Svatojakubská trasa v karanténě

Dlouho jsem plánoval výlet na pobřeží Atlantiku do Portugalska a proběhnutí místní Rybářské stezky. Pak přišla pandemie, zákaz cestování - a trasu jsem přeplánoval na severní svatojakubskou cestu z Hrádku nad Nisou (do Žitavy se nesmělo, zahraničí!) k nám do Středních Čech. Celkem cca 120 kilometrů s batohem za dva dny přes hory a řeky. Tady je zpráva o podniknuté akci.

Chystám se na víkendových 120 km po Svatojakubské cestě

Balím na svou víkendovou pouť. Pravda je, že původně jsem na květen měl naplánováno, že si přeběhnu pobřeží Atlantiku v Portugalsku, Rota Vicentina, ale souhra okolností tomu chtěla, že jsem cestu transponoval do přibližně stejné lokality, akorát jinde.

Jak obézní ajťák přebíhal Jeseníky

Pokud jste namakaný běhač, nemá pro vás tento článek žádný přínos, než pousmátí se nad tím, co všechno se dá vydávat za horské běhy. Pokud jste růžolící kancelářská krysa, může to pro vás být ponaučením, že to jde. Že si můžete užít hory i jinak, než allinclusive fivestars. Bude o tom, jak obézní ajťák přeběhl Rychlebské hory a Jeseníky, za dva dny dal osmdesát kilometrů s desetikilovým batohem a jak si to užil.

Městský běh Brandýs 2018 - čtvrtka doma

Na Městském běhu v Brandýse jsem startoval podruhé. Poprvé ten rok, co jsem začal běhat, vloni jsem vynechal, protože dopoledne jsme běžel šedesátku kolem Mácháče a jak se ukázalo, byl problém to stihnout. Letos jsem vzdal snahu o Vltava Run, která láká a láká, jenže před týdnem jsem běžel maraton v Praze a neviděl jsem to tak, že bych podával týden po něm extra výkony. Ani deseti kilákům po Brandýse jsem nedával šanci, i když jsem se na konec přihlásil. 

Můj první maraton (Praha, 4:07)

Ponejprv krátce: včera jsem zaběhl svůj první silniční maraton. 42 kilometrů skrze slušně se rozpalující Prahu za 4:07. Splnil jsem si jeden ze svých běžeckých snů. Chtěl jsem ho zaběhnout pod 4:12 - a cíl jsem naplnil. Zaběhnout ho pod čtyři hodiny - to se nestalo, takže to ponechává určitý prostor pro další zlepšování. Takže jo, poté, co jsem se dostal ze šoku, jsem nadšen. A někdy si to asi zase zkusím :D

O běhání v zimě

Hodně lidí se mě ptá, jak se mi běhá v zimě. Zejména v souvislosti s desetistupňovými mrazy. Jak? Inu, dobře.

Jak jsem slavil narozeniny na EPO Trail Maniacs 2017 přeběhem Krkonoš

"Bude to pohodový závod, jímž důstojně oslavíš svoje narozeniny," pravil Jakub - tak nějak jsem dostal dárek. Běh na den svých narozenin přes Krkonoše. "Vede to vlastně jen po hřebenech" upřesnil Jakub trasu. Tak jsem to moc neřešil. Akorát v pátek, když jsem si chtěl vytisknout propozice závodu, všimnul jsem si, že za jeho názvem EPO TrailManiacs je ještě čárka a za ní je napsáno Mistrovství ČR v horském marathonu. Tím se vysvětlilo, proč jiný kamarád, jemuž jsem nabízel, zda si to nechce zaběhnout s námi, jen odtušil, že by se posral. Myslel jsem, že jen nemá rád Krkonoše.

Co když Bůh přeci jen hraje kostky a zrovna se mnou...

Jedna moje běžecká trasa vede na kopec nazvaný Kuchyňka. Lidé z hor se smějí, ale nadmořská výška 245 metrů z něj dělá v mém okolí jediný bod, kde můžu běžet aspoň kousek do kopce. No a nahoře je kámen. Vypadá jak oltář, je to otesaný blok vápence. Na ten kámen já si vždycky stoupnu, rozhlédnu se po nádherné krajině (v okruhu 30 km stojím nejvýše) a běžím dál.

Minulý týden na kameni ležely hrací kostky. Na první byla jedna tečka, dvě na druhé a trojka na třetí kostce. Zamyslel jsem se a kostky jsem obrátil na šest, pět a čtyři.

