27. 4. 2016

Zátopkovy běžecké trasy po ibáči

Je to až za dálnicí, za Vesteckou. Zátopkovy běžecké trasy. Zaparkoval jsem, rozhlédl se, uviděl jsme značky tras, tak jsem si vybral modrou a vyběhl.



Jenže už za pár metrů mi bylo jasné, že dneska to nebude ono. Možná příliš brzo po nymburské půlce, taky přežrání. Kroutil jsem se jak had a říkal jsem si, že to dneska vzdám. Že se otočím a půjdu zpátky k autu. Pak jsem za sebou uslyšel ten hlas.

“Přidej!”
To víš, že jo. Nějaký chytrák za mnou bude vopruzovat. Ani jsem nepovažoval za nutné mu odpovídat nahlas, jen jsem si v duchu pomyslel, že kdyby běžel den před tím půlku, taky by si nevyskakoval.
“Já běžel pětku, desítku a maraton taky hned po sobě, tak se nevymlouvej a přidej.” ozval se hlas za mnou a to už jsem se otočil.
Za mnou nikdo neběžel. Za mnou vůbec nikdo nebyl. To je v pořádku, normální halucinace.
“Jsem spíš přežranej,” konstatoval jsem smířlivě a pokusil jsem se přestat kroutit a trochu srovnat krok.
“Nojo, dva dortíčky od syna a pak jdeš běhat, hovadina.”
“Neser!”
“Přidej.”

Přidal jsem. Ne snad, že bych poslouchal halucinaci, ale řekl jsem si, že to přeci jenom nevzdám a vracet se odsud pěšky k autu by bylo trapný a krom toho dlouhý. DOběhnu kolo k autu a pojedu dom. Cítil jsem, jak se mi okamžitě zdvihá žaludek.

“Když já se přežral a bylo mi ekl, tak jsem se vyblil k támhle tomu doubku,” řekl hlas a já zahlédl v zatáčce u cesty vzrostlý strom.
“Buku,” opravil jsem ho automaticky a zlomil se v pase.
“Ne tady k tomu, támhle k tomu,” opravil mě hlas. “Ale jo, nemusíme blít ke stejnýmu,” konstatoval pobaveně.

Otírám si pusu a přemýšlím, co dál.

“Tak snad to doběhneš, ne?”
Co už taky. Jsem dva kiláky od auta, tak holt doběhnu. Zrychluju.
“Eště přidej.”
“Běhám pomalu,” vrčím.
“Běháš, jak já chodím.” vrčí hlas zpátky.
“Leda hovno. Máš zánět nervů, belháš se o holi,” nasírám se.
“Však ty taky.”

Přemýšlím, co tím bylo myšleno.

“Jo promiň, to není hůl, to je noha… a já furt, proč že tak pajdáš,” posmívá se mi hlas. Aha, tak to byl fórek…
“Prostě na pravou pajdám, no,”
“Tak ji tak nevytáčej do strany a přidej.”
Zkusím to, aby halucinace držela hubu.
“Vidíš, že to jde.”
Mlčím, běžím. 



“A teď zase přidej, ztrácíš tempo!”

Značka. Uhýbám. To je ta cesta, na jejímž konci mám auto, tak doběhnu to kolo.
“To už jde,” konstatuje hlas za mnou. “V tomhle tempu dej druhý kolo, ať se prohřeješ.”
Leda hovno. Nahmatávám klíč od auta v kapse.
“Když dáš druhý kolo, pozvu tě na pivo.”
“Seš mrtvej,” konstatuju s lítostí, protože to taky znamená, že ho nemůžu zabít.
“Sem, ale to neznamená, že si nemůžeš dát druhý kolo.”
“To znamená, že mě nemůžeš pozvat.”
“To teda můžu!” ozývá se hlas dotčeně.

Kousek přede mnou je na stromě F.

“Tady to rozbal. F je finiš, za dvěsta je další kolo.”

Leda hovno, balím to. Ale přidávám. Přeci jenom je to poslední možnost propálit pár kalorií. Probíhám kolem cedule s mapou Zátopkových tras, kousek od ní vidím zaparkované na asfaltce auto, pak znovu uhýbám doprava do lesa. Čert to vem, už je mi líp, aspoň těch pět, ať jsem neprojel naftu kvůli pár metrům. 



“Dobrý, teď volnějc. A bacha na kořeny, tady jsem si párkrát namlel,” a já zdvíhám výš nohy, abych se nenatáhl o kořeny.

“Vyprávěj mi o těch Helsinkách. Ale ne jako každýmu… Jako běžci.”
“Jo, to bylo tak… “
Poslouchám. Má to fakt nacvičený. A stojí za to si to poslechnout.

Na stromě je modré F. Přidávám. Pořád mi není dobře, cítím žaludek i olověné nohy, ale kolem cedule prolétám na své poměry vkusnou rychlostí.

“Dobrý to bylo! Zvu tě na to pivo!”
“Leda hovno. Ale dík. Za ty Helsinky.”

Když projíždím zatáčkou nad Vestcem, vidím ceduli té hospody. No, jedno, na spláchnutí té pachuti, bych si dát mohl. Objednávám si nealko. Hospodský vrtí hlavou, ale vytahuje flašku birela a sklenici. Já lovím ve šrajtofli kilčo.

Vrtí hlavou.
“To nechte. Ste zvanej. Na to běhání.”

Dívám se zapraseným oknem na Boleslavský les a zdvíhám hnědou lahev proti zbytku slunečního světla. Na zdraví. Na Helsinky. Na nás. A zase příště, Emile.

Nikdy si nedávejte osmistovku ibuprofenu před běháním. 

No. 

Nebo dávejte…

1 komentář:

Chcete dostávat Krysu do emailu? Zadejte svůj email:

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...