenže už za pár metrů mi bylo jasné, že dneska to nebude ono. Možná příliš brzo po nymburské půlce, taky přežrání. Kroutil jsem se jak had a říkal jsem si, že to dneska vzdám. Že se otočím a půjdu zpátky k autu. Pak jsem za sebou uslyšel ten hlas.

“Přidej!”
To víš, že jo. Nějaký chytrák za mnou bude vopruzovat. Ani jsem nepovažoval za nutné mu odpovídat nahlas, jen jsem si v duchu pomyslel, že kdyby běžel den před tím půlku, taky by si nevyskakoval.

“Já běžel pětku, desítku a maraton taky hned po sobě, tak se nevymlouvej a přidej.” ozval se hlas za mnou a to už jsem se otočil.

Za mnou nikdo neběžel. Za mnou vůbec nikdo nebyl. To je v pořádku, normální halucinace.
“Jsem spíš přežranej,” konstatoval jsem smířlivě a pokusil jsem se přestat kroutit a trochu srovnat krok.
“Nojo, dva dortíčky od syna a pak jdeš běhat, hovadina.”
“Neser!”
“Přidej.”

Přidal jsem. Ne snad, že bych poslouchal halucinaci, ale řekl jsem si, že to přeci jenom nevzdám a vracet se odsud pěšky k autu by bylo trapný a krom toho dlouhý. DOběhnu kolo k autu a pojedu dom. Cítil jsem, jak se mi okamžitě zdvihá žaludek.

“Když já se přežral a bylo mi ekl, tak jsem se vyblil k támhle tomu doubku,” řekl hlas a já zahlédl v zatáčce u cesty vzrostlý strom.
“Buku,” opravil jsem ho automaticky a zlomil se v pase.
“Ne tady k tomu, támhle k tomu,” opravil mě hlas. “Ale jo, nemusíme blít ke stejnýmu,” konstatoval pobaveně.

Otírám si pusu a přemýšlím, co dál.

“Tak snad to doběhneš, ne?”
Co už taky. Jsem dva kiláky od auta, tak holt doběhnu. Zrychluju.
“Eště přidej.”
“Běhám pomalu,” vrčím.
“Běháš, jak já chodím.” vrčí hlas zpátky.
“Leda hovno. Máš zánět nervů, belháš se o holi,” nasírám se.
“Však ty taky.”

Přemýšlím, co tím bylo myšleno.

“Jo promiň, to není hůl, to je noha… a já furt, proč že tak pajdáš,” posmívá se mi hlas. Aha, tak to byl fórek…
“Prostě na pravou pajdám, no,”
“Tak ji tak nevytáčej do strany a přidej.”
Zkusím to, aby halucinace držela hubu.
“Vidíš, že to jde.”
Mlčím, běžím. 

“A teď zase přidej, ztrácíš tempo!”

Značka. Uhýbám. To je ta cesta, na jejímž konci mám auto, tak doběhnu to kolo.
“To už jde,” konstatuje hlas za mnou. “V tomhle tempu dej druhý kolo, ať se prohřeješ.”
Leda hovno. Nahmatávám klíč od auta v kapse.

“Když dáš druhý kolo, pozvu tě na pivo.”
“Seš mrtvej,” konstatuju s lítostí, protože to taky znamená, že ho nemůžu zabít.
“Sem, ale to neznamená, že si nemůžeš dát druhý kolo.”
“To znamená, že mě nemůžeš pozvat.”
“To teda můžu!” ozývá se hlas dotčeně.

Kousek přede mnou je na stromě F.

“Tady to rozbal. F je finiš, za dvěsta je další kolo.”

Leda hovno, balím to. Ale přidávám. Přeci jenom je to poslední možnost propálit pár kalorií. Probíhám kolem cedule s mapou Zátopkových tras, kousek od ní vidím zaparkované na asfaltce auto, pak znovu uhýbám doprava do lesa. Čert to vem, už je mi líp, aspoň těch pět, ať jsem neprojel naftu kvůli pár metrům. 

“Dobrý, teď volnějc. A bacha na kořeny, tady jsem si párkrát namlel,” a já zdvíhám výš nohy, abych se nenatáhl o kořeny.