Nestalo se nic, i když jsem doufal, že se zahřmí, kámen se odsune a pod ním bude hrnec zlaťáků, samozřejmě včetně EET účtenky.

O dva dny později tam ty kostky ještě ležely. Jedna, tři, pět. To nemohla být náhoda.
Obrátil jsem je na dva, čtyři, šest.

A nazítří byly zase obrácené. 1,2,6. To už jsem se zapotil. Za dva dny další. A zase.
Když jsem je obracel včera, tak už jsem byl orosený až na zadku a to nikoliv pro těch dvanáct kilometrů běhu. Zamyslel jsem se nad tím, co se stane, když na kombinaci 2,4,1 nenajdu správnou odpověď. Já vím, Bůh nehraje kostky, leda... Leda se mnou? Tyhle hádanky mi nikdy moc nešly.
Jsou chvíle, kdy se nikdo neptá, zda vám něco jde nebo nejde. Zda umíte nebo neumíte třeba Ohmův zákon nebo ty kostky. Musíte obstát, unést, co vám naložili. Proto nemůžete odmítnout jedinou příležitost se dozvědět, naučit či procvičit si něco nového. To odlišuje úspěch od neúspěchu. A je to veškerá pointa našeho učení. Nikdy nevíte, co bude potřeba a je to rozmanitost vědomostí různých lidí, díky níž se posouváme.

Naše hra skončí ve čtvrtek. V pátek běhat nepůjdu, v sobotu běžím padesát kilometrů v Krkonoších a pak si dám týden pauzu. Za tu dobu ty Boží kostky někdo ukradne, jsme co jsme. Ale jestli se do té doby zableskne, začne pršet bez konce a zazní polnice jezdců Apokalypsy, tak jsem asi tu správnou odpověď tentokrát nenašel...

Jak jsme přeběhli Tatry a zase přijeli zpátky

Byla to vydařená akce v duchu nejlepších tradic rychlého úderu. Ve středu večer jsme vlezli do RegioJetu, ten nás ráno za úsvitu vysadil pod Tatrami, ty jsme přeběhli, večer se opět nalodili do RegioJetu a v pátek ráno nás vlak vyložil v Praze, odkud jsme se spořádaně vydali do práce. Závidět netřeba, můžete sami vyzkoušet.

O vztahu kvality a ceny u běžeckého vybavení

Když jsem začínal běhat, hodně jsem řešil, jaké si mám koupit funkční tričko. Tradičně mě mátlo cenové rozpětí 200-2000 Kč a chtěl jsem to pojmout nějak zodpovědně. Nakonec jsem přijal za své radu z jednoho článku o vybavení: jsou parametry, které jsou zásadní (třeba funkční materiál). A pak parametry, které ocení až intenzivní běhálista.

Okolo vlasti 2017: Závod, kde jsem se ujal vedení, o vyhřezlé míše a grandiozním závěru

Okolo vlasti je takový luxusní, jen mírně punkový běžecký závod. Najdete tady všechno, co máte rádi na posh akcích typu Pražský maraton: skákací hrad pro děti, fajnové občerstvení po trase, ozvučení i s moderátorem a taky řádnou sprchu po doběhu. Punkovost spočívá v tom, že tu sprchu vyřešíte tím, že hupsnete do požární nádrže (což jsem nakonec nedal), chybí tu celebrity všeho typu, občerstvení podávají babičky, jimž probíháte přes dvůr (a masivně vám fandí). Je tu běh pro děti, běh do stacionář Tereza, kros pro ty, koho nudí delší trasy a radši si dají něco terénního nebo půlmaraton pro ty, co je delší trasy nenudí, ale nemusí brutální kopce (takže je tu jeden, maximálně dva či tři).

Běhání lokálpatriotů čili čemu dát přednost

Běžeckých závodů je čím dál více. Někdo je dělá pro radost, někdo pro reklamu, jiný pro peníze, těžko se v tom zorientovat, když ty lidi osobně neznáte a běží se to poprvé. Momentálně řeším otázku, nakolik má člověk dát přednost závodům v místě.

To je tak. Říkám si, že bych rád komunitu v místě svého bydliště podpořil, protože je samozřejmě příjemné, že lidi kolem běhají, potkáváme se v polích, kývneme na sebe, prohodíme pár vřelých slov či máme chvíli společnou cestu. K čemuž lokální závody patří a takový závod samozřejmě městečka jako je Brandýs oživí.

