Prokoučované závody a běhání lesů

Přihlásil jsem se na Zátopkův zlatý týden. Říkal jsem si, že ze tří závodů alespoň dva dám, když je mezi nima pár dní. No, nedal jsem ani jeden. Rodinná dovolená, děti k babičce a nakonec návštěva alergologie. Dneska se běží noční Kuks, jenže přijedou děti a žena, tak to mi prakticky jistě neprojde a zítřejší Šumava, to jsem si ani nedělal velké šance. Naštěstí jsem po poslední zkušenosti nic neplatil a ani neregistroval. Když to tak pozoruju, nedám přes léto nic. Rozhodl jsem se z nevýhody udělat přednost.

Jak jsem běhal s Keňanem

Osobní keňský trenér běhu? Dneska není nic nemožného. Nedávno jsem šel běhat z práce na Letnou. Tak si tam poklusávám, teprve se rozkoukávám, jsem tam poprvé, lidí mraky, běžců nepřeberně. No a v jednu chvíli se ke mě přidá takový hubený osmahlý čahounv tričku, kraťasech a ošmajdaných botách. Běží kousek vedle mě, pak mi anglicky říká, že napadám na pravou nohu a že na to jsou nějaký cviky. Dodává, že je z Keni, že běhá a že kdybych chtěl, tak můžeme trénovat spolu, je levnej. A že si můžeme jít zaběhat, že mi za pětikilo ukáže všechny triky.

Vysvětluju mu, že pětikilo je docela dost, je vidět, že je to muž dohody, jenže já sebou mám jen kovovou pajsku, protože jsem měl takový sen, že si na Letný po běhání dám třeba limču nebo pivo, než seběhnu do práce a převléknu se, zrovna jsou vedra, že by jeden padl. Na druhou stranu, za tu prču to stojí, říkám, že sebou mám jen pade a že nemusím vidět všechno, ber nebo neber, krátký společný běh. Směje se (no on se směje furt) a říká, že tak jo. Zjevně kšefty nefrčí.

Při běhu kecáme. Říká, že je klasický keňský příběh, teda že nikdy neběhal s vodou od studny a ani do školy že nijak zvláště neběhal, ale prostě běhal a běhal docela dobře, dostal se k trenérovi a někam se dohrabal. Na místní keňský poměry jako že dobrý. Jeho živobytí je, že objíždí spíš druhořadý maratony, tam ho za nějaké peníze najímají jako keňského běžce, který dobíhá na prvním či druhým místě. Blbý je, že kšefty shání manager, který má kontakty a domluví se, navíc teď je plonková doba, největší parna, to se líp placený závody neběhají. Takže si přivydělává v parku tím, že kouká po běžcích a nabízí jim lekce nebo si jen tak zaběhat.

Je dobrej. Teda na mě. I když já na jeho pokyn běžím sprintem a nevydržím to víc, jak pár stovek metrů (zlatý voči, spíš desítek), běží zlehka vedle mě, sleduje mě, pořád mi dává instrukce, počítá mi rytmus kroků, nebo vykřikuje tajný keňský zaklínadlo proti zakopnutí, co já vím co, v tý rychlosti už se zvuk hůř nese. Naštěstí mu na to, aby začal autonomně vykládat, stačí moje dvouslovná otázka, kterou ještě zvládám. Snaží se mě naučit keňskou běžeckou abecedu, vzdávám to, protože to vypadá, jako bychom se prali s letadlama nad náma.

Loučíme se, já už jsem utahaný, upoocený a je mi trapný, že jsem za svých pade dostal víc, než bych čekal, ale nevypadá, že by ho ta půlhodinka trápila. Asi fakt potřebuje manažera. A já to pivo. Slintám, když probíhám kolem zahrádky obsypané hosty, marně vyhlížím někoho známého, kdo by mě pozval či i někoho neznámého kontaktážního, ke komu bych se pozval...

