7. 5. 2018

Můj první maraton (Praha, 4:07)


Ponejprv krátce: včera jsem zaběhl svůj první silniční maraton. 42 kilometrů skrze slušně se rozpalující Prahu za 4:07. Splnil jsem si jeden ze svých běžeckých snů. Chtěl jsem ho zaběhnout pod 4:12 - a cíl jsem naplnil. Zaběhnout ho pod čtyři hodiny - to se nestalo, takže to ponechává určitý prostor pro další zlepšování. Takže jo, poté, co jsem se dostal ze šoku, jsem nadšen. A někdy si to asi zase zkusím :D



Teď už poněkud obšírněji pro zájemce. Každoročně se kolem pražského maratonu objeví debata nesnášenlivců s patentem na pravdu typu JXD: co si to ty smradi dovolují běhat v Praze a ať jdou do Brd. Tenhle názor si rychle můžete upřesnit v momentě, kdy to uvidíte a ujasnit si, že dotyčný neví, o čem mluví. Letos se pražského maratonu účastnilo deset tisíc běžců. Já jsem vybíhal z poloviny startovního pole a na startu jsem stál za Stavovským divadlem, odkud se pole běžců stáčelo z Rytířské do Celetné. Když se odstartovalo, trvalo mi skoro čtvrt hodiny dostat se husím pochodem na start, než se masa lidí dala pořádně do pohybu. Kdyby se takový dav lidí vydal do Brd, za prvé by zkolabovala doprava ve středních čechách (na většině území Brd myslím není metro) a co by nezkolabovalo, to by se rozdupalo. Infrastruktura na obsluhu takové megaakce mimo větší metropole prostě chybí a už vůbec byste tam nedostali davy lidí, kteří přijdou fandit a na nichž atmosféra akce stojí. Ne nadarmo se v Brdech pořádají komornější akce, než je tohle.

Odtud otázka, proč něco takového podnikat. To bylo to, co jsem také chtěl vyzkoušet. Zatímco s běháním v přírodě mám zkušenosti, takový pořádný megaběh městem jsem ještě nepodnikl. Je to jiná zkušenost. Elektrizující. Když se posouváte v té mase na start a do toho hraje všude z reproduktorů Vltava a davy kolem vás povzbuzují, ježí se mi chlupy na těle. Vyběhli jsme jak střely, jak je to šlo. Když jsem se na konci Pařížské ze zvyku podíval na hodinky, jaký mám tep, vykulilo mě, že běžím v tempu 4 min/km namísto téměř šesti, které jsem si předsevzal. Ani mi to nepřišlo, že sprintuju místo svého dlouhodobě udržitelného běhu. Musel jsem zpomalit.

Taková akce má sve příběhy. Už cestou tam (jel jsem z Letňan) jsem se díval po ostatních lidech v metru. Většina z nich jela na maraton. Jen slušně oblečený pán v padnoucím saku, decentní rozhalenkou a koženou taškou v ruce nevypadal, že by si jel dát maraton. Pak jsel se podíval na jeho boty. Modré Salmingy. Jasně, že jel na start.

Na startu za mnou stál plesnivej shrbenej dědek, od pohledu sem přišel umřít, asi mu to příbuzný zaplatili místo euthanasie, chtělo by se nafrněně říct. Plácal botama o dlažbu, běžel příšerným stylem, radši jsem se mu rychle ztratil, abych ho nemusel nahazovat, až padne. V běhu se nafrněnost nevyplácí - ti nejdivnější bývají nejdrsnější. Doběhl mě na občerstvovačce na sedmatřicátém a až do cíle jsem jeho plácání nohou o silnici slyšel pár metrů za sebou, celý podělaný z toho, že mě bude zachraňovat on. Všechna čest pane.

V Holešovicích jsem předbíhal king-konga, který měl v ruce kost. Rychle jsem zamrkal očima, zhluboka se napil a natlačil si do pusy gel, protože takhle se projevuje dehydratace. Byl tam pořád. Radši jsem přidal a nechal ho za sebou, tohle bych svému psychoanalytikovi těžko vysvětloval.

Když jsem někde před Podskalím předbíhal týpka v zeleném tričku s nápisem "S Milošem maraton pod čtyři", zeptal jsem se ho, jestli furt drží čas. Zasmušile pravil, že ne, že se momentálně rve o čtyři patnáct. Přidal jsem a nechal ho za sebou, abych se dostal blíž ke čtyřem. Za chvíli ho předbíhám v Modřanech znovu. A za zatáčkou ještě jednou. A na Smíchově ho předbíhám znovu, ukazuje se, že je to holka, nejmenuje se Miloš a je to jen nějaká motivační akce a je to prostě víc lidí na trase ve stejném ohozu. Mám se vyprdnout na cizí trička a běžet podle svého Garminu a plánu.

Říká se, že na maratonu narazíte na zeď a dno svých sil. Na mne to teda platilo parádně, někde na otočce za Smíchově mi někdo vběhl do cesty, já uskočil, blbě šláp pravou nohou na obrubník a od té doby mě drobně bolí v pravé noze. To ještě šlo. Pak u Erpetu čtu reklamu "letní bazén" a říkám si, že jsem debil, který místo toho, aby ležel v letním bazénu, tady běží ve vedru po rozpálené silnici. Přísahám, kdybych měl platební kartu, šel bych si zaplavat a na maraton se vykvajzl.