“Vyprávěj mi o těch Helsinkách. Ale ne jako každýmu… Jako běžci.”
“Jo, to bylo tak… “
Poslouchám. Má to fakt nacvičený. A stojí za to si to poslechnout.

Na stromě je modré F. Přidávám. Pořád mi není dobře, cítím žaludek i olověné nohy, ale kolem cedule prolétám na své poměry vkusnou rychlostí.

“Dobrý to bylo! Zvu tě na to pivo!”
“Leda hovno. Ale dík. Za ty Helsinky.”

Když projíždím zatáčkou nad Vestcem, vidím ceduli té hospody. No, jedno, na spláchnutí té pachuti, bych si dát mohl. Objednávám si nealko. Hospodský vrtí hlavou, ale vytahuje flašku birela a sklenici. Já lovím ve šrajtofli kilčo.

Vrtí hlavou.
“To nechte. Ste zvanej. Na to běhání.”

Dívám se zapraseným oknem na Boleslavský les a zdvíhám hnědou lahev proti zbytku slunečního světla. Na zdraví. Na Helsinky. Na nás. A zase příště, Emile.

Nikdy si nedávejte osmistovku ibuprofenu před běháním. 

No. 

Nebo dávejte…

Nymburský půlmaraton 2016 a můj první běžecký závod

Články o prvních běžeckých závodech bývají rutinně se opakující. Nadšení, krize, sebepřekonáníse, štěstí ze zvládnutí. Tohle bude trochu jiné...

Datové porno, sporttestery, běhání a jeho měření

Mám kamaráda, který je schopen vrátit se půl kilometru po vyběhnutí k domu, když zjistí, že si zapomněl pustit měření běhu. Co nezměříš, to jsi nenaběhal. Znám další lidi, kteří žádnou elektronickou evidenci běhů nepoužívají. Je to jen datové porno, obsese, nebo seberozvoj či sebemotivace?

Běžecká trasa v Pardubicích, která mě potěšila

O víkendu jsem byl v Pardubicích u rodičů, chvíli byla ve hře i varianta, že bych si zaběhl Pardubický půlmaraton. Proti byl dvě věci: asi hodinu před jeho startem jsem do Pardubic dorazil, bylo by krajně nehezké přehodit mamce děti a zahlásit, že se vrátím za tři hoďky, až si uběhnu maráč. A kromě toho startovné bylo litr a já měl zrovna židovskou náladu, nechtělo se mi to dát. Nepočítám v to, že vůbec nechápu, proč se Pardubický půlmaraton oficiálně jmenuje “vinařský”, když Pardubice s vínem (kromě jeho konzumace) nemají nic společného. Myslel jsem, že se poběží na Vinici (kde se fakt před 400 lety chvíli něco pěstovalo, dokud bylo teplo), ale běželo se úplně jinam.

No a tak jsem si v sobotu odpoledne řekl, že si půjdu zaběhat já, zadarmo. A konečně najdou “tu trasu” - matku všech tras, která vám udělá radost, která se běží sama, kde se ani chvilku nenudíte. A našel jsem ji, takže se jí teď pochlubím a běda, jestli vás tam načapám!

Rodiče bydlí ve vesničce za Pardubicema směrem na Vysoké Mýto, stačilo zadní cestou proběhnout kolem hřbitova do Drozdic a tam už na mě čekala závora zakazující vstup na cestu, kterou jsem odjakživa (před čtvrt stoletím) jezdil na loděnici. Nechtěl jsem závoru ani nápis “Soukromá cesta” dráždit, takže jsem seběhl pěšinkou kolem Chrudimky a za pár set metrů klikaté cesty po břehu se napojil na Nemošickou stráň. To je velmi příjemná sešlapaná cesta na rozhraní louky a lesa, teď plná květů, při břehu Chrudimky. 

Běželo se nádherně, to už jsem byl zahřátý na provozní teplotu, přeletěl jsem nemošický most a za Nemošicemi zapadl do lesa, kdysi oploceného, protože šlo o vojenský prostor. 

Dneska tam jsou vojáci pořád, mají tam strážený kousek, ale celý les už si nenárokují, dělí se o něj s potřebnými, například u rybníčku s bezdomovci. Běh jehličnatým lesem, který není přepečlivě udržován, byla nádhera. 

