25. 8. 2016

Skywalking v Alpách (hory a běh, to se mi líbí)

Vyrazili jsme s kompletní rodinou do Alp - zapůjčili jsme si od rakouského bratrance jeho chalupu v koutu Vorarlbergu, který jsem neznal. Alpy jsou v tomhle skvělé: kromě přírodních krás tu mají i lanovky, které vás vyvezou na vrcholky kopců, takže už nejdete několik hodin hlubokým lesem, abyste se dostali na výhledy, ale chodíte po náhorních planinách, případně výrazně menším množstvím kopců. Což je skvělé, když s sebou máte malé děti a Mariánka to ocenila. Další výhodou je, že zde mají kartu, na kterou můžete všechny autobusy a lanovky používat zdarma, takže doprava je tady velmi pohodlná a jednoduchá, člověk se nemusí tahat s autem a vracet se k němu.

Já jsem vyšetřil trojici odpolední, kdy děti odpočívaly, abych vyběhl do kopců. Suše jsem využil toho, že jedna cesta do kopců nám začínala kousek od baráku. Bydleli jsme na úrovni 800 m.n.m. a asfaltka mezi loukama šla prudce nahoru do lesa, kde už z ní byla štěrkem sypaná stezka - něco mezi svážnicí a cestou pro obsluhu horských chat terénní čtyřkolkou. Sice jsem původně myslel, že si příště najdu jinou cestičku, možná více horskou, ale pak jsem to vzdal - tahle byla při ruce a času nebylo nazbyt.

Cesta byla vlastně jen čisté stoupání v rozmezí deset až patnáct procent, tedy 100 - 150 metrů na kilometr. Úplně poprvé jsem myslel, že chcípnu, vyběhl jsem asi tři kilometry, konec cesty byl v nedohlednu. Tempo se pohybovalo kolem deseti minut na kilometr, zoufal jsem si, že jsem na tom hůře, než turista. Fakt depka. Ani po roce běhání nejsem schopný to nějak elegantně vyšumět nahoru. Tfujho.

Tak jsem odbočil na Bergkristalhutte - na směrovku k takové horské vesničce. Moc romantické, moc malebné. U takového toho jejich horského koryta na vodu si do dlaní nabírám vodu, piju. Přichází turista a zapřádá hovor. Co já běžel 40 minut, šel dvě hodiny. Depka opadá. Kývá uznale hlavou, že krev horalů se pozná, že my kluci z Vorarlbergu jsme tvrdý chlapi. Aha, všiml si, že mluvím mizerně německy a myslí si, že mluvím nářečím. Přitom jsem jen vyflusnutý. Chci mu ten omyl vysvětlit, jenže jak tak na něj koukám, je mi ho najednou líto. Vím, že je unavený, vyděšený a zmatený z toho světa venku. Vím, že chce příběh. Naději.

A tak tam stojím a říkám mu, že můj prastarýc padnul u Stalingradu v Šesté, praděda ustoupil až do Alp a já nebudu v rodině první, kdo nechá vlast na pospas ruský kryse a nebude připravený. V tu chvíli nad údolím vyšlo slunce a my jsme koukali do zlatem zalitého údolí a turista na mě civěl úplně dojatý, chybělo jen, abychom začali sborem zpívat Deutschland. Ale to už by bylo zu viel.

Pak jsem dostal od místního hospodáře chleba se sýrem přes námitky že nemám peníze, protože to by bylo, aby horal za běhu v horách musel platit a odfrčel jsem zpět do údolí...

Myslím, že Leni by tam ten sbor dala, ale pořád si myslím, že by to bylo zu viel, no ne?

Při návratu do údolí mě dohonilo auto někoho z té obsluhy “jausestazion” a mě bylo trapný, když jsem ustupoval do svahu, nechat ho odfrčet bez trochy toho divadla, tak jsem z kopce trochu zabral a zvýšil rychlost. Překvapilo mě, že to jde. Do té doby jsem se v seběhu spíš zapíral, zakláněl, teď jsem si vyvinul podivný kynklavý způsob běhu, kdy jsem se při dopadu na nohu mírně zaklonil, při odrazu zase předklonil. Vypadá to asi směšně, ale vcelku bezpečně se mi při seběhu podařilo dostat tempo do rozmezí 4-5 min/km. Najednou jsem byl se sebou mnohem spokojenější, i když jsem večer necítil stehení svaly.

Běh v kopci je zrádný. Zapojují se jiné skupiny svalů, noha je jinak zapřená - a když je to ještě nerovný terén, hrozí nejrůznější výmyky. Ale dával jsem bacha.

