Nakoupeno: Nike Zoom Vomero 10

Tak jsem v pátek vyrazil do Triexpertu a vybíral silniční boty. Vyskládal jsem si pár krabic Broocksů, Mizuna a nakonec jsem skončil u Nike Zoom Vomero 10. Důvodů bylo několik.

Jednak mi Vomera dobře seděly, ale musím se přiznat, že z vybíraných tak pěti párů bot jsem necítil problém. Mám asi dřevěnou nohu. Jediné, v čem byly pochybnosti, zda nemám boty moc velké, občas se mi zdálo, jako by noha plavala, ale v menších zase byla moc nafest a mistr prodejce tvrdil, že takhle navolno to má být.

Vomera mají pro mě zajímavý efekt, který se projevuje při běhu - svršek boty se jako by stáhne kolem nohy. Myslel jsem si, že se mi to zdá, ale pak jsem našel zmínku v recenzi, že za to opravdu můžou vlákna ve svršku.

Druhá věc, která mě zaujala: ze všech bot mě nejvíc Vomera hnaly kupředu. Nejvíc elektrizovala.

A do třetice, byly to boty, který mají decentní necirkusový vzhled. Tmavý svršek bez třpitek, blištítek a jiných blískátek. Mám je v téhle modré variantě, kterou si fakt můžu vzít do práce k džínům a dělat si naděje, že jen přehodím tričko, kalhoty a vyběhnu. Uvidím, nakolik jsem si tuhle variantu vysnil, ale na Letnou to mám kousek a další přepravní projekt k Zelenči mám za rohem.

Poslední bod, který mě zaujal, Nike má úžeji střiženou špičku. Většina ostatních bot má ve špičce hromadu místa, jsou to takové bačkory (Mizuna i Saucony takové byly) - já to tak mám u NB1210, ale zase se mi zdá, že mi víc sedí, když mě bota obepíná a nemám ve špičce tolik prostoru. Takže jsem si říkal, že Vomera v tomhle provedení zkusím.

Nike Zoom Vomero 10

Cenovka mírně pod 3600 Kč, dají se sehnat i levněji, mě se v obchodě pověnovali, tak jsem to neřešil. Mají i novější verzi 11 - ta mě tolik nezaujala a je ještě o dvě stovky dražší.

Poprvé jsem je vzal na výběh v pátek, jsem ještě teoreticky trochu nemocný, tak jsem chtěl dát jen tak na proběhnutí pět kilometrů kolem rybníka, ale nakonec to byla moje nejrychlejší pětka, jen o sedmnáct vteřin mi utekl čas 25 minut. Kdyby v Popovicích policie měřila, přišel jsem o papíry.

Celou dobu jsem dumal, jestli jsem neudělal blbě. Boty jsou sice podle popisky neutrální, přesto se mi zdá, že mi táhnou nohu. Tu pravou, na kterou pajdám, jako by ji srovnávaly. Jen nezvyk, nic jiného.

Včera jsem vyletěl na odpoledne ven s Vojtou, Maří byla nemocná, tak nebyl problém vzít Vojtovi kolo a vyběhnout k Labi. Doběhli jsme sedm do Káraného, převážně hlína - a opět excelentní zkušenost. Bota sedí jak Drei Wetter Taft, akorát jediné bahýnko široko daleko jsem v ní prošlápl.

V Káraném jsme přešli lávku, ukázalo se, že v Toušni je pouť, tak jsme za chvíli zapadli na pouť a tam jsme chvilku pobyli. Vojta si vyžádal velkobalón, jenže na kole ho zpět po asfaltce nemohl vézt, to by ho rychle ztratil, takže jsem se ho chytl já a běžel jsem s balonem. Byli jsme dost komická dvojka, doběhli zpět domů sedmičku a já můžu konstatovat, že s botama spokojenost. Což při mé malé zkušenosti s botama na běhání není žádné měřítko, mám teprve třetí. V každém případě je ale rozdíl v rychlejších silničních a nevyběhaných botech patrný a nezdá se mi, že by na hliněné sešlapané cestě představovaly nějaký handicap.

Běh pro Paměť národa (pozvánka)

Tak mě alergie skolila. Smrkám, prášky nezabírají, doktorka soudí, že s tím nic moc nenadělám, než že to musím přečkat. Tak jsem už týden ani nešel běhat. Ach jo. S takovou letos ten maraton za dvě hoďky nedám ...

Navíc se v poslední době vyrojilo dost nejrůznějších zajímavých běhů a závodů. Slíbil jsem, že tu zvýrazním Běh pro Paměť národa, pět či deset kiláčků v oboře Hvězda v Praze. Spíš než běh (ten jsem ještě nezkoušel) mám rád hlavně ten projekt, protože sbírají vzpomínky obyčejných lidí, kteří prožili kus náročné doby. Ale obora Hvězda je krásné prostředí, tam se musí běhat jedna báseň, když vás nehoní vojsko Fredinanda ...

