Jak jsme přeběhli Tatry a zase přijeli zpátky

Byla to vydařená akce v duchu nejlepších tradic rychlého úderu. Ve středu večer jsme vlezli do RegioJetu, ten nás ráno za úsvitu vysadil pod Tatrami, ty jsme přeběhli, večer se opět nalodili do RegioJetu a v pátek ráno nás vlak vyložil v Praze, odkud jsme se spořádaně vydali do práce. Závidět netřeba, můžete sami vyzkoušet.


Celá operace probíhala vcelku hladce, krom mých tradičních obav, zda mám všechno. Ony Tatry jsou velehory a tudíž zrádné, ještě před týdnem na naší trase místy ležel sníh, takže se hodilo přibalit mikinu, běžeckou bundu do deště a větrovku. Jelikož počasí vyšlo parádně, využil jsem větrovku jen na Ostrvě, kde se opíral studený a silný vítr a mikinu až v baru, kde klimačka řádila, bunda do deště zůstala v záloze.

Sbaleno na cesty včetně oblečení do vlaku. 

První nepřízeň nastala v RegioJetu. Měli jsme dvě lůžka, jenže lůžkový vagon byl totálně rozpálený, bylo v něm odhadem kolem třiceti. Dlouho jsme to neřešili, pootvírali okna, zajistili Jakuba, aby z prostřední postele neproletěl oknem na koleje a šli spát. Výhodou spacího vagonu je, že se v něm nespí zase tak dobře, abyste ve čtyři ráno příliš litovali, že nebudete spát dál, takže jsme vystoupili ve Štrbě a šli přestoupit na zubačku do Štrbského plesa.

Kompaktní zavazadlo? Jedině igelitka (nákup v Albertu obsahuje snídani a tři litry vody)

A tady už menší zádrhel nastal: zubačka jela sice deset minut po příjezdu našeho vlaku, takže perfektní timing, jenže bylo třeba koupit lístek. A ten se dal koupit přes slovenského mobilního operátora nebo jako jednodenní jízdenka u průvodčího za čtyřnásobek běžné ceny. Pokladna nádraží otevře až za dvacet minut po odjezdu vlaku a ačkoliv tam obsluha byla, rozhodně odmítla vstupenku prodat. S Jakubem jsme usoudili, že jsme vystoupili správně na Slovensku, což se pozná podle tradiční slovenské pohostinnosti a na rozdíl od skupiny turistů nováčků jsme se rozhodli nasnídat, převléknout, přebalit věci. S Jakubem jsme měli nakoupeno na snídani, pak hromadu vody bylo potřeba přelít do softflašek a camelbagu, užívali jsme si to, zatímco ta skupinka vykřikovala "oni nám snad ten lístek neprodají" v době, kdy už bylo transportabilně vymalováno a my s Jakubem jsme si v klidu v hale čistili zuby a pročítali uvítací cedulku, kterou pro nás pan Kotleba přichystal.

O hodinu později jela další zubačka, na tu už byla otevřená pokladna, takže jsme vystoupali na Štrbské pleso. Dobírali jsme ještě trochu vody a omývali se na místním WC, přiběhla toaletářka, požadovala třicet eurocentů, leč neměla na pětieuro zpět, vznikla hezká scénka, kdy jsem vesele skasíroval několik slováků o 40 centů a těmi deseti rozdílu jsem vyplácel naši úhradu, na což paní koukala dost nevěřícně. Jakub navrhoval, že zdrhneme, ale nakonec jsme se usnesli, že se dneska naběháme dost. A byla to pravda.

Čeští kolegové debatují situace s medvědy, paní toaletářka dostává záchvat smíchu, kde prý to vzali, že tu žije šedesát let a nikdy ho neviděla, leda tak kamzík ... Vysvětluje se, že to psali v Blesku, což mě uklidňuje, to tutově nebude pravca.

