25. 4. 2016

Nymburský půlmaraton 2016 a můj první běžecký závod

Články o prvních běžeckých závodech bývají rutinně se opakující. Nadšení, krize, sebepřekonáníse, štěstí ze zvládnutí. Tohle bude trochu jiné...

Nejsem závodní začátečník. Závodil jsem dlouho a závodil jsem dobře. S ohledem na to, že poslední závod jsem absolvoval v září 1992, tedy téměř před čtvrt stoletím, je už asi jedno, v jakém oboru. Ale dlouho jsem žil v představě, že jsem sportsmen. Ještě někdy v roce 1996 (musel bych najít placku, rok už nevím z hlavy), když se rozjížděly maratonské běhy v Praze, jsem dostal jako dárek možnost maraton si zaběhnout a co si tak vzpomínám, šel jsem se víkend před tím proběhnout v teplákách a lepších teniskách, abych zjistil, jestli mě nedřou. A to byl veškerý trénink, doběhl jsem mírně pod čtyři hodiny. Jsem si téměř jistý, že teď bych to nedal, rozhodně ne v tom čase.

Pak se mě v listopadu 1998 na athenském letišti zeptala kamarádka Eva, jestli jsem si doklady dal do ledvinky. “Do jaké ledvinky?” ptal jsme se a zmateně se rozhlížel. “No do té, co máš u pasu,” ukazovala na moje břicho. A tehdy jsem pochopil, že už jsem tlustý. Stejně tak bylo ale zajímavé, jak dril z mládí zůstal vepsaný do těla: i v nejtlustší éře v klidu chodím po horách s dvacítkou batohem na slušné štreky, když kamarádi sportovci, kteří mě k tomu vyprovokovali, se skládají dehydratací a únavou.

Takže na Nymburský půlmaraton jsem nastupoval jako běhací panic, ale nikoliv jako závodní zelenáč. Dobře vím, že u takového závodu je důležité si rozvrhnout síly, prozkoumat trasu. Tím jsem za svého dětství vždycky válcoval soupeře, protože jsem detailně prostudoval trasu a už jsem na ní neimprovizoval, už jsem přesně věděl, co dělám. Nicméně trasa v Nymburku není nijak technická, je jen dlouhá. Chytákem jsou vlastně jedny schodu nahoru na most, o kousek dál jedny dolů a pak přes řeku takový kovový oblouk překlusnout po schodech. Zbytek je rovina bez nástrah, leda bych zakufroval, čehož jsem se po pravdě bál. Od toho se běh liší od jízdy na vodě, protože tam nemáte kde odbočit. Ale bál jsem se toho zbytečně.

V Nymburku startuje půlmaraton pod hradbama a to jsem pokládal za šťastné znamení, protože já hradby rád, zvláště tak hezké, i když Jeruzalém to není (ano, maraton příští jako v Jeruzalemě, to zní dobře!). Vůbec jsem neznal systém startu, znervozňovalo mě, že mi nepřišlo žádné potvrzení, že platba jim dorazila a všechno je OK, ale taky bylo všechno OK, na registraci mi vydali číslo, čip a reklamní letáky.

Ach ty hradby, ty jsou fakt parádní, to jsem ani nevěděl, že takové Nymburk dodnes má...

Takové ty drobnosti, co člověk neví... 

První problém bylo počasí: byla dost kosa, kolem šesti stupňů, chvílemi to ale slibovalo, že vykoukne slunce a opře se do toho. Dal jsem na norskou předpověď, vzal si triko s krátkým rukávem a na něj zateplenou adidasáckou bundičku, stejně jsem chtěl běžet v bundě, abych si vzal do kapsy dva gely a klíče od auta. Nakonec to byla dobrá volba.

Jak start funguje, jsem věděl technicky, protože pár dní před tím jsem zkoumal, zda bych si ty startovací a časové RFID systémy nemohl spíchnout ve firmě pro kamarády na příští nějakou trasu (mohl, kdybych si koupil antény, které nemáme). Jenže organizačně mě to ucházelo. Pak nás postavili do špalíru dlouhého tak padesát metrů, já si stoupl do poslední třetiny, kde stála holčina “čas nad dvě hodiny”. A byl jsem zvědavý, jak se všichni v tomhle zástupu vyvalíme. Ukázalo se, že je to přeci jen nějak promyšlené, protože když zazněl startovací výstřel a já se připravil na to, že ušlapu pár lidí před sebou, tak všichni vyrazili normální chůzí a rozeběhli se teprve, když jsme prošli startovací bránou a kdy nás i započítal čip. Fajn vědět, ušetřilo mi to ušlapávání, protože v tu chvíli se už lidský had dost roztáhnul a udělalo se místo, i když další dva kilometry bylo furt dost husto. 