Jestli obživnu, zkusím si to tam odběhnout, je to za měsíc, to už snad alergie přejde.

Zatoužil jsem po botách na silnici

Naposledy jsem byl běhat v úterý. Je mi nějak blbě. V sobotu jsem jen přeběhl kousek lesem, když jsem parkoval auto, abychom nemuseli s dětma jít kolečko, ale došli někam, kde je auto - to bylo legrační, kdy si člověk uvědomí, že co já přeběhl za čtvrthodinku, děti jdou dvě hodiny, protože se u všeho stojí a rozjímá. No, v neděli jsem musel zapadnout do postele, protože už mi bylo fakt blbě a tak jsem studoval silniční boty.

To je tak. New Balance 1210, které mám, se mi hodně obrušují, je přeci jen vidět, že jsou na měkčí terén, takový ten lehčí trail. A jsou skvělé, ale tímhle tempem (mají skoro 350 km od vánoc našlapáno) mi budou za tři měsíce na patě větrat více, než výrobce předepisuje, takže jsem si říkal, že by stálo za to si koupit variantně něco na tvrdý asfalt či sešlapanou hlínu, moje převažující terény. V polabí běhám především po rovině, takže nějaký brutální grip tam extra nepotřebuju, přichází léto, ani toho bahna nebudou přehršle, takže mít druhé čistě silniční boty na tvrdý povrch by se šiklo. Nike Revolution EU jsou opravdu spíš záložní varianta, párkrát jsem s nimi teď vyběhl a už je poznat, že pod patou je ta guma rozmašírovaná. 

Otázka je, co vybrat. Rozpočtové omezení říká, že bych nerad sahal po botách přes 2500 Kč, ale ve výprodejích mají ledasco. Krom toho by se mi hodilo, abych ty boty mohl vzít i k džínám do práce a nemusel si do práce tahat boty zvláště - takže nějaký střízlivý design, bez oranžové, zlaté či jasně zelené. A to je taky problém. 

Problém také je, že jsem furt tlustej - tak výrobci bot definují váhu přes 90 kg, takže bych měl mít tlumenější boty. 

No a posledním problémem je, že při své metodičnosti jsem se chtěl obeznámit s jednotlivými produktovými řadami, protože třeba vůbec nechápu, jak se liší NB1210 od 980 a dalších těch čísel. Jenže nikde nemůžu najít kompaktní představení jednotlivých modelových rodin výrobců. Zdá se, že to všichni maji v malíku. Na jednotlivých eshopech sice mají různé selekce, v česku se to většinou omezuje na "silniční", v lepším případě podle typu podpory nohy, ale trochu si načíst, jak se liší jednotlivé modelové řady, to se mi nepodařilo. Kdybyste někdo měl odkaz na solidní kompendium v oblasti bot, dejte vědět. 

Já si zatím budu decentně užívat proces výběru, protože i o něm ten nákup přeci je :)

Dosavadní zvažovaný shortlist:

• Salomon Sense Propulse (toužím po botách Salomon, ale silniční nějak nedělají, variantou je Sense Motion, mají je ve výprodeji za dvojku a to jde)
• Asics GT-2000 (ve výprodejích za 2,2KKč)
• Reebok One Cushion 2.0 mají na Sportisimo za 1800 Kč
• New Balance Fresh Foam Zante v2 nebo Vazee Pace (najít za dobrou)
• Nike Zoom Elite 8 (najky mi nějak nesedí, vždycky se mi na nich vytáčí noha)
• Saucony Kinvara
• Hoka One One Clifton 

O vztahu váhy, času a světla v běhu: pět kilo nahoru, třicet vteřin nahoru

Tuhle jsem si koupil moudrý časák o běhání (kupujete někdo nějaký, čtete něco papírového?) a byla tam tabulka, o kolik rychleji dám jakou vzdálenost podle váhy. To mě zaujalo.

Zátopkovy běžecké trasy po ibáči

Je to až za dálnicí, za Vesteckou. Zátopkovy běžecké trasy. Zaparkoval jsem, rozhlédl se, uviděl jsme značky tras, tak jsem si vybral modrou a vyběhl.

Jenže už za pár metrů mi bylo jasné, že dneska to nebude ono. Možná příliš brzo po nymburské půlce, taky přežrání. Kroutil jsem se jak had a říkal jsem si, že to dneska vzdám. Že se otočím a půjdu zpátky k autu. Pak jsem za sebou uslyšel ten hlas.

“Přidej!”
To víš, že jo. Nějaký chytrák za mnou bude vopruzovat. Ani jsem nepovažoval za nutné mu odpovídat nahlas, jen jsem si v duchu pomyslel, že kdyby běžel den před tím půlku, taky by si nevyskakoval.

“Já běžel pětku, desítku a maraton taky hned po sobě, tak se nevymlouvej a přidej.” ozval se hlas za mnou a to už jsem se otočil.