Ze Štrbského plesa začíná cesta na Ostrvu, což je hora o výšce 1984 metrů n.m. od Popradského plesa z výšky 1494 metrů nad mořem, tedy převýšení nějakých 500 metrů. Je to stoupání něco přes dva kilometry, přesně to nevím, protože Garmin byl z těch serpentin nahoru tak zblblý, že uprostřed se rozhodl je ignorovat a do mapy mě hodit kolmo do svahu. To bych samozřejmě nevyběhl, už tak to bylo o hubu a stěna Ostrvy je prostě ... stěna.

Jakub nehajluje, ukazuje, kam jdeme. Hora je tak vysoká, že už se na fotku nevešla...

Abych to shrnul, výběh na Ostrvu řádně prověří, jak moc se člověk v polabské nížině naučil běhat do kopců.

Tady se asi hodí poznámka k tomu běhání. Mám v paměti tatranské chodníky - kameny vyskládanou cestu. A tak jsem soudil, že to bude tvrdé, ale v pohodě. Buďto je paměť z dětství milosrdná, nebo jsou ty chodníky v horším stavu, ale běhá se mi po nich extrémně špatně. Málokterý kámen je naplacato, takže buďto běžíte drobnými krůčky, což je únavné, nebo skáčete - a to je také únavné. Nebo našlapujete na hrany různě otočených kamenů, což promasíruje chodidla a je to také únavné. Takový běh prověří všechny svaly a také boty. U mých NB1210 jsem například nějak rozdrbal pogumované špičky, vypadá to, jako bych je vzteky okousal.

Samotnou otázkou je tempo. Po pravdě v takových horách se dá běhat jen kousek, delší trasy vydrží jen extrémně trénovaný člověk. U prudkých výstupů, jako je ten na Ostrvu se jen jde, menší stoupání jsou rychlá chůze a hopsání. Pokud se pohrdavě ušklíbáte, co je to asi tak za běh, tak pořád se pohybujeme na dvojnásobku průměrné rychlosti běžného turisty a to nepočítám jeho zastávky.

Tímhle se běží nahoru, to je ta nejlepší část povrchu, kde jsem zvládl fotit za běhu...

Výstup na Ostrvu mi trval 43 minut, Jakub to dal o šest minut rychleji, rekord na Stravě je něco přes 23 minut  - a oficiální odhad na sloupech je myslím něco přes hodinu, jenže tyhle časové odhady v Tatrách mi přišly spíš na hranici našeho běhu než na hranici možností běžného turisty, takže dosti optimistické.

Tatranský chodníček - na fotce to vypadá asi líp, než v nohách :)

Na druhou stranu, skupinka Čechů, která s námi přijela RegioJetem, se nás při pohledu na naše pidibatůžky ptala, kampak jdeme. Ukázalo se, že máme v plánu stejnou trasu, jako oni, jenže to, co my dáme na den, oni plánují na čtyři dny.

Při výstupu na Ostrvu si oblékám větrovku. Vane tak studený a prudký vítr, že bych se opravdu prochladil, navíc už mám propocené tričko, takže lehká větrovka pomáhá. Naštěstí ji mám na batohu připnutou a dostávám ji dolů jedním hmatem.

Takhle mě na Ostrvě blejsknul Jakub... 

A už jsme nahoře ... zleva šajní slunce, zprava ostrý studený severák... 

Z Ostrvy se běží tři kilometry mírným sestupem k Batizovskému plesu. Je to teoreticky po vrstevnici po chodníku Tatranské magistrály, většinou tedy po kamenech. Zatím mě to ještě nenudí, ta chvíle ale jistě přijde.

Podle mapy je to cesta.

Točím to po úbočí Dromedárova chrbátu směrem na Slezský dům u Velického plesa. Krásné výhledy do krajiny vystřídají neméně krásné výhledy na pleso - a ten Slezský dům je docela vkusná stavba. Potkáváme se s Jakubem, ten vybíhá dále. Já si dávám Rádlera a vidím, že prodávají malé Tatratea lahvičky, tak si jednu beru na památku. Za chvíli vyrážím na Hrebienok, což je vlastně trvale cesta z kopce. Jenže ten chodník, to je spíš překážková dráha.

