31. 1. 2016

Jak jsem si vzpomněl, proč jsem začal chodit běhat

Tuhle jsem říkal, že jsem začal běhat ze zdravotních důvodů. To mi ale samotnému je podezřelé, mekty měl doktor patnáct let, tak proč by mě to teď mělo dojmout. Vzpomněl jsem si teď v týdnu.



Byl to nakonec banální důvod. Rozhodl jsem se, že můj pětiletý (no, v tu dobu čtyřletý) syn by si měl osvojit zdravé návyky. A tudíž, že bychom mohli spolu šermovat. Udělali jsme si meč a štít a velkolepě jsme se zmydlili. Jenže mečení je málo, je dobré se k tomu hýbat komplexněji. Tak jsem si říkal, že bychom mohli jezdit na kole. V tu dobu jsem od kamaráda získal dětské kolo, kamarádovi rezlo pod okapem, s pomocí dědečka jsme z něj udělali luxusní žihadlo a šli jezdit. Mělo to drobnou nevýhodu - já kolo nemám. Takže jsem s Vojtou běhal. Chvíli to šlo, to se to učil, bylo potřeba ho držet. Ale bylo zřejmé, že až získá sebejistotu, bude jen pár variant:

  1. nechám ho jezdit na naší ulici bez dozoru, což s ohledem na malý provoz je sice možné, ale rozhodně se mi to spíše nechce
  2. přestane jezdit, nebo bude jezdit výjimečně, když bude dozor a přehled - což by byla škoda a nesplnilo by to účel
  3. budu s ním běhat, když někam pojede a dám pozor, aby někam nevletěl pod auto. Optimální varianta krom toho, že když ujede víc jak pár stovek metrů, vypustím duši. 
Tak jsem se rozhodl, že jsem vlastně vždycky chtěl líp běhat a šel. Vojta se mnou v polovině loňského roku párkrát běhal, pak jel na kole a to šlo dobře. Kromě toho jsme párkrát šli běhat s ostatníma dětma, to fungovalo dobře hlavně v začátku. Vojta si taky rád sedne na takového toho antoníčka, ve kterém máme měřák plynu a z něhož má skvělý výhled do naší ulice, tam sedí, já běhám kolem bloku domů a on mi to měří a dělá čárky. A vidí, že hýbat se je samozřejmost. 

Pak přišel podzim, u Vojty nějaká rýmička, vánoční lítání po příbuzných a nehezké počasí, k dalšímu kolu jsme se dostali až tenhle týden. Kolem bloku jsme tu najezdili dvakrát čtyři kilometry způsobem, který bych neváhal nazvat intervalový trénink. Vojta se rozjede co to jde, já za ním sprintuju jak blázen, pak se Vojta rozmyslí, zabrzdí a za pět vteřin to rozmaká dál. Blíží se ke konci ulice, kde by mohlo vyjet auto, tak já přidám do sprintu, abych do ulice vběhl dřív, než on a případně zasáhl. Vojta zpomalí v zatáčce, já také. Takhle se to opakuje co kousek. 



Se starým kolem nám ještě tu a tam upadl řetěz a já s sebou překvapivě nenosím desítku klíč, takže malá přestávka.  



Teď Vojta nafasoval velké kolo místo toho starého na fotce a slíbil jsem mu, že Polabskou stezku spolu projedeme spolu. Teda on na kole, já v běhu. Tak takhle nějak jsme začali. Na Vojtu i na mě to má pozitivní vliv. Naopak pokus donutit k témuž starší dceru Lídu (15 let) je o dost slabší, pokud je jen na dálku a nedonutím ji jít běhat přímo se mnou. 

Takže nakonec těch motivací k běhání bylo víc. Snaha rozhýbat děti. Sebe. Doktor. Chytrá elektronika. Zjištění, že to jde opravdu kdykoliv. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...