Kdo závod běžel, toho to nepřekvapí, ale já vůbec nevěděl, jak takový rozběh ze startu funguje. Jak vidno, k bráně to mám hezkých pár metrů...

Jedna odbočka. S čím jsem měl největší problém před startem a z čeho byl největší stres? Přidělání startovacího čísla. Byla kosa - tak šest stupňů, dostal jsem malé připínáčky a vůbec jsem nevěděl, jak číslo správně přidělat. Pak jsem zase měl potíže ztuhlými prsty propíchnout látku na bundě a obecně jsem se s tím mořil tak čtvrthodinu. Pak mě ještě jedna paní upozornila, že krvácím, takže se ukázalo, že jsem si propíchnul kůži na prsou, což se mi ještě vymstí.

Úvodní rozběh mě potěšil. Výjimečně jsem se předem protáhl a mírně proklusal, ve skutečnosti hlavně proto, že jsem si šel předem trochu prohlédnout trať, abych si ověřil, kudy se běží. A když jsem se vracel, tak tam všude pobíhali lidi se startovacíma číslama a protahovali se, tak abych nevypadal blbě, tak jsem se taky protáhl. Takže rozběh šel jak namazaný, rychle jsem se posunul dopředu a až první pohled na hodinky mě usadil. Běžel jsem v tempu pod pět minut, zatímco původně jsem předpokládal, že poběžím spíš pod šest, tedy podstatně pomaleji. Jenže dav elektrizoval a táhnul. Srovnal jsem krok na 5:15 min/km, ve kterém jsem se cítil komfortně a přestal jsem se stresovat, jestli to dopadne.

Fotka made by Vorell, já úplně vlevo zrovna vybíhám a čučím, jestli měříme...

Pak přišla druhá část mojí mazané strategie, vyhlídnout si oběť, která mě poveze a pověsit se na ní. Jenže ze začátku lidé různě odpadávali, chvíli to vypadalo, že nasadili tempo mírně lepší, než já, takže jsou vhodnou obětí, jenže pak jim došla šťáva a zpomalili. Až kolem šestého kilometru jsem našel pána v modré bundě a slečnu v černé, za něž jsem se pověsil očima a jel.

Technickou vložkou byl výběh schodů na most a seběh schodů dolů. Už jsem to mírně potrénoval a je pro mě lepší se v klidu na schodech víc napít (běžel jsem s půllitrovkou v ruce), než se snažit je vyběhnout, dolů seběh je v pohodě. Na schodech bylo v prvním kole dost lidí, takže ani výběh nebyl moc realistický.

První desítka byla paráda a čistá radost. Bavilo mě, že nám mávali a povzbuzovali nás organizátoři i lidi po cestě, hasiči na řece, taky jsem jim mával a bylo mi líto, že ostatní kolem nich probíhají netečně. Zejména v druhém kole mi to přišlo nefér u holek na mostě a kolem mostu, kde foukalo: zatímco my jsme byli v teplíčku, ony tam mrzly, tak jsem jim taky nahlas fandil, což je alespoň rozesmálo.

Desítku jsem doběhl v oficiálním mezičase 53 minut (téměř přesně), v tempu kolem 5:15 a průměrném tepu 170.

Dobíhám první kolo, ještě jeden oblouček a jsem v cíli desítky. 


V prvním kole si ještě o prsa jednoho běžce trhnu... (tohle už jsou fotky od Alv)