Však se také Brandýs do běhání opřel. V květnu se tu běhá Městský běh, což je pět kilometrů a čtvrtmaraton, ten jsem letos zbaběle zazdil, protože ten samý den jsem běžel na mácháči šedesátku a jak jsem se tak vlákal, už jsem se nestihl přesunout na odpolední start.

Kromě toho se tu nově pořádá Zátopkova desítka 12. srpna, tento víkend Brandýský běh a ve středu 21.6. má T-Mobile pobočný běh svého seriálu běhů ve vedlejší Brázdimi, což je pět kilometrů.

O víkendu se ovšem běží hromada jiných závodů, já jsem naštěstí včas doma nahlásil účast a těšil se na Okolo Vlasti, nějakých dvacet kilometrů v kopcích. Teď mi ovšem leží v hlavě, zda bych neměl odběhat ten Brandýs - a zkombinovat to nejde, kryje se to i časově. Proti Brandýsu hovoří fakt, že se běží docela nudná trasa po rovince kolem Labe k probošťáku a je to jen desítka, kde se naplno projevuje, že jsem běhací lemra, zatímco dvacítka v kopcích kolem Vlastiboři, tam už si ledaskdo zvrtne nohu a já ho předejdu. Takže ve mě bojuje osobní zábava s lokálpatriotismem.

Jinak je to s tím T-Mobile během. On se to jmenuje Olymxxx běh, jenže to slovo se nesmí samozřejmě vyslovovat, nebo na vás naběhnou hovada z Českého olymxxx výboru a budou vás buzerovat. Už to je nesympatické, že se to pojí s nechutnou institucí, čímž nemyslím T-Mobile. Sympatické naopak je, že je to vedle ve vesnici, přes kterou běhám, na startoviště to mám osm kilometrů, mohl bych tam z domova doběhnout, dát si pět kiláčků v ostřejším tempu a vyklusat osm domů, po cestě pozřít zasloužený chmelyonťák a tak vůbec.

Nu, budu rozvažovat o míře svého lokálpatriotismu a nelásce k buzeračním institucím typu ČOV. V každém případě, pokud bydlíte na východě Prahy, zvažte to, zda si to k nám nedáte. Z Černého Mostu či Letňan to je do Brandýsa či Brázdimi hezkých patnáct, to se akorát zahřejete, pak interval a otáčíte domů :)

Lehké zotavování po ultramaratonu

Když jsem v sobotu odběhl svůj první ultramaraton, nejdříve jsem si myslel, že týden nebudu chodit a vážně jsem se zabýval myšlenkou, vzít si v pondělí dovolenou. Pohled do kalendáře mě ujistil, že si to nechci dovolit a naštěstí mě jen v neděli pobolívaly svaly, nijak zásadně nad normál. A tak jsem si nařídil běhací klid do středy s tím, že pak se uvidí.

Nejvíc se mi zajídala bolest kolen. Ne snad, že by bolely trvale, ale při námaze typu chození do schodů, se ozývala nejdříve nejistota, pak mírná bolest. Googloval jsem to, doporučuje se klid, postupně zlehka zatěžovat, nakonec to i časově nevyšlo jinak, než že by mi první běh vyšel ve čtvrtek. Jenže to jsem si neuvědomil, že jsem se rozhodl očkovat se proti klíšťatové encefalitidě a po ní se dva dny zapovídá fyzická námaha. To očkování byla slušná darda. Tři dny jsem nemohl pořádně zdvihnout ruku, takže se nedivím, že se k tomu hodí trocha klidu.

Takže i čtvrtek jsem odpískal a s běháním to vypadalo nahnutě, protože má drahá žena vyráží se studenty na terénní praxi a to znamená, že budu doma s dětma sám, přičemž ponechat je samotné bez dozoru, ačkoliv spí, si ještě nelajsnu.

Nakonec jsem si udělal běhací neděli. Ráno jsem se odpravil vlakem od Nymburka s tím, že seběhnu po Labské stezce podél Labe do Čelákovic, kde buďto přeběhnu zadem do Staré Boleslavi přes Káraný nebo podél řeky po už dost narvané a mnou neoblíbené cyklostezce do Brandýsa. Počítal jsem s tím, že si vyberu něco v rozmezí 20-40 kilometrů trasy dle situace.

Den byl jak vymalovaný, batůžek jsem naložil vodou, proprietami a vyběhl na cyklostezku z parkoviště, kde jsem parkoval před Nymburským půlmaratonem. Tedy, před tím jsem si dal snídani v Biografu na posilněnou, asi jediný místní otevřený podnik v neděli dopoledne.