Před a po (10 měsíců, 20 kilo, tisíc kilometrů)

Milník. Tisíc naběhaných kilometrů. Dostal jsem onehdá otázku, jaký je praktický rozdíl před a po. Včera mi fotoaplikace shodou okolností nabídla moje interní selfíčko staré deset měsíců, to jsem si hrál s focením po běhání do Fitbitu (záhy jsem s tím skončil, nepochopil jsem, na co je to dobrý). Tak jsem po doběhnutí udělal dnešní aktuální a lze to porovnat.

Knihy o běhání - pro mne obecně dost zklamání

Když jsem před rokem začal běhat, koupil jsem si pár knih o běhání. Je to další zajímavá zkušenost, protože žánr mě míjí.

Tisícovka kilometrů v nohách a běhání po horách

SmashRun mě upozornil, že mám za sebou tisíc kilometrů. To je na běhání to hezký, pořád jsou nějaký výročí a milníky, který je možný slavit a SmashRun je extrémně nápomocný v tom, je hledat. Prakticky o každém běhu mi řekne nějaké positivum, když už nic o rychlosti, tak to byl nejdelší běh takhle pozdě v noci nebo naopak běh za nejvyšší teploty.

Jak se vyvarovat konfliktu mezi vlakem, synem a běháním ...

Vojta rád jezdí na kole, já vedle něj běhám, Chvíli proto, abych mu poasistoval u začátků, teď prostě jako doprovod, protože kolo nemám, jezdit na něm mě zvláště nebaví a radši běhám. Vždycky, když se mě na to lidé ptají, vysvětluju, že jsem prostě líný jezdit na kole. Nicméně Vojta se na kole zlepšuje a tím i zrychluje. 

V sobotu jsme vyrazili do Předklášteří do Porta Coeli, abychom se podívali, jak to dopadne, když vykopnete vyměřovací kolík klenby, která se jednou stane gotickou klasikou. Vojta šlape, je to taková udusaná lesní cesta, mírně z kopce, je kus přede mnou. Někde za náma zahouká vlak. Tím jsem si vzpomněl, že trasa vede při železniční trati. Vyndávám mobil a koukám se pro jistotu do mapy. Asi za kilák se cesta kříží s tratí. Volám na Vojtu, aby před tratí zastavil. Neslyší a uhání dál. Křičím hlasitěji, jenže mě prostě neslyší.
Otáčím se, jestli neuvidím dědečka, který jel s námi, ale je příliš velký kus za mnou na cestě.
Zrychluju, abych Vojtu doběhl.
Slyším svištění vlaku po kolejích někde za náma. Vojta už je v dálce, za ohybem cesty, šlape statečně, aby mi frnknul. Představuju si, co všechno může jeho experimentátorská hlava na železničním přejezdu vymyslet a zrychluju ještě víc. Řvu na Vojtu, ať zastaví, ale nemůže mě slyšet.
Běžím už hodně za krev, takhle rychle jsem nikdy nesprintoval, natož abych v tom tempu zvládl dát kilák. Vlak burácí těsně za mojí hlavou.
Vbíhám do zákruty cesty, Vojta stojí přesně v místě přejezdu, na který vjíždí rychlík na Tišnov a něco křičí. Jsem tu pozdě. 

Doběhnu z posledních sil. Vojta křičí “Jak je ti Rakousko” a poslouchá, jestli se pod jedním z největších viaduktů ve střední Evropě rozléhá “ouzko”. Zakloníme hlavu a díváme se na oblouk křížící o mnoho metrů výše naši cestu, nad níž burácí přejíždějící vlak.
Na mobilu mi pípne Strava s gratulací k osobnímu rekordu na půl míle. Zlepšil jsem ho více jak o minutu na kilák. 

Tož to je tak, když na mapě v mobilu za běhu přehlédnete ty mantinely značící, že naše cesta trať podchází. A ponaučení, že si přeci jen to kolo budu muset koupit.