A jdeme do druhého kola

Po prvním kolem nicméně odpadli ti lidé, na které jsem spoléhal, že se za nima povezu. Zrada, oni běželi jen desítku. Najednou jsem vybíhal do dalšího kola a přede mnou nikdo nebyl, jen někde v dálce další lidi. Naštěstí jsem nějakou skupinku doběhl a do funkce tahouna jsem zmermomocnil pána ve žluté bundě a slečnu v zelené. Takhle jsme to spolu táhli dalších pět kiláků přes most, kdy už se slečna v zelné odpoutala a šla dopředu. A tady někde je chvíle pro krizi a katarzi. Ne snad, že by drama, žádné umírání se nekonalo, ale přeci jen jsem si říkal, jestli jsem to přeci jen nepřepálil, jestli mě nezmátlo, že většina lidí dávala desítku a já neběžel od začátku zbytečně ve vyšším tempu, než jsem si naplánoval. Tak jsem zvolnil, v průměru o deset vteřin na kilometr a s tím jsem doběhl. Koukám do výsledků: to zvolnění mě stálo čtyři místa - do toho počítám i toho pána, kterého jsem pustil v cíli před sebe, bo vypadal, že to potřebuje víc, než já. Byla to chyba? Nemyslím. Běžel jsem podstatně rychleji, než jsem původně počítal. Původně jsem myslel na čas spíše mírně nad dvě hodiny, v lepším případě těsně pod dvě. Takhle jsem doběhnul akorát tak vyflusnutý, abych měl dojem, že jsem do toho dal všechno, co bylo k dispozici a spokojený jak ťava. Víc mě sralo, že pří výběhu posledních schodů u zdymadla, asi tak kilometr před cílem jsem si dal na hubu. Už se mi trochu motala hlava, měl jsem vidiny, zdálo se mi, že chumelí, navíc mě píchalo u srdce a bál jsem se, co zase tohle bude za průser. Až po doběhu se ukázalo, že fakt chumelilo a u srdce mě píchalo proto, že jsem si rozedřel tričkem to místo, kam jsem se píchnul špendlíkem, ale to jsem v tu chvíli nevěděl. Takže jsem se málo soustředil, blbě došlápl na železné schody a natáhl se tam na ruce, chvila v prčích a hlavně naražená holeň, ale co už, řekl jsem si, že to nebolí.

Pak už jsem doběhl zbytek a celkový čas 01:53:17 mne uvedl v nadšení, protože to bylo podstatně lepší, než jsem čekal. Druhá půlka maratonu byla o více jak deset vteřin na kilometr pomalejší a průměrný tep se zhoršil o 4 tepy.

Nojo, zkuste se při finále tvářit trochu rozumně, že ano...

Závěr byl dobrý. Za chvilku po mě doběhl pán ve žluté bundě, kterému jsem se na poslední čtyři kiláky utrhl - tak mu říkám, že děkuju za vzornou spolupráci v tom, jak jsme se střídali ve vedení. Namítl poněkud nakvašeně, že jsme se vůbec nestřídali, že se jen pokoušel mě předběhnout. Odpovídám, že mi přeci i rukou naznačoval, ať ho předběhnu a další dva kiláky vedu já, tohle vojenské gesto je jednoznačné. Odvětil, že v armádě nebyl a že si procvičoval ruku, když ho chytla křeč. Tož asi tak. Slečna v bílém, které jsem se v závěru držel, než mi utekla daleko a u které jsem se utěšoval, že holt má ve dvaceti více elánu, než já, se ukázala být paní mého věku a tomuto mému konstatování se potěšeně smála.

A v závěru ještě jeden malér, který jsem zjistil až doma. Běh končil hned za bránou, neměl jsem možnost pár desítek metrů ještě doklusat a dobrzdit, hned mě tam haltly holky, co mi sebraly čip a daly nějaký kupony na jídlo a pití. Jenže tím jsem taky zastavil Garmina asi padesát metrů před tím, než by mi napočítal půlmaraton, takže ve statistice Garmina i Stravy se mi uběhnutí pulmaratonu nezobrazuje a pěkně mě to sere. Zásada zní: co nenaměříš, to nenaběháš a takhle vypadám jako podvodník …

No, co nadělám, příště si musím dát majzla.

Ze 162 lidí, kteří doběhli, jsem byl 117. Nic moc, já vím, ani ten čas 1:53 není žádný luxus, jenže já jsem se neporovnával s nima, ale poměřoval sám se sebou. S člověkem, který by vloni tu dvacítku nedal během ani náhodou. A když si to tak vezmu, za tenhle čas by se nestyděl ani Zátopek, kdyby za něj uběhl maraton celý, že jo…
Po závodě jsem se svalil na lavičku, na které seděla nějaká babička, tedy nejdříve jsem se zdvořile otázal “slečno, je vedle vás místo” a paní, které slečno nikdo neřekl tak padesát let, se vesele dala do řeči. Seděl jsem, poslouchal o jejím synovi, který dneska přijede oslavit svůj svátek, koukal na vodu a měl radost. 

Ponaučení pro příště:

  • pamatovat si, kolik přesně je vzdálenost, kterou běžím. Hlavně proto, že půlmaraton mám pořád fixovaný jako zhruba dvacet a ono je to přes dvacet jedna. Ten poslední kiláček už bylo trápení, měl jsem na to pamatovat
  • pořídit si nějaký udělátko na přidělání čísla, abych se s tím nenervoval. 
  • nenervovat se tím, jak bude trať značená. Kolem běží dost lidí na to, aby stačilo je následovat (alespoň do doby, než budu rychlejší, než nejrychlejší keňani)
  • zkontrolovat na hodinkách, jestli jsem uběhl tolik, kolik mám, aby mi to ty mrchy dobře započítaly.