Slezský dům, sbíhá se k němu do dalšího sedla mezi kopci. 

Po desáté hodině se totiž začínají množit turisté v protisměru, někteří se na chodník se mnou vejdou, jiní jdou ve dvojicích a trojicích tak roztahaní, že je problém je minout, neumí udělat prostor na proběhnutí a jen vykuleně čučí, jak se k nim blížíte, i když je jasné, že jejich trojici nemáte jak oběhnout.

Kromě toho chodník znamená stále více skákat, slézat malé skalky a suťová pole. Je to pro mě dost náročné, klouby tím trpí a navíc je potřeba pořád dávat pozor. Hned u Ostrvy jsem si málem dal pěkne na hubu, když jsem pojal nápad pozřít tyčinku za běhu. Jak jsem se chvíli nesoustředil, kam šlapu, blbě jsem došápl a málem přeletěl z rantlu cesty dolů. To samé pokus obléknout si větrovku - bylo potřeba zastavit.  Začíná mě ten chodník dost štvát, nepohybuju se po něm nijak rychle a mám dojem, že bych zvýšením rychlosti jen odrovnával klouby. Vůbec se to nedá srovnat s běháním po hliněných cestách v Alpách nebo Krkonoších, i výběh na Ještěd je pro mne podstatně pohodlnější, než pohyb po Tatranské magistrále.

Občas se běží lesíkem. 

Na Hrebienku se znovu potkávám s Jakubem, zrovna dobral vodu a vybíhá, aby stihnul na Ždiar. Já už mám před sebou posledních sedm kilometrů na Skalnaté pleso, takže si plním sen a objednávám si k obědu (bude dvanáct!) brynzové halušky, zelnou polévku a radlera. Mahlzeit, povím vám, na horském vzduchu vytráví.

To už jsem pod Lomnickým štítem na Skalnatém plese ... 

Dobírám vodu a po dvaceti minutách mažu dál. Sedm kilometrů oficiální směrovky odhadují na dvě hodiny. Nakonec mi to trvá něco přes hodinu, na magistrále už je fakt velký provoz a co chvíli se prodírám skupinkami turistů v protisměru.

Protože jsem si vypnul hodinky na oběd, samozřejmě je zapínám s kilometrovým zpožděním, ale už tak jsem si v tom udělal hokej. Nakonec dobíhám ke Skalnaté chatě pod plesem (jestli si dobře pamatuju jméno) a končím. Vypadá to tam lákavě, objednávám si velkou limonádu a velké pivo. Pán se ptá se zájmem, odkud jsem se vypravil, tak mu to říkám. Ptá se znovu, že nemyslí, kde bydlím, ale odkud jsem vyšel. Potvrzuju Štrbské pleso. Namítá, že to je skoro třicet kiláků, já souhlasím, však jsem se taky proběhl. Podivuje se, takových tam mnoho nemívá. Většinou vyjedou lanovkou na Skalnaté a jdou dolů na Hrebienok, odkud mizí do údolí. Mě zajímá opačná cesta, lanovkou se vydávám do Tatranské Lomnice, kde mi ujíždí před nosem vlak do Popradu, kde máme sraz s Jakubem.

V tu dobu totiž už pěkně pajdám. Jak jsem se rozseděl, pěkně mi zatuhlo levé koleno a v podstatě nemůžu nohu ohýbat. Předpokládám, že přílišná zátěž, něco podobného, jako se mi stalo po šedesáti kilometrech kolem Mácháče. Dopajdám z lanovky na vlak, za hodinu jede další, naproti je cukrárna, tak posedávám u kapučina a zaslouženého dortíčku, který sním bez jediné výčitky.