Za mnou nikdo neběžel. Za mnou vůbec nikdo nebyl. To je v pořádku, normální halucinace.
“Jsem spíš přežranej,” konstatoval jsem smířlivě a pokusil jsem se přestat kroutit a trochu srovnat krok.
“Nojo, dva dortíčky od syna a pak jdeš běhat, hovadina.”
“Neser!”
“Přidej.”

Přidal jsem. Ne snad, že bych poslouchal halucinaci, ale řekl jsem si, že to přeci jenom nevzdám a vracet se odsud pěšky k autu by bylo trapný a krom toho dlouhý. DOběhnu kolo k autu a pojedu dom. Cítil jsem, jak se mi okamžitě zdvihá žaludek.

“Když já se přežral a bylo mi ekl, tak jsem se vyblil k támhle tomu doubku,” řekl hlas a já zahlédl v zatáčce u cesty vzrostlý strom.
“Buku,” opravil jsem ho automaticky a zlomil se v pase.
“Ne tady k tomu, támhle k tomu,” opravil mě hlas. “Ale jo, nemusíme blít ke stejnýmu,” konstatoval pobaveně.

Otírám si pusu a přemýšlím, co dál.

“Tak snad to doběhneš, ne?”
Co už taky. Jsem dva kiláky od auta, tak holt doběhnu. Zrychluju.
“Eště přidej.”
“Běhám pomalu,” vrčím.
“Běháš, jak já chodím.” vrčí hlas zpátky.
“Leda hovno. Máš zánět nervů, belháš se o holi,” nasírám se.
“Však ty taky.”

Přemýšlím, co tím bylo myšleno.

“Jo promiň, to není hůl, to je noha… a já furt, proč že tak pajdáš,” posmívá se mi hlas. Aha, tak to byl fórek…
“Prostě na pravou pajdám, no,”
“Tak ji tak nevytáčej do strany a přidej.”
Zkusím to, aby halucinace držela hubu.
“Vidíš, že to jde.”
Mlčím, běžím. 

“A teď zase přidej, ztrácíš tempo!”

Značka. Uhýbám. To je ta cesta, na jejímž konci mám auto, tak doběhnu to kolo.
“To už jde,” konstatuje hlas za mnou. “V tomhle tempu dej druhý kolo, ať se prohřeješ.”
Leda hovno. Nahmatávám klíč od auta v kapse.

“Když dáš druhý kolo, pozvu tě na pivo.”
“Seš mrtvej,” konstatuju s lítostí, protože to taky znamená, že ho nemůžu zabít.
“Sem, ale to neznamená, že si nemůžeš dát druhý kolo.”
“To znamená, že mě nemůžeš pozvat.”
“To teda můžu!” ozývá se hlas dotčeně.

Kousek přede mnou je na stromě F.

“Tady to rozbal. F je finiš, za dvěsta je další kolo.”

Leda hovno, balím to. Ale přidávám. Přeci jenom je to poslední možnost propálit pár kalorií. Probíhám kolem cedule s mapou Zátopkových tras, kousek od ní vidím zaparkované na asfaltce auto, pak znovu uhýbám doprava do lesa. Čert to vem, už je mi líp, aspoň těch pět, ať jsem neprojel naftu kvůli pár metrům. 

“Dobrý, teď volnějc. A bacha na kořeny, tady jsem si párkrát namlel,” a já zdvíhám výš nohy, abych se nenatáhl o kořeny.

“Vyprávěj mi o těch Helsinkách. Ale ne jako každýmu… Jako běžci.”
“Jo, to bylo tak… “
Poslouchám. Má to fakt nacvičený. A stojí za to si to poslechnout.

Na stromě je modré F. Přidávám. Pořád mi není dobře, cítím žaludek i olověné nohy, ale kolem cedule prolétám na své poměry vkusnou rychlostí.

“Dobrý to bylo! Zvu tě na to pivo!”
“Leda hovno. Ale dík. Za ty Helsinky.”

Když projíždím zatáčkou nad Vestcem, vidím ceduli té hospody. No, jedno, na spláchnutí té pachuti, bych si dát mohl. Objednávám si nealko. Hospodský vrtí hlavou, ale vytahuje flašku birela a sklenici. Já lovím ve šrajtofli kilčo.

Vrtí hlavou.
“To nechte. Ste zvanej. Na to běhání.”

Dívám se zapraseným oknem na Boleslavský les a zdvíhám hnědou lahev proti zbytku slunečního světla. Na zdraví. Na Helsinky. Na nás. A zase příště, Emile.

Nikdy si nedávejte osmistovku ibuprofenu před běháním. 

No. 

Nebo dávejte…

Nymburský půlmaraton 2016 a můj první běžecký závod

Články o prvních běžeckých závodech bývají rutinně se opakující. Nadšení, krize, sebepřekonáníse, štěstí ze zvládnutí. Tohle bude trochu jiné...