A pár subjektivních poznámek:

  • podstatnou nevýhodou tréninku v noci je, že neběhám tak rychle, jak by to šlo, protože musím víc dávat majzla. Možná je teď příhodná chvíle na to, zrychlit. 
  • Zátopkův trik “když nemůžeš, zrychli” je fajn. On tím teda asi nemyslel, že má člověk vyrazit jak šílený, ale spíš změnit tempo, udělat něco jinak, protože svaly na změnu zatížení reagují “překvapením” a chvíli je to zase v pohodě. 
  • vlastní pití byl dobrý trik. Nevadí mi běhat s ním v ruce a ani čvachtání za běhu mi nevadí, ale je dobré trénovat pití a jídlo za běhu. Už to mírně poladěné mám, ale jen mírně. 
  • moct parkovat s autem poblíž a moct se pak jít převlíct do suchého je fajn. Stejně tak dobrý je přijet s dostatečnou rezervou a moct všechno okouknout, protože fotky z Map osobní obšlap terénu nenahradí. 
  • stejně tak mít rezervní věci, aby si člověk mohl rozmyslet, do čeho se přeci jen chce převléknout. 

No a co dál? Cha. Nevím. Jediný další závod, kam jsem se přihlásil, je brandobolská desítka 14.5.2016 a tam jsem se hlásil hlavně proto, že musím podpořit domácí událost. Jinak se mi Nymburský půlmaraton moc líbil, parádně to zorganizovali pro nás chudé amatéry, velké díky organizátorům za to, jak to porychtovali!

13 komentářů:

  1. Maraton bez tréninku pod 4 hodiny? Wow. Myslím teď stačí zařazovat k těm běhům, co už dáváš, nějaké rychlejší úseky (když bude dost světla) a příští rok bez problémů pod 1:45;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, abych to "bez tréninku" usadil do reality. Asi tak třikrát, čtyřikrát týdně jsem chodil ještě šermovat, kde slovo "chodil" znamenalo uběhnout čtyři kiláky do lesa za klukama na poslední chvíli, takže sprintem, v kovové košili, s mečem (+10 kg navíc), tam se 2h mydlit tak, že pořád tancuješ na nohách a běžet zpět. Takže jo, bez tréninku :)

      Rychlejší úseky už zařazuju a 1:45 je cíl na léto :)

      Vymazat
    2. Jasný, já samozřejmě myslel speciální běžecký trénink. Já nic takového jako dítě neměl a na mých běžeckých časech je to hodně poznat...

      Vymazat
  2. Ahoj Patricku, tak pak pulmaraton Praha Brandys. Uvidime se tam?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vida, toho jsem si ani nevšiml ... zjistím, zda můžu :)

      Vymazat
  3. U sebe pozoruji že večerní běhy jsou pomalejší ne kvůli terénu, ale spíš kvůli únavě z celého dne. Hodně tam asi dělá i psychika světla.
    Ohledně dehydratace, vzpomínám jak jsme jako děti přišli v jednu ze školy, šli hrát hokej na rybník a až do pěti nic nepili. Dneska bych to nedal.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, ta tma je otřes, souhlas, to brzdí hodně. Teď jsem si roztřídil běhy podle světla a ty ve tmě mám o půl minuty na kilometr v průměru pomalejší.

      Vymazat
    2. To já mám jinou zkušenost - večerní/noční běhy mám rychlejší, než třeba ranní. Bez problémů běhám intervaly a jiné rychlostní skopičiny a zásadně bez baterky/čelovky. Takže tmou a únavou to nebude. Spíš bych to viděl na osobní přizpůsobení dennímu cyklu, plus dětství strávené ve skauto-pionýru, kdy jsme byli v noci v lese jako doma.

      Vymazat
    3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  4. Gratuluju k super vysledku, ja se chystam pokorit 2h na letosnim klanovickem, toz doraz, je to super zavod ve skvelem prostredi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za tip, vida, to je v říjnu, to už bych mohl být fit na další závod :D

      Vymazat
  5. Dobře jsem si početl ;-) fakt. Díky

    OdpovědětVymazat
  6. Pán se žlutou bundou, paní v bílém a slečna na lavičce mě rozesmáli nahlas. Díky a ať ti to běhá! S.

    OdpovědětVymazat

Chcete dostávat Krysu do emailu? Zadejte svůj email:

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...