Balada o rychlosti běhu a dynamičnosti času

Tohle byla jedna z prvních věcí, co jsem vyzkoušel, když jsem začal běhat: jak o moc rychleji poběžím, když poběžím na plný ceres. Bylo to slovy bulváru “šokantní”.

Zkusil jsem to obráceně: běžet do práce, nikoliv z práce

Snažil jsem se naložit si tento měsíc víc kilometrů, ale Garmin na mě řve, že bych měl dát pauzu. Tak jsem se od pátku flákal. Ale dneska jsem si vykračoval se synem do školky, pak mě napadlo, že je ideální konstelace, jen jsem si ve školce převlíkl tričko, pracovní hodil do batohu a vytáhl běhací. A vyběhl na vlak.

V zásadě to není změna proti běhání z vlaku - kromě toho, že teď je to běhání NA vlak. To znamená tvrdou časovou hranici, bo vlak nepočká. Vlak jezdí jednou za půl hodiny a už by se mi nehodilo minout tenhle. Původně jsem měl pohodlných 50 minut na to, dát sedm kiláčků, jenže Vojtovo mrcasení ve školce při převlékání stáhl tenhle čas na 40 minut a to už je mírný stres, protože už je tam jen malá rezerva na cokoliv, co se může stát.

Nakonec se nic nestalo, v klidu jsem doběhl do Zelenče, za nádražím si sundal tričko, usušil se sušším zbytkem běhacího trička a převlékl se do náhradního trička na běhání. Ještě, že jsem měl dvě. Na sebe jsem si hodil větrovku, abych neprochladl. Větrovka je moje psychologická podpora. Sice jsem si ji kupoval kvůli dešti a zatím vždycky, když pršelo, jsem byl buďto líný si ji obléct, nebo pršelo už tak moc, že bylo dost fuk, že už jsem si ji konečně oblékl. Chtěl jsem prostě lehkou bundu, kterou můžu mít vždy sebou a na to je perfektní a funguje mi hlavně jako termopodpora, nemusím se bát, že bych prochladl větrem, před ním chrání parádně.

V práci máme naštěstí sprchu, takže jsem se stihl zrestaurovat a krom toho jsem dneska měl dlouhý kalhoty, který se dají použít jak na běh, tak skoro i do práce - a nemám žádné schůzky :)

Minulý týden bylo vedro jak svině, nakonec jsem se dostal k běhání jen přes den, večer bylo dost práce. Takže jen třikrát právě ze Zelenče. Dva běhy byly v pohodě, ale ve čtvrtek jsem si říkal, že bych si mohl dát čtrnáctikilometrovou trasu z Černého Mostu, abych nahnal tonáž. Když jsem se v práci převlékal, kolega mě zviklal, že je venku dost vedro. A skutečně vylezl jsem z kanclu a těch 35 °C bylo velmi privela. Takže jsem si dal krátký sprint na vlak a běžel sedmičku ze Zelenče, přičemž celá ta trasa je na plném slunci. Strava tvrdí, že bylo 25°C, ale domácí teploměr ukazoval ve stínu o deset více. Vypil jsem sedmičku vody, doběhl jsem i tak slušně dehydrovaný a čtvrt hodiny jsem na sebe lil ve sprše studenou vodu.

Den před tím jsem shodou okolností četl článek o tom, že ve vedrech se má běhat o 7-10% pomaleji, než je běžný standard. A protože jsem ten čtvrtek běžel “na pohodu”, dá-li se to v tom vedru tak označit, mrkl jsem se do výsledků na Stravě. A skutečně, běh v takovém vedru je zhruba o těch 10% pomalejší, než když je o deset stupňů méně. Budu to sledovat, zda to byla jednorázová výchylka.

Tak, odpoledne si to dám ještě zpět a uvidíme, jak to půjde.