Datové porno, sporttestery, běhání a jeho měření

Mám kamaráda, který je schopen vrátit se půl kilometru po vyběhnutí k domu, když zjistí, že si zapomněl pustit měření běhu. Co nezměříš, to jsi nenaběhal. Znám další lidi, kteří žádnou elektronickou evidenci běhů nepoužívají. Je to jen datové porno, obsese, nebo seberozvoj či sebemotivace?

Běžecká trasa v Pardubicích, která mě potěšila

O víkendu jsem byl v Pardubicích u rodičů, chvíli byla ve hře i varianta, že bych si zaběhl Pardubický půlmaraton. Proti byl dvě věci: asi hodinu před jeho startem jsem do Pardubic dorazil, bylo by krajně nehezké přehodit mamce děti a zahlásit, že se vrátím za tři hoďky, až si uběhnu maráč. A kromě toho startovné bylo litr a já měl zrovna židovskou náladu, nechtělo se mi to dát. Nepočítám v to, že vůbec nechápu, proč se Pardubický půlmaraton oficiálně jmenuje “vinařský”, když Pardubice s vínem (kromě jeho konzumace) nemají nic společného. Myslel jsem, že se poběží na Vinici (kde se fakt před 400 lety chvíli něco pěstovalo, dokud bylo teplo), ale běželo se úplně jinam.

No a tak jsem si v sobotu odpoledne řekl, že si půjdu zaběhat já, zadarmo. A konečně najdou “tu trasu” - matku všech tras, která vám udělá radost, která se běží sama, kde se ani chvilku nenudíte. A našel jsem ji, takže se jí teď pochlubím a běda, jestli vás tam načapám!

Rodiče bydlí ve vesničce za Pardubicema směrem na Vysoké Mýto, stačilo zadní cestou proběhnout kolem hřbitova do Drozdic a tam už na mě čekala závora zakazující vstup na cestu, kterou jsem odjakživa (před čtvrt stoletím) jezdil na loděnici. Nechtěl jsem závoru ani nápis “Soukromá cesta” dráždit, takže jsem seběhl pěšinkou kolem Chrudimky a za pár set metrů klikaté cesty po břehu se napojil na Nemošickou stráň. To je velmi příjemná sešlapaná cesta na rozhraní louky a lesa, teď plná květů, při břehu Chrudimky. 

Běželo se nádherně, to už jsem byl zahřátý na provozní teplotu, přeletěl jsem nemošický most a za Nemošicemi zapadl do lesa, kdysi oploceného, protože šlo o vojenský prostor. 

Dneska tam jsou vojáci pořád, mají tam strážený kousek, ale celý les už si nenárokují, dělí se o něj s potřebnými, například u rybníčku s bezdomovci. Běh jehličnatým lesem, který není přepečlivě udržován, byla nádhera. 

Pak už z údržby sešlo úplně, bylo potřeba občas skákat přes spadané stromy a cesta se zúžila až do ztracena. Běžcův ráj, přidejte si do něj dva nepoužívané mosty a pár pilířů, které tu zůstaly ještě od rozbombardování železnice za druhé světové. 

Proběhl jsem až k naší loděnici. Je tam pořád. Chvíli jsem se rozhlížel, zda tu přeci jen neuvidím někoho ze staré party, ale nikde nikdo, tak jsem se rozhodl, že přeběhnu jez a kolem Zámečku vyběhnu nahoru. 

Jenže jez, za mého mládí průchozí suchou nohou, už je dávno protržený a těch pět metrů čisté průteče bych přeci jen neskočil, takže jsem se včas zarazil a proběhl Vinicí po levém břehu až k mostu, než jsem se dostal na břeh pravý. To už jsem se začínal vracet, ale nechtěl jsem běžet stejnou cestou, takže plán byl z Vinice vyběhnout za Zámečkem na Průmyslovou a směrem přes Foxcon se vrátit na Černou za Bory. 

Skvělý nápad, průběh Vinicí po pravém břehu Chrudimky opět přehlídka jarní nádhery a kýče typu “tokající ptáčci”, “sasankový koberec” a jiné.  

Jenže když jsem vyběhl nahoru, všude plot. Běžel jsem asi kilometr nějakým se zemí srovnaným areálem, než jsem (a to už byla hluboce silnice na Ostřešany) našel díru v plotě, přeběhl pole a vrátil se zpět na Průmyslovou. Pak už jen cyklostezka do Černé a k rodičům - ta už je bez nápadu, ale pro takový pohodový chill-out. Celkem 13 kilometrů, které se natočily na botách úplně samy a to bez ohledu na to, že se občas rozhodlo mírně poprchávat a jindy zase smažit. Vystřídal jsem několik typů terénů a povrchů a byl jsem nadšen. Tož pardubických doporučuju :)

Mých prvních třicet v kuse a pár poznámek z toho

Nakonec z toho bylo fajn podujatie. To, když jsem se rozhodl, že navýšení svého běžeckého maxima z dvaceti na třicet nepodniknu sám, ale přiberu si odbornou asistenci. A řekl jsem Jakubovi a pak ještě přizval další lidi.