Pak už z údržby sešlo úplně, bylo potřeba občas skákat přes spadané stromy a cesta se zúžila až do ztracena. Běžcův ráj, přidejte si do něj dva nepoužívané mosty a pár pilířů, které tu zůstaly ještě od rozbombardování železnice za druhé světové. 

Proběhl jsem až k naší loděnici. Je tam pořád. Chvíli jsem se rozhlížel, zda tu přeci jen neuvidím někoho ze staré party, ale nikde nikdo, tak jsem se rozhodl, že přeběhnu jez a kolem Zámečku vyběhnu nahoru. 

Jenže jez, za mého mládí průchozí suchou nohou, už je dávno protržený a těch pět metrů čisté průteče bych přeci jen neskočil, takže jsem se včas zarazil a proběhl Vinicí po levém břehu až k mostu, než jsem se dostal na břeh pravý. To už jsem se začínal vracet, ale nechtěl jsem běžet stejnou cestou, takže plán byl z Vinice vyběhnout za Zámečkem na Průmyslovou a směrem přes Foxcon se vrátit na Černou za Bory. 

Skvělý nápad, průběh Vinicí po pravém břehu Chrudimky opět přehlídka jarní nádhery a kýče typu “tokající ptáčci”, “sasankový koberec” a jiné.  

Jenže když jsem vyběhl nahoru, všude plot. Běžel jsem asi kilometr nějakým se zemí srovnaným areálem, než jsem (a to už byla hluboce silnice na Ostřešany) našel díru v plotě, přeběhl pole a vrátil se zpět na Průmyslovou. Pak už jen cyklostezka do Černé a k rodičům - ta už je bez nápadu, ale pro takový pohodový chill-out. Celkem 13 kilometrů, které se natočily na botách úplně samy a to bez ohledu na to, že se občas rozhodlo mírně poprchávat a jindy zase smažit. Vystřídal jsem několik typů terénů a povrchů a byl jsem nadšen. Tož pardubických doporučuju :)

Mých prvních třicet v kuse a pár poznámek z toho

Nakonec z toho bylo fajn podujatie. To, když jsem se rozhodl, že navýšení svého běžeckého maxima z dvaceti na třicet nepodniknu sám, ale přiberu si odbornou asistenci. A řekl jsem Jakubovi a pak ještě přizval další lidi.

A tak jsme se desátého vydali z Mělníka do Brandýsa tempem volným, při němž se dalo rozprávět a já jsem přehlédl, že jsem třicítku skutečně v pohodě uběhl. O společenské rovině a průběhu události jsem referoval zde na Facebooku.

Několik poznámek k tomu. Systematicky jsem se ke běhu vrátil od září 2015, běhám tedy tři čtvrti roku. Myslím, že na tom slušně pracuju, přes zimu se mi pod prosince dařilo držet skoro stovku kilometrů měsíčně a pochybuju, že by začátečník se značným časovým zaneprázdněním byl schopen dávat více. Už ten čas je hodně limitující. Přesto se mi nezdá, že bych doběhl maraton, ačkoliv mě řada článků přesvědčuje, že se to dá natrénovat. Těch třicet bylo na férové hranici toho, co dám - domů jsem to měl ještě dva kiláky, abych neprochladl, tak jsem je popobíhal, ale každý kopeček už mě odrovnával. Běžet ještě dvanáct, uf…

Také je třeba říct, že hodně pomůže, když se běží s více lidma. U dlouhých běhů se nejvíc bojím nudy, proto jsem taky nechtěl třicítku běhat tak, že bych šestkrát obkroužil svůj pětikilometrový úsek, to bych umřel nudou. Běžet trasu, která je rozličná a navíc s dalšíma lidma, bylo mnohem lepší a  nepochybně to byla dobrá volba.