Mezi tím volá Jakub, seběhnul jinam, než měl v plánu, kvůli lepší dopravní obslužnosti, takže se v Popradě sejdeme v podobném čase. Nakonec jsem u aquaparku o půlhodinku před ním i přes své pajdání. Potřebujeme si dát sprchu a koupel. Jenže vstupenka je za devatenáct éček. Pokud se smíříme jen s plaveckým bazénem, tak za tři a půl. Smiřujeme se okamžitě, dáme si pořádnou sprchu, pár temp v bazénu. Jakub dostává křeče do nohou, mě to koleno zatuhlo parádně. Mám jednu dávku gelu, ale šetřím si ji na noc do vlaku.

Takhle od spodní stanice lanovky ty kopce ani tak nevypadají, ale pod tím nejvyšším jsem byl. 

Jdeme na slavností rekapitulační večeři na náměstí, vlak domů nám jede ve 22:40, takže můžeme tři hodiny čekat na nádraží, nebo najít útulnější místo, například bar s dostatkem gintoniku.

Kalíme v báru ze všech sil. 

Vlakové kupé máme o něco chladnější, než cestou sem, dáváme si po jednom tradičním cideru a ucucáváme tatratea. Akce se vydařila a do Prahy dorážíme s hodinovým zpožděním, dost včas na to, abych si připravil věci na poradu.

Ponaučení?

Formát akce rychlého úderu se velmi osvědčil a jen litujeme, že podobně se vlakem nelze dostat třeba do Alp. Vyplatila se pečlivá příprava a důsledné zvážení, co mít s sebou. Jen mikinu jsem vlastně neužil, oblékl jsem ji až v baru, kde to přechladila klimatizace, ale počítal jsem s tím, že je pro případ bláznivého počasí. Také jsem vůbec neupotřebil papírovou mapu, stačila ta v mobilu.
Co mě roztrpčilo hned na začátku byl můj trailový batoh. Dlouho jsem uvažoval, jaký si koupit, nechtělo se mi jít do Salomon vest v ceně kolem tří tisícovek, takže jsem nakonec v Decathlonu koupil za devět stovek ten jejich Kalenji. V podstatě naprostá nespokojenost, u níž se někdy zastavím, půjdu ho vrátit, jestli to půjde. Hlavní důvod: vůbec mi nesedl. Jsem rozložitější postava, je dělaný na užší záda, já si od něj rozedřel ramena, ale to se dalo zjistit až časem. Uvidíme, jak to vezmou.
A do třetice: zdá se mi, že už to mírně přeháním a běhám přes hranu toho, co si můžu dovolit. Jak po mácháči tak po Tatrách se mi ozývají dost výrazně kolena, což znamená, že na pár dní zase z běhání vypadnu, než se to uklidní. Je potřeba to víc natrénovat, víc zhubnout, víc se naučit v terénu běhat, ale taky musím říct, že terén Tater mě nijak moc netěšil. Krajina krásná, ale ten chodník je na běhání nepříjemný, člověk musí pořád dávat pozor, kam šlape, není možné se kochat krajinou. Samozřejmě, že to člověk nezjistí, než to nezkusí, takže Tatry absolvovány, ale že bych se sem musel vracet a pilovat časy, tak to zase ne.
PS: V Tatrách už je fest vidět, jestli nakoupené vybavení je kvalitní. Vlastně všechno až na batoh obstálo na výbornou, jedinou výjimkou je kšilovka Asics, kterou jsem koupil těsně před během a moc neotestoval. Je nízká, takže mi blbě drží na hlavě, bere mi ji vítr,  neodvádí vodu, ve třetině cesty ji cpu do batohu a dlabu na to, jestli ji náhodou netratím. Za necelé tři stovky marná koupě.

Jen tak pro porovnání, výsledná cena cca do 2000 Kč, přičemž 1200 Kč doprava vlakem, 300 Kč jídlo, 200 doprava v místě, 120 Kč bazén, 200 Kč pojištění.

Výsledek: cca 27 kilometrů běhu, 1500 metrů převýšení. Čas jsem nepočítal.