A tak jsme se desátého vydali z Mělníka do Brandýsa tempem volným, při němž se dalo rozprávět a já jsem přehlédl, že jsem třicítku skutečně v pohodě uběhl. O společenské rovině a průběhu události jsem referoval zde na Facebooku.

Několik poznámek k tomu. Systematicky jsem se ke běhu vrátil od září 2015, běhám tedy tři čtvrti roku. Myslím, že na tom slušně pracuju, přes zimu se mi pod prosince dařilo držet skoro stovku kilometrů měsíčně a pochybuju, že by začátečník se značným časovým zaneprázdněním byl schopen dávat více. Už ten čas je hodně limitující. Přesto se mi nezdá, že bych doběhl maraton, ačkoliv mě řada článků přesvědčuje, že se to dá natrénovat. Těch třicet bylo na férové hranici toho, co dám - domů jsem to měl ještě dva kiláky, abych neprochladl, tak jsem je popobíhal, ale každý kopeček už mě odrovnával. Běžet ještě dvanáct, uf…

Také je třeba říct, že hodně pomůže, když se běží s více lidma. U dlouhých běhů se nejvíc bojím nudy, proto jsem taky nechtěl třicítku běhat tak, že bych šestkrát obkroužil svůj pětikilometrový úsek, to bych umřel nudou. Běžet trasu, která je rozličná a navíc s dalšíma lidma, bylo mnohem lepší a  nepochybně to byla dobrá volba.

Řada lidí, se kterými jsem běžel, běhá dva tři roky a běhají standardně kolem deseti kiláčků několikrát týdně. Když jsme v neděli odeběhli těch mých třicet, tak je Jakub všechny vyhecoval do toho, že s ním ještě poběží další kus, nakonec z toho bylo celkem 44 kilometrů (to jako maraton a dva kiláčky navíc pro Suntoo, kdyby blbě měřilo) - a všichni to dali v pohodě včetně Jirky. A to i přes to, že už někdy u dvacítky všichni svorně hlásili, že je to jejich osobní rekord. Holt (prosímvás, nikdy se nepíše HOLD - ten se skládá!) náběh kilometrů v nohách se neokecá.

Spolu s tím, jak já jsem celou neděli propajdal, mi to připomnělo jednu věc: před tím, než začnu pomýšlet na maraton (pokud začnu), je potřeba naběhat. A pak to bude v pohodě, když se nad tím tolik nepřemýšlí. Uběhnout ho, abych padl mrtev jako ten první chlápek, co to běžel, mi nedává smysl.

Za dále se mi ukázalo to, co se mi ukazuje dlouhodobě. Čím lépe je připravená a promyšlená trasa, tím lépe. Pitomé je, že řadu z toho nelze na dálku udělat, například seběh z mělnického náměstí dolů k řece, ten podle map není příliš jasný - ale trochu toho hledání s mobilem v ruce šlo zkousnoust, zbytek jsem měl připravený slušně a tohle byla ad-hoc změna. Navíc velká část trasy byla popisována jako asfaltka, ale byla to nakonec ujetá hlína, podstatně příjemnější povrch. Je těžké něco chystat, když si to sami předem neproběhnete. Navíc jsem počítal s tím, že cestou budou otevřené takové ty občerstvovací stánky u řeky, jenže bylo pošmourno, všichni provozovatelé se na to svorně vyprdli a byli jsme odkázáni na vlastní zásoby.

Doma běhám téměř výhradně po asfaltu a jsem na to zvyklý. Překvapilo mě, o co pohodlnější a příjemnější je běh po udusané hliněné cestě. Se vším tím udusáním je pořád měkčí. Projevilo se to, když jsme v Kostelci přeběhli z hlíny na asfalt, já měl už přes dvacet v nohách a ten náraz na asfalt jsem poznal okamžitě. Pro mě to jednoznačně znamená pokusit se vyhledat hliněné cesty a doplnit si je.

V tak dlouhém běhu si člověk i doplní představu o výbavě a její promyšlenosti. Původně jsem chtěl běžet s batohem, to mi Jakub naštěstí rozmluvil. Není problém běžet s půllitrovou flaškou pití v ruce, to jsem rád. A zároveň se ukázalo, že na takové běhy by se hodila malá ledvinka a že kapsy u větrovky jsou fajn. Všechny ostatní udělátka jako potící návleky, mi byly na prd a tak silným kritériem je, zda má větrovka kapsy na zip. Naopak den před tím ve výprodeji koupené tričko s dlouhým rukávem se osvědčilo, kukla proti větru užita nebyla, ale ani ničemu nevadila, naopak kapsička na klíček byla super. Budu asi maniak na kapsičky...

