Dědeček na běhání

Jak jsem tak včera běžel na Houšťku kolem Labína, tak jsem si vzpomněl na toho pohádkového dědu, kterého jsem tam před vánoci potkal.

To je tak. Na běhání mám v oblibě trasu od sebe z domu na Houšťku, kde si dám rychlejší kolečko a běžím domů. Je to přes celé město, fajnový okruh, kdo z vás pražáků si ostatně běží zaběhat přes celý město, řekněme ze Stodůlek na Černý Most…

Před vánoci jsem se rozhodl změnit směr a na Houšťku běžet ne alejí, ale přes staré boleslavské město. Běžím kolem Labína. To je takový legendární podnik, pražákům bych ho asi nejlépe přiblížil jako Vystřelený voko před rekonstrukcí v devětačtyřicátým, kdy se podnik prosvětlil, stal se téměř nekuřácký a sundaly se ty oběšený fašouni. Labín je něco podobného, jen na téma socialistického realismu a ten oběšenec tam ve skutečnosti je pikolík a z medicínského pohledu je živej.

No a před tímhle legendárním podnikem se potácí takový dědeček, jako z příběhů zasedání UV KSČ. Je mu cokoliv mezi šedesátkou a sjezdem UV, na sobě tesilky, takový boty udělaný z koberce a sáčko, který psalo dějiny. V ruce má koženou aktovku, za jakou by hipster z Krymské vrátil Krym Turecku.

Tenhle pohádkový dědeček na mě kouká, je vidět, že těžko ostří. A pak směrem ke mně volá, že je moc dobře, že dneska ty mladý zase běhaj, že on taky kdysivá běhával. Zpomaluju, protože to vypadá na srážku, jak se tam tak potácí a rozverně na něj volám, aby běžel se mnou. Beru to samozřejmě jako konverzační bonmot hodný Miloše Zemana. Děda se ptá, kam běžím. “Na Houšťku,” povídám.
“A tak jo,” říká děda, to už ho míjím, on se obrací jak na obrtlíku a vyráží se mnou. Zabočuju k Lázeňské ulici, on mě dobíhá a během chvilky se ujímá vedení. A celou dobu nepřestává mluvit. Vypráví mi něco o tom, že v mládí tady za Boleslají běhal se Zátopkem, v tu chvíli mám ještě dost kyslíku, abych přemýšlel, jestli mi nekecá, jenže blbý je, že si nepamatuju, v kterým roce Zátopek vyhrál tu olympiádu. Zmateně si uvědomuju, že děda je tak starej, že mohl být pravděpodobně i na té první novodobé olympiádě a dost možná i na té poslední v Řecku, takže časově to sedí. To už děda běží tryskem, můj hrudní pás zuřivě pípá a aplikace v mobilu na mě nepřestává řvát “slow down”, snažím se ji ztlumit. Děda nezpomaluje, naopak se zdá, že se teprve rozehřál. Pokouším se běžet tak, aby mě neflákla jeho kožená aktovka, což zjednodušuje fakt, že zaostávám stále více. Kobercové onuce a kožená aktovka se už míhají notný kus přede mnou. Asi mi něco povídá, slyším z toho polovinu a tu ještě nejsem schopen vnímat.

Kolečkem se vracíme zpátky k Labínu, jsou to dva kilometry, který jsme ale uběhli tak rychle, že FitBit později heuristickou analýzou trasy a rychlosti usoudí, že jsem kus cesty jel na kole. Nemám odvahu ani sílu dědečkovi říct, že jsem chtěl zpátky běžet alejí, děda konečně zpomaluje. Rozzářeně se na mě obrací a říká mi, že bylo skvělý se takhle před spaním ještě maličko proběhnout a rozehřát svaly a že dostal žízeň ještě na jedno. A jestli nepůjdu taky. Držím se haubny nějakého auta, snažím se předstírat, že jsem se jen tak nonšalantně opřel a mám chuť mu to říct po pravdě: ty si budeš zítra válet šunky na kapačkách se zápalem plic, dědku plesnivej, jenže já musím ještě doběhnout domů a ráno do háku vysmažit ještě v době, kdy ti sestra na áru bude dávat klystýr. Neříkám nic, snažím se popadnout dech, děda si to vykládá tak, že skromně vrtím hlavou a říká mi: “Tak je to správný, vy mladý jste přeci jen tvrdý, jako jsme bejvávali my,” a s grácií rozráží lítačky Labínu, aniž by ho zajímalo, že tam žádné nejsou.

Vyplivuju krev a snažím se dopajdat domů.

Chci  mít na důchod svůj Labín a svý dědkovský představy o tvrdosti mládeže i mého vlastního mládí.