Podél Labe se běhá luxusně, rovinka, příjemná cesta, při pravém břehu je to navíc hliněná vyjetá cesta, po které nelétají cyklisti honící smrt ani inlajnisti, tu a tam občerstvovačka formou stánečku. Po patnácti kilometrech jsem se stavil v jedné na pivečko, chvilku poseděl a běžel dál. Kolena se začaly ozývat za Ostrou, někde na dvacátém kilometru, takže když jsem připajdal blíž Čelákovicím, rozhodl jsem se to dál nepokoušet a přes lávku jsem došel na vlak do Brandýsa. Výrazně přes dvacet by bylo asi moc proti principu jemného oživovacího výklusu, usoudil jsem.

Od té doby se snažím kolena nepřepínat a dopřát jim trochu klidu, beztak se mi nedaří nic většího, než proběhnout se na odchodu z práce, ale říkám si, jestli bych přeci jen neměl zajít za doktorem a poradit se. Na druhou stranu si říkám, že po šedesáti kilometrech běhu prostě kolena bolí a je to normální. Navíc odpočinek bych jim dopřával tak jako tak kvůli časovému zaneprázdění a jestli se mi podaří za květen odběhat 150 kilometrů, budu rád.

Tak uvidíme, co dnešní běžná porada po včerejší desítce …

Můj první ultramaraton čili šedesátka s Máchou

V sobotu jsem odběhl svůj první ultramaraton. Díky všem, kdo jste mi drželi palce nebo i sledovali “přímý přenos” na Facebooku. Dovolím si několikero dojmů alespoň zprostředkovati…

Další předstartovní panika: o víkendu 60 km na Mácháči... :)

Dlouho jsem nic nepsal o běhání. Po pravdě řečeno hlavně kvůli studu. Nedávno jsem našel pořad, kde Jiří Paroubek učí nějaké čínské cvičení. Třeba kloktat pusou. Sorry jako, fakt. S ohledem na to, že je to bývalý premiér, mi to přišlo extrémně trapné a hluboce blivné. A uvědomil jsem si, že takhle moje zápisky běžce - začátečníka mohou také působit. Takže brzdím psaní na téma běhu, nakonec jsou to jen moje úvahy, které mi pomáhají si utřídit dojmy. V sobotu mám běžet šedesát kilometrů na Máchově jezeře. Moje první "ultra". Jsem smířený s tím, že to nedám, ale zkusit to chci. Vždyť jsem nedal ještě ani maraton. Kromě toho je možné po 10 a dalších 25 km to zabalit a tvářit se, že třetí kolo nebylo v plánu a je to za jednu dobrou cenu. Začínám zase mírně panikařit. Znáte to, co na sebe, co na nohy, jaké jídlo a pití. O víkendu jsem běhal ve skalách a na pláži na Sicílii, od toho mám trochu puchýře a tenzi ve svalech, zkuste si dát pět kilometrů v písku na pobřeží a bosky. Tomáš Zahálka by záviděl (a taky zvládl bez puchýře). Boty budou skoro nové, ale už rozběhané NB1210, od Jakuba si půjčím hydratační vestu a dám si do ní camelback, protože zkušenost ze Sicílie je jasná: nic není v kýblu, dokud je voda. Já vím, že s tím budu za důchodce, ale kategorii koule-senior mám zřejmě jen pro sebe :) Držte mi palce. Šedesát je fakt hodně, spočítal jsem si, že za něco jako sedm hodin bych to v optimálním případě mohl dát, už teď má ale situace do optima daleko. Například proto, že žena nečekaně letí na víkend pryč, v sobotu se o děti naštěstí postará tchán, ale večer a celou neděli už musím kmitat sám a to se nikdo neptá, jestli mě nebolí zlomená noha drhnoucí o látku kalhot nebo proč na podlaze nechávám krvavé šlápoty... (Ano, počítám s tím, že i tenhle humor mě na čtyřicátém nejdéle přejde, už při dnešní firemní běžné poradě mě v tom vedru přecházel...) Smiřte se s tím, že v sobotu bude přímý přenos. A znáte mě, když Nike chtělo tlačit maraton pod dvě hodiny, bylo to promo k tomu jen šeptanda oproti tomu, co tady rozpoutá moje snaha neztratit se u Macháče... :) Držte palce.