Dívám se do tabulek na Strava a je to první týden, kdy jsem naběhal přes 50 kilometrů. S ohledem na to, že jsem ještě večer odjel do Polska a tady ve Varšavě se k běhu dostanu až dneska večer (Garmin je ohledně času na regeneraci dost nesmlouvavý), se mi nezdá, že bych to tento týden trhnul. Na druhou stranu je to ale i napomenutí, že tyhle delší trasy je dobré běhat a pokusím se znovu vrátit k tomu, abych dával alespoň jednou za dva týdny půlmaraton a tedy byl navyklý na delší časy. Skvěle se k tomu hodí, že jedeme k rodičům do Pardubic zrovna ten víkend, kdy se tam běží pardubická půlka, na kterou ovšem nejsem přihlášen a netuším, zda to ještě jde…

Tak jo, mám radost. Že jsem to dal, i když vážím v průměru o půlků víc, než ostatní. Čas na 30 km je zhruba 3:10 a to je dobré, protože je to hodně a je na čem pracovat. Kdybych to dal rovnou z voleje za 1:15, tak bych usnul na vavřínech, no ne?

A tady je cílové foto před brandýským zámkem, v jehož bráně byl cíl a také fakticky třicátý kilometr našeho běhu. Vyšlo to na centimentr přesně, ten patník vpravo za námi, co dělá bránu, byla ta třicítka... Díky všem, co se účastnili... 

Polabského uprchlíka jistě zopakujeme, pokusím se připravit další třicítkovou trasu, abych nevyšel ze cviku a třeba se zase někdo přidá ...

Inspiroval jsem k běhu. Tfujho s tou inspirací

Nesnáším inspiraci. Nesnáším, když někdo chce inspirovat nebo naopak říká, že jsem ho inspiroval. A včera jsem to dostal na plnou čočku. 

Běhám teď z vlaku v Zelenči domů do Brandýsa. Takový malý lifehack: možnost běžet sedm kiláčků za denního světla, náhradou přepravy autobusem ve stejném čase. No a jak tak běžím k nadjezd nad dálnicí do Liberce mezi Zelenčí a Svémyslicema, blíží se ke mě ze zadu auto. Pro jistotu se ohlížím, ne každý řidič si všimne běžce na druhé straně krajnice a fakt je, že středočeské silnice s vymlácenou krajnicí nebývají nejširší. Je to takové to SUV od Porsche. Řidič zpomaluje, stahuje okénko a volá na mě, jestli nechci někam hodit. Zdvořile odpovídám, že ne, že jsem šel běhat schválně a snažím se zaostřit, jestli je to někdo, koho znám.
“To je super, jít si takhle zaběhat,” vede konverzaci řidič ze stočeného okénka a zpomaluje na těch deset kiláčků za hodinu, co běžím. Za ním dobržďuje další auto, předjet řidiče nemůže, protože už jsou tu svodidla nadjezdu a můj řidič si najel do prostředka, aby se mnou mohl rozprávět. Pravím něco ve smyslu, že jasně jasně, že běhám rád, nějak mě nic oduchovnělého nenapadá. 

“Taky jsem rád běhával,” zasní se řidič v okénku. “Jenže jak mám firmu, tak nejni čas,” vylhává se sám před sebou. Za ním už jsou tři auta, začínám nervoznět. Jenže ani nestíhám nic odpovědět, jen si funím do nadjezdu a pán pokračuje v konverzaci: “Nojo, máš recht, je to moje firma. Bych vlastně teď mohl…”
Kývám neutrálně hlavou. Aut za námi už je pět.
“Vlastně teď jedu domů!” ujišťuje mě ten pán. “To já si půjdu zaběhat. Po tolika letech,” dodává a ohlíží se, proč na něj troubí deset řidičů.
Konstatuju, že je to super nápad.
“Tak ti dík za inspiraci, fakt! Ahoooj” dodává řidič SUV, vytáčí okénko, zrychluje a odváží i vytočených dvanáct aut za sebou. Konečně můžu přeběhnout silnici, Svémyslice mají chodníky tak hezky promyšlené, že silnici budu muset přebíhat ještě pětkrát, než na druhém konci vesnice zůstanu na stejné straně silnice, jako jsem vbíhal. 

Tak takhle jsem inspiroval. V podstatě bez jediného slova. A to je přesně to, proč tuhle “inspiraci” nemám rád. Inspirovat, neznamená něco naučit nebo o něčem přesvědčit, už vůbec to neznamená převzít zodpovědnost nebo se na něčem spolupodílet, jak by bylo třeba, kdyby se něco mělo opravdu stát. 