Jsem rád za ty černé boty

Byl to dobrý nápad, koupit si černý, nenápadný boty na běh. Když jsem tehdy měl na výběr, byly tam samý blištivý boty, modrá se stříbrem, jedovatě zelená, svítivě červená. Vomera jsem si vybral proto, že mi seděly trochu zvláštně (furt nevím, zda je to výhoda či nevýhoda) - a taky proto, že byly prostě černý, jen tu a tam nějaká tmavěmodrá nit. Co je v tom za výhodu? Dá se v nich chodit do práce.

Zjistil jsem, že práci mám z pohledu běhání výhodně položenou. Sedíme na Florenci (přímo v ulici Na Florenci), takže rychle vyběhnu na Letnou, mám to tam kiláček, kdy se akorát rozehřeju, dám si kopeček nahoru a nahoře běhám jak turbokoule. Jen v Lumbeho zahradách mě zmátla značka, u které nevím, jestli to znamená, že se nesmí šlapat na trávu nebo že se tam nesmí běhat, musím se tam někdy ochranky zeptat, neměl jsem zrovna morál jim tam prosvištět, aby se neusnesli, že je to uprchlík a neopětovali palbu.

Můžu taky běžet do Karlína podél řeky až na Libeňský ostrov, je tam parádní stezka, akorát teď je nacpaná hipsterama, kteří tam hrají plážový volejbal a občas i pár běžci z okolních kanceláří. Čili když si chci dát v práci přestávku, dá se to a je to příjemnější, než běhat v noci doma.

Základem ovšem je mít boty sebou. A v tom mi pomáhá, že černá Vomera k džínům vypadají jako že v pohodě, občas je musím teda přebrat kartáčem, jako když jsem minulý týden zapadl po stehna do bahýnka. Taky je dobrý zvyknout si, nedávat si na hi-level schůzkách nohu přes nohu, protože zblízka ty boty přeci jen vypadají jinak, než mokasínky od Geoxu. A chtějí občas vysprejovat, aby nebyly čichometricky nápadné. Ale jinak cajk a luxus, protože si nemusím nosit dvoje boty.

Navíc využívám dopravní situaci a domů běhám. Tedy, dojedu vlakem do Zelenče (nádraží mám dvě minuty sprintem od práce) nebo na Černý Most - a pak si dám sedm nebo čtrnáct kiláčků příjemného výběhu. Zejména ta Zeleneč je opravdu bezbolestná, protože v součtu se už dostávám na stejný čas, jako když jedu až domů MHD. Včera jsem si udělal radost, trochu jsem přidal, v půli cesty jsem musel konstatovat, že běžím tak rychle, že už i Zátopek by si musel zavázat kanady - a dal jsem sedm kilometrů pod 35 minut, pod pět minut na kilometr, což bych rád považoval za svůj nový standard na tyhle trasy.


Dneska má být tepleji, mám víc času (včera jsem měl po hi-level schůzce, kdy jsem učinil objev s nepřehazováním nohy přes nohu a už jsem se nechtěl dráždit), takže si dám Černý Most. Všechno to jde díky tomu dlouhodobějšímu plánování, kdy se mi podařilo odstranit nutnost přenášet si z práce notebook na večerní domácí směnu, optimalizoval jsem trasy a nemusím si tahat druhé boty, v neposlední řadě i to, že ty vzdálenosti v pohodě uběhnu.

A abych to neměl tak jednoduché, začala mě honit mlsná a říkal jsem si, že bych mohl ty trasy natočit na video. Ať i neběhající mají představu, jak to vypadá. Vydrželo mi to přesně pět minut, než se ukázalo, že je lepší se s programem na natáčení videa (Filmic) naučit před tím, než vyběhnete a ne až za běhu. Večer jsem to nastudoval, mezi tím mi to zase přišla pošetilá myšlenka. Tady je to torzo, ukládám ho spíše pro sebe...