Řada lidí, se kterými jsem běžel, běhá dva tři roky a běhají standardně kolem deseti kiláčků několikrát týdně. Když jsme v neděli odeběhli těch mých třicet, tak je Jakub všechny vyhecoval do toho, že s ním ještě poběží další kus, nakonec z toho bylo celkem 44 kilometrů (to jako maraton a dva kiláčky navíc pro Suntoo, kdyby blbě měřilo) - a všichni to dali v pohodě včetně Jirky. A to i přes to, že už někdy u dvacítky všichni svorně hlásili, že je to jejich osobní rekord. Holt (prosímvás, nikdy se nepíše HOLD - ten se skládá!) náběh kilometrů v nohách se neokecá.

Spolu s tím, jak já jsem celou neděli propajdal, mi to připomnělo jednu věc: před tím, než začnu pomýšlet na maraton (pokud začnu), je potřeba naběhat. A pak to bude v pohodě, když se nad tím tolik nepřemýšlí. Uběhnout ho, abych padl mrtev jako ten první chlápek, co to běžel, mi nedává smysl.

Za dále se mi ukázalo to, co se mi ukazuje dlouhodobě. Čím lépe je připravená a promyšlená trasa, tím lépe. Pitomé je, že řadu z toho nelze na dálku udělat, například seběh z mělnického náměstí dolů k řece, ten podle map není příliš jasný - ale trochu toho hledání s mobilem v ruce šlo zkousnoust, zbytek jsem měl připravený slušně a tohle byla ad-hoc změna. Navíc velká část trasy byla popisována jako asfaltka, ale byla to nakonec ujetá hlína, podstatně příjemnější povrch. Je těžké něco chystat, když si to sami předem neproběhnete. Navíc jsem počítal s tím, že cestou budou otevřené takové ty občerstvovací stánky u řeky, jenže bylo pošmourno, všichni provozovatelé se na to svorně vyprdli a byli jsme odkázáni na vlastní zásoby.

Doma běhám téměř výhradně po asfaltu a jsem na to zvyklý. Překvapilo mě, o co pohodlnější a příjemnější je běh po udusané hliněné cestě. Se vším tím udusáním je pořád měkčí. Projevilo se to, když jsme v Kostelci přeběhli z hlíny na asfalt, já měl už přes dvacet v nohách a ten náraz na asfalt jsem poznal okamžitě. Pro mě to jednoznačně znamená pokusit se vyhledat hliněné cesty a doplnit si je.

V tak dlouhém běhu si člověk i doplní představu o výbavě a její promyšlenosti. Původně jsem chtěl běžet s batohem, to mi Jakub naštěstí rozmluvil. Není problém běžet s půllitrovou flaškou pití v ruce, to jsem rád. A zároveň se ukázalo, že na takové běhy by se hodila malá ledvinka a že kapsy u větrovky jsou fajn. Všechny ostatní udělátka jako potící návleky, mi byly na prd a tak silným kritériem je, zda má větrovka kapsy na zip. Naopak den před tím ve výprodeji koupené tričko s dlouhým rukávem se osvědčilo, kukla proti větru užita nebyla, ale ani ničemu nevadila, naopak kapsička na klíček byla super. Budu asi maniak na kapsičky...

Dívám se do tabulek na Strava a je to první týden, kdy jsem naběhal přes 50 kilometrů. S ohledem na to, že jsem ještě večer odjel do Polska a tady ve Varšavě se k běhu dostanu až dneska večer (Garmin je ohledně času na regeneraci dost nesmlouvavý), se mi nezdá, že bych to tento týden trhnul. Na druhou stranu je to ale i napomenutí, že tyhle delší trasy je dobré běhat a pokusím se znovu vrátit k tomu, abych dával alespoň jednou za dva týdny půlmaraton a tedy byl navyklý na delší časy. Skvěle se k tomu hodí, že jedeme k rodičům do Pardubic zrovna ten víkend, kdy se tam běží pardubická půlka, na kterou ovšem nejsem přihlášen a netuším, zda to ještě jde…

Tak jo, mám radost. Že jsem to dal, i když vážím v průměru o půlků víc, než ostatní. Čas na 30 km je zhruba 3:10 a to je dobré, protože je to hodně a je na čem pracovat. Kdybych to dal rovnou z voleje za 1:15, tak bych usnul na vavřínech, no ne?

A tady je cílové foto před brandýským zámkem, v jehož bráně byl cíl a také fakticky třicátý kilometr našeho běhu. Vyšlo to na centimentr přesně, ten patník vpravo za námi, co dělá bránu, byla ta třicítka... Díky všem, co se účastnili... 