Dnešní “Průmysl Inspirace” znamená touhu obejít systém práce, kdy je třeba něco vykonat a ne přemýšlet nad tím, jak lépe rozmyslet, jak to vykonat, namísto konání samotného či zlepšení samotného. Už to je pošahaně zamotaná věta, že jo. Dnešní “Inspirace” je jen nikdy nekončící naděje, že něco, co samo o sobě vyžaduje úsilí, půjde bez úsilí. Nepůjde. Jediná skutečná inspirace, kterou vám můžu dát, je to tradiční “just do it”. Prostě to udělejte. Je jedno, že to nebude nejlíp podle módních časopisů, ale bude to. Na to mě nepotřebujete, na to nemusíte ani přibržďovat svoje SUV u nadjezdu kvůli tomu nýmandovi v zeleným tričku s báglem Nokia, co má vaše nejlepší léta za sebou a svoje před sebou…

Projekt Zeleneč odběhnut a zapravuje se k dennímu pořádku jako můj citytrail

Tak dlouhou jsem nad tím spekuloval, až jsem si předevčírem řekl, že to bych to nezrealizoval nikdy. A tak jsem si předevčírem pobalil, co mě v tu chvíli napadlo a včera jsem odjel z práce vlakem do Zelenče a z vlaku přeběhl domů. Dalo by se říci, že fenomenální úspěch, kdyby to zajímalo někoho, krom mě.

Hlavní důvod, proč začínat s Projektem Zeleneč byl nedostatek času na běhání. Mám opravdu dost zasekaný čas a utrhnout se na mnoho desítek minut v kuse je velký problém. Navíc v poslední době začaly děti usínat později, k běhu se dostávám mírně před desátou večer, vstávám mírně po šesté a tak už se mi stalo, že usínám za běhu. Na jednu stranu líp chápu, jak se to dělá na ultra bězích, kdy si prostě v rovince přeřadíte na autopilota a poklimbáváte si, jenže do ultra mám ještě výkonově daleko a poklimbávat si na desítce už není tak fajn. Včera jsem četl 12HonzaDe, kde uvádí týdenní náběh kolem 120 km. Chápu samozřejmě, že ten člověk běhá o dost rychleji, takže to pro něj není 12 hodin, jako pro mě, ale spíš kolem osmi a možná méně, jenže já jsem za týden rád, když si vyšetřím čtyři a i to v poslední době šlo dolů. A ty čtyři jsou u mě celkový čas, tedy i s oblékáním, sprchou, likvidací věcí atd. Takže těch 100 km naběhám spíš tak za měsíc, ale rád bych víc.

No a proto Projekt Zeleneč. Do práce jezdím denně a zpravidla se odtamtud chci i večer dostat a ze Zelenečského vlaku to mám domů 5-7 km dle trasy. Na nádraží v Praze se dostanu za sedm minut, včera, když jsem poněkud spěchal, jsem zjistil, že sprintem za tři (balení věcí included). Časově tedy má celá záležitost šanci vyjít hodně podobně, protože jinými způsoby dopravy jsem doma za 50 minut. S během jsem to včera zvládl vcelku za hodinu, takže minimální celková ztráta a sedm naběhnutých kilometrů navíc. Má to ale své zvláštnosti.

Tak za prvé jsem dlouho řešil, v čem běžet, protože se mi nechtělo jet vlakem a vypadat jak debil v běžeckém oblečení. Žena mi někde v Lidlu koupila běžecké kalhoty, co vypadají, jako kdybych byl jen mírně nevkusný úředník v tesilkách, takže do společnosti akceptovatelné. Na modrou mikinu jsem dal ještě černou bundu proti větru z Dekatlonu a outfit na svůj první citytrail jsem doplnil černooranžovými New Balance 1210, protože jiný boty na běh kromě starých Najků nemám. Módní policie by nebyla nadšena, ale dalo se to. Až ve vlaku se ukázalo, že místo tolerovatelného konce módního spektra se mohu směle řadit do jeho středu, protože vlakem jeli lidi ve špinavých montérkách, zedníci, úředníci, lidi, co jeli na čundr nebo mají ještě divnější práci, než já a tak vůbec. Kdybych se vyfešákoval ještě hůř a zapnul si tu černou bundu ke krku, vypadal bych jen jako multikulti. Tím jsem věc vzhledu při vlakové přepravě pustil z hlavy.

Druhý problém spočívá v transportu věcí do práce. Většinou sebou tahám batoh, v němž mám notebook, hromady kabelů, náhradní akupacky a tak vůbec, co by se mohlo hodit. Asi tak deset kilo navíc, což k běhu není příjemné. To jsem vyřešil jednoduše, data mám synchronizované přes cloud, takže jsem se usnesl, že počítač prostě nechám v práci a stejně tak všechnu ostatní techniku, protože doma ji potřebovat nebudu. Jen jsem dovybavil domácnost kabely nabíječek pro telefony a tablety, což bylo beztak potřeba.