Pravá noha bolí víc a víc. Kontroluju, jestli nekrvácí, což je běžecky uznaná hranice mezi psychosomatickým problémem a bolestí. Nekrvácím, ale musím hodně zpomalit. Z dosavadního tempa 5:30-5:40 je najednou o minutu více. Cpu do sebe gely, vodu, nadávám nahlas. Nejsem sám, v tu chvíli má kolem mě problém kdekdo. Lidi odpadají, směřují k záchranářům - je to zjevně populární destinace na odpadnutí. Ne nadarmo se říká, že maraton začíná na třicátém kilometru. V běhu mě drží hlavně představa, že odstoupením bych vyhodil dva litry startovného a naděje, že nejsem taková sračka, abych to při prvním problému vzdal. Trvá mi tři kilometry se sebrat, ztrácím zbytečných šest minut.

U Hlávkova mostu mě dotahují vodiči na 4:15, které jsem před nějakou dobou předběhl. Mají kolem sebe skupinu lidí, které dost motivují, pomáhá to i mě. Držím se jich, co to jde, přes Holešovice, Libeňský most až na Rohanské nábřeží. Pravá noha bolí už jak peklo, ale nějak se držím, i když zase musím zpomalit.

U Lighthouse při odbočce na Libeňák jsem potkal Frantu Fuku. Ne, že by běžel, venčí vedle trasy psa a znechuceně sleduje funící dav, tak ho alespoň zdravím a mažu dál.

Obávaný druhý průběh Husákovým tichem. Musím do kopečka zase zpomalit, ztrácím další minutu. Odpadává další skupina lidí, všichni jsou na dně, mnozí jdou. Daří se mi sebrat a do závěrečné zatáčky v Pařížské už jsem zase v plné síle a běžím, co to dá. Probíhám kolem povzbuzujících davů, mávám na všechny, křičím na partu bubeníků, ať začnou kurva bubnovat a oni se do toho fakt opřou a kurva bubnují. Plácám si s moderátorem a probíhám cílem. Hned za ním jdu do kolen, chytám se žbrlení. Konec. Podle hodinek mírně přes 4:07 - myslel jsem, že budu mít tak 4:20. Až později se ukáže, že pablbové čas fakt měří od startovacího výstřelu, takže můj oficiální čas je 4:20 - jenže reálný čas, ten od okamžiku průběhu startem a cílem, je 4:07:17. Netuším, proč to takhle pitomě mají, jinde se to takhle nedělá. V tu chvíli je mi to jedno.

Další negativum - všude mraky lidí. Není, kde se posadit, všude bych překážel. Toužím si sednout, ležet. Někdo mi cpe vodu, finišerskou medaili, někdo mi blahopřeje, jenže jsem pořád v běžeckém koridoru, který vede ze Staromáku Celetnou až zpět do Rytířské a ke Stavovskému divadlu. Potácím se, chce se mi brečet, smát se, ležet, sedět, všechno najednou. Až u Stavovského se mi podaří svést se na dlažbu relativně nerušeně a  čtvrt hodiny klečet na kolenou. Zbývá se ještě odbelhat se k Národnímu divadlu k Jiříkovi, kde si dám sprchu, zrestauruju se a vypadnu domů. Díky za to zázemí!

Připomíná mi to také, že před startem jsem největší starost měl o to, jak se budu orientovat. Trasa maratonu vypadá na mapě dost složitě a kdyby to bylo hůře značené, mohl bych zakufrovat. Když to říkám ráno Jiříkovi, uklidňuje mě, že se běží koridorem, ze kterého se jen tak nedostanu. Fakt - celou cestu běžíte mezi davy či kovovými šraňky, zakufrovat je nemožný.

Byl to fenomenální zážitek, který upomíná na to, že teorie je něco jiného, než praxe. Matematicky jsem měl všechno spočítáno. Rychlost, stravu, pití, i ostříhat jsem se nechal. V praxi jsem si musel sedmatřicátém kilometru hodit do pravé boty kámen, aby mě od něj bolelo chodidlo a ne zvrtnutý nárt. V praxi zjistíte, že ty hormony, když tělo přepíná na jiný systém výživy kolem toho třicátého kilometru, jsou fakt masakr a můžete si o své vůli myslet ledasco. Že čtyři tisíce naběhaných kilometrů nejsou ještě pořád dost na to, abyste měli maraton za rutinu, kterou vždy s přehledem dáte.

Proč to lidé podstupují? Protože můžou. Protože máme tu svobodu maraton podstoupit a naději na to, že ho dokončíme v hezkém čase. Jo, je to masová akce a hodně věcí mi na tom není blízké. Hromady kelímků a bordelu po trase, třeba to mě děsí. Na druhou stranu vidíte hned, jak to někdo uklízí a připravuje k recyklaci, alespoň že tak. Já jsem běžel s vlastním softflaskem, nebral jsem si jednorázové kelímky, jenže uznávám, že kdyby si nechal každý nalévat, nedal by se takový dav obsloužit.

Je o den později. Hlásím, že stav je dobrý. Mám trochu osmahlý obličej, nemazal jsme ho opalovacím krémem, pálí mě pak v očích s potem. Mohu už v pohodě chodit, jen kolena se mi neohýbají ještě nejlíp a pekelně mě bolí příčný břišní sval. Asi připomíná, že bych měl pro běhání posilovat i břicho, protože jeho bolest je pro můj běh typická - zjistit, jak. Pravá noha bolí únosně.

Takže doporučuji maraton vyzkoušet. Stojí to za to.

A děkuju Markétce za to, že mi na tuhle kratochvíli vyhradila všechen čas tak, abych to mohl bez nadbytečného stresu absolvovat. A Jiříkovi za to zázemí, které fakt bodlo :)

PS: Nemám žádnou fotku. Na trasu jsem si nevzal mobil a organizátor si za fotky účtuje 30 éček extra. Nasrat!

1 komentář:

Chcete dostávat Krysu do emailu? Zadejte svůj email:

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...