Přiště už jsem neuhýbal z cesty a vyběhl jsem ještě o kus výše. Rozhodování, kterou cestou se dát, pomohlo to, že se mi podařilo vyluštit švabachem napsanou ceduli “steinsturz - weg gespert” a protože běžet přes suťové pole se mi nechtělo, bylo o cestě vzhůru rozhodnuto. Vyběhl jsem na nějakou další farmu, jenže už se mi krátil čas, bylo potřeba se vrátit. Škoda, nedaleko byl vrcholek.

Na vrchol jsem zaútočil příště. Bylo to osm kilometrů nepřetržitého stoupání, ale dal jsem to, na své poměry překvapivě v pohodě. Malé selfíčko na kopci (nedopadlo, zapadající slunce mě vždycky přerazilo) a mazal jsem dolů. Přetáhl jsem, už o mě měli obavy, potřeboval jsem na šestnáct kilometrů dvě hodiny, ale ty výhledy a ten pocit, to byla paráda velká. Samozřejmě si uvědomuju, že běžet po svážnici je něco jiného, než běhat po úzkých horských hřebenovkách nebo dokonce neprošláplém terénu, ale běhání v horách mě chytlo. Dlužno říci, že jsem měl tik zkusit vyběhnout do svahu, i jsem to zkusil, jenže všude byly pastviny a terén byl rozmlácený kopity krav, všude díry a hovna, vadilo obojí (zkuste dětem vysvětlit tu vůni a ani vymknout kotník jsem si nechtěl).





Tady je takový malý pokus o vizualizaci té cesty, pěkná služba Doarama umožní hodit GPX trasu do průletu nad Google Maps.





Běžím pro sníh v Hochtannbergu

Poslední příhoda pro dnešek je z výletu do průsmyku Hochtannberg. Tam nás vyvezl autobus a nejmenší děti říkaly, že by bylo fajn se dotknout sněhu. Rozhlédl jsem se a koukám, že na protějším svahu ještě leží sníh, takže když jsme se usadili ke svačině, říkám furiantsky “sedněte si, počkejte, tatínek tam za čtvrt hodiny doběhne” - a rozbalil jsem to po překrásné horské pěšince, kolem bergbaudy, kde mě turisti potleskem povzbuzovali (ještě jsem měl dost sil, takže jsem mazal jak drak), až jsem doběhl asi tak na ruku natažení od sněhového svahu. A tam jsem se zastavil.


Já vím, že vzdálenost při běhu mate. Zvláště v Alpách. Tady nešlo ani o tu vzdálenost, bylo to tak kilák. Jenže mezi mnou a tím svahem se sněhem bylo asi tak dvěstametrů hluboké údolí, do kterého nevedla žádná cesta, já stál na jedné jeho stěně a neměl se jak dostat dolů, jen jsem mohl štrádovat po hřebeni někam do nekonečna. Tak jsem to vzdal, protože to fakt nešlo. Děti se tomu dost nasmály.


Jestli si na obrázku vlevo všimnete jezera, všimněte si kousek nad ním bílého fleku. To je sníh, ke kterému jsem běžel. No a na půl cesty mezi jezerem a sněhem je zelený proužek - nějaká kleč. Tak tam jsem doběhl, zastavil se a podíval se do klesající stěny končící o destíky metrů níže údolím...



To jsou ty dobré zprávy z Alp. Baví mě to. Baví mě kopce. Smůla je, že v Brandýse jich moc nemám a moc nenatrénuju. V Alpách bylo vidět, že už třetí výběh je pro tělo “zvyk” - přizpůsobilo se, bolesti svalů a únava, které mě stíhaly po Ještědu, tady byly mnohem menší a poslední výběh byl vlastně “pohodový”.

A ještě jedna věc je na tom zajímavá. Běhat jsem začal vlastně přesně před rokem. Mé příběhy nejsou nic proti tomu, o čem píše Scott Jurek a další ultratrailový blázni nebo v tuzemských podmínkách i třeba 12Honza. Ale je to důkaz, že trošičku pohybovat se stačí k tomu, aby člověk u toho něco zajímavého prožíval. Aby mohl běžet po horské cestičce “s větrem v zádech” - i k tomu, aby mohl prožít pár těch skyrunningových okamžiků, kdy poskakuje po uzoučké vyšlapané hřebenovce, která má po obou krajích stametrový sráz.

A to už stojí za to. Asi na mne narazíte na nějakém horském závodě či běhu, když na to zbude čas. Někdo ty zadní místa jistit musí.

PS: Proč tomu říkám skywalking? No, protože zase taková rychlost pohybu to není, aby to byl skyrunning, až jsem z toho měl skleslou náladu. Ale fakt taky je, že do toho patnáctiprocentního kopce jsem "skywalkoval" víc jak dvakrát rychleji, než běžný namakaný německý důchodce s hůlkama (místní jednotka rychlosti) a o dost rychleji, než namakaný cyklista.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Chcete dostávat Krysu do emailu? Zadejte svůj email:

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...