Třetí problém je klasicky cimrmanovský. Pokud se převlékám v práci do běžeckého, je potřeba nějak transportovat oblečení, v němž jsem v práci - a jít na schůzku v běžeckých kalhotách z Lidlu nepřipadá v úvahu ani při mé výstřední pověsti (čest výjimkám). Takže je třeba mít oblečení na převlečení a zajistit, aby se mi oblečení nehromadilo v práci, už proto, že nemám rozsáhlé rezervy a po týdnu takového hromadění bych do práce jezdil v trenclích. Za tímto účelem jsem vyhrabal svůj oblíbený Nokia baťůžek, co jsem dostal před patnácti lety - je to nejlepší věc, kterou Nokia kdy vyráběla kromě 6310i …

Baťůžek skvěle sedí na zádech, na běh je parádní. Má jediný problém, moc se do něj nevejde. Včera jsem do něj narval kalhoty, náhradní čepici, boty z práce, klíče, peněženku, čtení (do vlaku, ne na běh, jasně!) a bylo plno. Zůstal problém, co s bundou. Nakonec jsem ji přikurtoval postranními provazy k batohu a šlo to. Optimalizovat věci s sebou se ukazuje být důležité, protože běhat s větším batohem by bylo hodně nepohodlné. Zatím zajímavá hypotéza je, pořídit si boty na běhání, které by nebyly nápadné k pracovnímu nošení, jenže většina běhacích bot vypadá jako lunapark a to nebude snadný úkol. Doufám, že se to vyřeší samo tím, že se oteplí a přestanu s sebou vozit tu bundu.

Za čtvrté, výběh ze Zelenče je něco jako malý závod. Je tam hromada lidí co jdou z vlaku, všichni se tam motají, jeden člověk s taškou zabere celý chodník. Prvního půl kilometru rozběhu je tragických, pořád se někomu vyhýbám, ale je to docela zábava.

Za páté, celá cesta je z kopce, jediné převýšení 3 metry nabírám tím, že vybíhám na nadjezd přes dálnici na Liberec. Copak o to, ale jak je to otevřená krajina, fouká tam slušně. Měl jsem šusťákovku proti větru, dobře jsem udělal, ale ta z Decatlonu za tři kila není na moji přemíru pocení dělaná a jsem za chvíli propocený na kost. Nic extra příjemného, musím se poohlídnout po jiné. Nemusím, ale chci, znáte to.

Za šesté, většina trasy je po normálních silnicích, což je v pohodě až do Dřevčic, ale z Dřevčic do Brandýsa už je to velká hlavní silnice s těžkým provozem a bohužel dost úzká na to, aby se tam dalo v klidu běžet. Po zralé úvaze jsem se rozhodl si prodloužit běh o kiláček a kousek tím, že si zaběhnu po polňačce, která mi nevede nijak přímo, ale zase s nulovým provozem. Jejím handicapem je, že si ji kvůli tomu také vybírají pejskaři, nic není dokonalé. Lepší pokousaný, než přejetý.

Za sedmé doma všechno shodit do pračky a jít do sprchy. Paráda. Akorát tím zjišťuju, že nemám dostatek věcí na výměnu. Třeba ty kalhoty, které jsem byl zvyklý neprat ihned, ale tak po pěti běhách, ty to odnesly, vyzkoušel jsem terénní vlnku polem a do výšky stehen jsou od bahna. Ponaučení: nezkoušet terénní vlnky nebo mít rezervní kalhoty na běh kromě těch, co jsem roztrhal při pádu na Šumavě.

No a to je všechno. Sedm a kus kilometrů po rovině s perspektivou, že si takový kousek můžu odběhnout třikrát týdně. Má to jeden zádrhel, Garmin mě informuje o tom, že bych si měl dát šedesát hodin oraz na regeneraci, ale kdo je Garmin, aby mě buzeroval. Pokračování příští týden, tento v pátek běh s přáteli ve Veltrusích a o víkendu s dětma …

Prestižní závod Polabský uprchlík 2016 z Mělníka do Brandýsa se běží 10.dubna

Vrchol letošní sezóny ještě před jejím začátkem? Položení základů nové tradice, která zavazuje? Ne, jen jsem chtěl vyzkoušet uběhnout třicet a dát tomu nějaký termín, abych se nemohl vymlouvat. A to je právě náš dubnový Polabský uprchlík :)

Jak si při běhu nejlépe zapíchnout holenní kost do zadku ...

Přes velikonoce jsme jeli na Šumavu a to byla pro mne vzácná příležitost vyběhnout do kopců, takže jsem si vymínil čas na desítku kolem Vacova. Vznikla z toho celá řada poznatků k free ride...

Běh v 418 metrech pod hladinou moře

S příběhem nesouvisejících důvodů jsem dnes stál na břehu Mrtvého moře a měl jsem najednou chvíli času. A tak jsem si řekl, že si půjdu zaběhat, protože to je taková hezká příležitost zaběhat si čtyřista metrů pod hladinou moře, navíc v krajině čarukrásné a kopcovité. 

Tak na tenhle výsledek z běhání jsem fakt pyšný

Nestává se mi to často. Tak najak tuším, že do běhacích rekordů moc nezasáhnu, takže časy a vzdálenosti běhání jsou mi trochu volné a víc mě zajímá, jak je zpracovává technika. Ale dnešních patnáct kilometrů mi udělalo radost. Ne časem, ne vzdáleností.