Já ty závody nějak nestíhám :(

Tak nějak jsem si plánoval, že bych mohl každý měsíc vyrazit na nějaký závod. Jako ve smyslu: změnit trasu, okouknout, jak se to dělá jinde, povyrazit si. Zahnat nudu, protože když běháte po pár trasách, tak ta nuda logicky přijde. A hledání tras je na běhání postupem času to nejnáročnější.

No a jak to dopadlo? Naplánoval jsem si vždycky jeden hlavní závod a jeden do rezervy na každý měsíc. Duben dopadl (Půlka v Nymburce), květen byl dost na pováženou a vyšlo to jen proto, že jsem ho měl skoro za barákem, v Brandýse (desítka). Karlštejsnké Běhej Lesy o víkendu nevyšly - obstarával jsem děti. Příští víkend má být taky něco, hezká půlka či co jako Horský půlmaraton - a ni to nevyjde. Na červenec jsem si našel další dvě pěkné věci, tak ta první je přesně v ten den, kdy do města dorazíme na dovolenou, jenže ráno - a ráno tam tutově nedorazíme. No a Zátopkův zlatý týden, hned jak jsem ho objednal a zaplatil, tak se ukázalo, že koliduje s další dovolenou. Tak tím si škrtám i červenec.

V srpnu, když bůh dá, změním na chvíli podnebí na rakouské Alpy, to bude změna sama o sobě. Předpokládám, že kromě toho se mi nepodaří vynajít čas nijak a zase to budu vytloukat tím, že běhám z práce. Nejbližší možný termín je tedy v září, s velkými otazníky. V lepším případě se mi podaří vyběhnout z domu na dvacet kilometrů.

Konečně jsem pochopil, proč se nabízí tolik volných startovacích čísel ...

Ale stejně, kdybyste věděli o nějaké osvědčené hezké události v rozmezí 10-30 km v dojezdu z Brandýsa, dejte vědět :)

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě. Většinou, když někdo nějaký takový soft vytvoří, tak má nějakou vizi, rozumí tomu a věnoval se tomu víc, než já, takže má smysl do toho pronikat. A mně se zdá, že z těch softů toho využívám málo.

Mínus dvacet kilo váhy čili výprava za tajemstvím diferenciální diety

Na dietách mě vždycky dráždilo několik věcí. Především to slovo dieta. Zní to jako léčba nemoci, ale já jsem přeci zdravý, jen tlustý. A pak takový ty výrazy v článcích, co mi maminka podstrkovala, jako teplé a studené cukry, diamantová voda, prostě všechno to, co jsme na hodinách fyziky či biologie nebrali. Coby člověku ukotvenému ve světě termodynamických zákonů a podobných reliktů pre-esoterického času mi tohle nějak nesedělo. A tak jsem si musel vyvinout vlastní dietu. Právě teď s ní slavím symbolických mínus dvacet kilo za (necelý) rok, kdy jsem to nějak začal řešit. Další čtení je vhodné spíše pro absolventy matfyzu, ČVUT a dalších podobných škol, pro čakraholky to nic moc nebude.

Módní okénko: jak si vybrat funkční tričko na běhání

V čem běhat? No asi v tričku. Jenže jak si ho vybrat? Fakt jen podle vzhledu? Moc materiálů na tohle téma jsem nenašel, tak jsem si dovolil výsledky vlastního testování a rešerší.

O běhání s daty, zlepšování a jiné letní úvahy :)

Běžecký deník mi hlásí, že jsem naběhal přes 500 kilometrů za letošní rok a letní sezóna je v plném proudu. Z poslední doby mám několik prvenství. Tak například jsem snad poprvé v životě běžel v kraťasech, protože kraťasy nesnáším. A jo … bylo to příjemné, jen jsem se furt bál, co mě kousne do nechráněné nohy.

Prosekávání cesty na Popovice

Jedna z mých oblíbených “pětek” je běh kolem Hrušovského rybníka do Popovic a zpět. V praxi lze běžet dvojím způsobem. Po silnici do Popovic a Alejí zpět do Brandýsa, tedy zprava kolem rybníka, nebo to vzít doleva pěšinkou, která vede takovým lesíkem z náletových dřevin.