Polabského uprchlíka jistě zopakujeme, pokusím se připravit další třicítkovou trasu, abych nevyšel ze cviku a třeba se zase někdo přidá ...

Inspiroval jsem k běhu. Tfujho s tou inspirací

Nesnáším inspiraci. Nesnáším, když někdo chce inspirovat nebo naopak říká, že jsem ho inspiroval. A včera jsem to dostal na plnou čočku. 

Běhám teď z vlaku v Zelenči domů do Brandýsa. Takový malý lifehack: možnost běžet sedm kiláčků za denního světla, náhradou přepravy autobusem ve stejném čase. No a jak tak běžím k nadjezd nad dálnicí do Liberce mezi Zelenčí a Svémyslicema, blíží se ke mě ze zadu auto. Pro jistotu se ohlížím, ne každý řidič si všimne běžce na druhé straně krajnice a fakt je, že středočeské silnice s vymlácenou krajnicí nebývají nejširší. Je to takové to SUV od Porsche. Řidič zpomaluje, stahuje okénko a volá na mě, jestli nechci někam hodit. Zdvořile odpovídám, že ne, že jsem šel běhat schválně a snažím se zaostřit, jestli je to někdo, koho znám.
“To je super, jít si takhle zaběhat,” vede konverzaci řidič ze stočeného okénka a zpomaluje na těch deset kiláčků za hodinu, co běžím. Za ním dobržďuje další auto, předjet řidiče nemůže, protože už jsou tu svodidla nadjezdu a můj řidič si najel do prostředka, aby se mnou mohl rozprávět. Pravím něco ve smyslu, že jasně jasně, že běhám rád, nějak mě nic oduchovnělého nenapadá. 

“Taky jsem rád běhával,” zasní se řidič v okénku. “Jenže jak mám firmu, tak nejni čas,” vylhává se sám před sebou. Za ním už jsou tři auta, začínám nervoznět. Jenže ani nestíhám nic odpovědět, jen si funím do nadjezdu a pán pokračuje v konverzaci: “Nojo, máš recht, je to moje firma. Bych vlastně teď mohl…”
Kývám neutrálně hlavou. Aut za námi už je pět.
“Vlastně teď jedu domů!” ujišťuje mě ten pán. “To já si půjdu zaběhat. Po tolika letech,” dodává a ohlíží se, proč na něj troubí deset řidičů.
Konstatuju, že je to super nápad.
“Tak ti dík za inspiraci, fakt! Ahoooj” dodává řidič SUV, vytáčí okénko, zrychluje a odváží i vytočených dvanáct aut za sebou. Konečně můžu přeběhnout silnici, Svémyslice mají chodníky tak hezky promyšlené, že silnici budu muset přebíhat ještě pětkrát, než na druhém konci vesnice zůstanu na stejné straně silnice, jako jsem vbíhal. 

Tak takhle jsem inspiroval. V podstatě bez jediného slova. A to je přesně to, proč tuhle “inspiraci” nemám rád. Inspirovat, neznamená něco naučit nebo o něčem přesvědčit, už vůbec to neznamená převzít zodpovědnost nebo se na něčem spolupodílet, jak by bylo třeba, kdyby se něco mělo opravdu stát. 

Dnešní “Průmysl Inspirace” znamená touhu obejít systém práce, kdy je třeba něco vykonat a ne přemýšlet nad tím, jak lépe rozmyslet, jak to vykonat, namísto konání samotného či zlepšení samotného. Už to je pošahaně zamotaná věta, že jo. Dnešní “Inspirace” je jen nikdy nekončící naděje, že něco, co samo o sobě vyžaduje úsilí, půjde bez úsilí. Nepůjde. Jediná skutečná inspirace, kterou vám můžu dát, je to tradiční “just do it”. Prostě to udělejte. Je jedno, že to nebude nejlíp podle módních časopisů, ale bude to. Na to mě nepotřebujete, na to nemusíte ani přibržďovat svoje SUV u nadjezdu kvůli tomu nýmandovi v zeleným tričku s báglem Nokia, co má vaše nejlepší léta za sebou a svoje před sebou…