25. 5. 2017

Lehké zotavování po ultramaratonu

Když jsem v sobotu odběhl svůj první ultramaraton, nejdříve jsem si myslel, že týden nebudu chodit a vážně jsem se zabýval myšlenkou, vzít si v pondělí dovolenou. Pohled do kalendáře mě ujistil, že si to nechci dovolit a naštěstí mě jen v neděli pobolívaly svaly, nijak zásadně nad normál. A tak jsem si nařídil běhací klid do středy s tím, že pak se uvidí.

Nejvíc se mi zajídala bolest kolen. Ne snad, že by bolely trvale, ale při námaze typu chození do schodů, se ozývala nejdříve nejistota, pak mírná bolest. Googloval jsem to, doporučuje se klid, postupně zlehka zatěžovat, nakonec to i časově nevyšlo jinak, než že by mi první běh vyšel ve čtvrtek. Jenže to jsem si neuvědomil, že jsem se rozhodl očkovat se proti klíšťatové encefalitidě a po ní se dva dny zapovídá fyzická námaha. To očkování byla slušná darda. Tři dny jsem nemohl pořádně zdvihnout ruku, takže se nedivím, že se k tomu hodí trocha klidu.

Takže i čtvrtek jsem odpískal a s běháním to vypadalo nahnutě, protože má drahá žena vyráží se studenty na terénní praxi a to znamená, že budu doma s dětma sám, přičemž ponechat je samotné bez dozoru, ačkoliv spí, si ještě nelajsnu.

Nakonec jsem si udělal běhací neděli. Ráno jsem se odpravil vlakem od Nymburka s tím, že seběhnu po Labské stezce podél Labe do Čelákovic, kde buďto přeběhnu zadem do Staré Boleslavi přes Káraný nebo podél řeky po už dost narvané a mnou neoblíbené cyklostezce do Brandýsa. Počítal jsem s tím, že si vyberu něco v rozmezí 20-40 kilometrů trasy dle situace.

Den byl jak vymalovaný, batůžek jsem naložil vodou, proprietami a vyběhl na cyklostezku z parkoviště, kde jsem parkoval před Nymburským půlmaratonem. Tedy, před tím jsem si dal snídani v Biografu na posilněnou, asi jediný místní otevřený podnik v neděli dopoledne.

Podél Labe se běhá luxusně, rovinka, příjemná cesta, při pravém břehu je to navíc hliněná vyjetá cesta, po které nelétají cyklisti honící smrt ani inlajnisti, tu a tam občerstvovačka formou stánečku. Po patnácti kilometrech jsem se stavil v jedné na pivečko, chvilku poseděl a běžel dál. Kolena se začaly ozývat za Ostrou, někde na dvacátém kilometru, takže když jsem připajdal blíž Čelákovicím, rozhodl jsem se to dál nepokoušet a přes lávku jsem došel na vlak do Brandýsa. Výrazně přes dvacet by bylo asi moc proti principu jemného oživovacího výklusu, usoudil jsem.

Od té doby se snažím kolena nepřepínat a dopřát jim trochu klidu, beztak se mi nedaří nic většího, než proběhnout se na odchodu z práce, ale říkám si, jestli bych přeci jen neměl zajít za doktorem a poradit se. Na druhou stranu si říkám, že po šedesáti kilometrech běhu prostě kolena bolí a je to normální. Navíc odpočinek bych jim dopřával tak jako tak kvůli časovému zaneprázdění a jestli se mi podaří za květen odběhat 150 kilometrů, budu rád.

Tak uvidíme, co dnešní běžná porada po včerejší desítce …

Žádné komentáře:

Okomentovat

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...