Pěšinku zovu trail, protože je to v okolí největší trail, samozřejmě když vynechám totálně rozmrdaný hlavní tah do centra Bradnýsa. Mám to tam rád, protože je to takový dotek přírody, je tam i kopeček, kde se daly trénovat seběhy a výběhy, jenže teď to zarostlo trávou po kolena a bez přeražení nohou se tam nenatrénuje nic. Minulý týden, když jsem tam běžel, tak jsem zjistil, že už je i problém  proběhnout po pěšince, protože mezi těmi náletovými dřevinami pěkně zarostla. Tak jsem si řekl, že bych to tam mohl prořezat. Plánoval jsem to na víkend s Vojtou, jenže děti byly nachcípané, takže jsem ho tam nakonec netahal, navíc má drahá žena soudila, že když nás někdo nachytá, jak rubeme cestu, tak nás pěkně seřve. Kterážto obava ve mně zůstala, ačkoliv je to obecní pozemek, jenže splašený ochránce přírody by řádit jistě mohl. Dneska mi vyšla chvíle času, tak jsem si řekl, že místo běhání investuju něco do svých běžeckých tras a pěkně to tam prosekám.

První problém: transport. Vybavil jsem se plotovýma nůžkama a skládací Fiskars pilou, jenže běžet přes celé Zahradní město s nůžkama, který rozhodně neschovám do kapsy, to mi přišlo fakt divné. Nakonec jsem situaci vyřešil kompromisně, k rybníku jsem se přiblížil vozem a u rybníka už mě nikdo s nůžkama nepotkal, krom dvou rybářů, kteří sami vypadali dost divně. Takže jsem proběhl až do mokřadu a lesíka a začal kostit cestu.

Je to asi půlkilometrová trasa, jejíž větší část jde loukou, menší část tím lesíkem, ale stejně mi to hodinu dalo. Stezka už byla v několika úsecích téměř neprůchozí, takže jsem se do toho musel opřít. Do toho ještě začalo vypadat, že sprchne i zaradoval jsem se, že vyzkouším, jak moc nepromokavá je Salomon Wing Hoodie, kterou jsem ukořistil někde ve výprodeji. Tak už vám to mohu říct: když padají kroupy a stojíte po krk ve vodě na cestičce, kterou se valí potok ze shora z pole, je vám Salamon Wind Hoodie úplně na pytel.

Takže jsem hodinku pobíhal a stříhal, snažil se nějak zamaskovat, že jsem to tam vyrubal, což s ohledem na haldu větví nebylo jednoduché, zapotil jsem se, jako by ani nepršelo.
Výsledek z fotek nedojme. Jednak se fotky nevyvedly, bylo příšerné vlhko a nedařilo se mi otřít čočku iPhone (ne, před deštěm mě fotit nenapadlo, to by bylo moc lehké), jednak z toho není asi moc patrné, jak velké ty průchody jsou.

Asi byste nesoudili, že se tudy dá proběhnout... No, tohle je ještě před letním střihem ... 

Tady jsem vyrubal dost slušný koridor, zdá se mi ... 

A tady už jsme po letním sestřihu ... 

Jestli mě na tom něco uklidňuje pak skutečnost, že asi tak za měsíc si můžu dát reparát, protože to zase zaroste. Ale to už se vyprdnu na nůžky, vezmu plotostřih na akumulátor a vyrubu to tam mechanizovaně… Tím bych mohl prorubat i tu trávu v nejbližším okolí pěšinky, zkoušel jsem ji prostříhat těma meganůžkama za běhu, ale fakt to nebylo ono :)

Tak, teď už se dá projít kolem Hrušováku až do Popovic, kdyby to někoho zajímalo. Nebo - ještě lépe - proběhnout!