5. 11. 2018

Jak obézní ajťák přebíhal Jeseníky

Pokud jste namakaný běhač, nemá pro vás tento článek žádný přínos, než pousmátí se nad tím, co všechno se dá vydávat za horské běhy. Pokud jste růžolící kancelářská krysa, může to pro vás být ponaučením, že to jde. Že si můžete užít hory i jinak, než allinclusive fivestars. Bude o tom, jak obézní ajťák přeběhl Rychlebské hory a Jeseníky, za dva dny dal osmdesát kilometrů s desetikilovým batohem a jak si to užil.


Původní plán na operaci Rychlejes (čili Rychlebské hory a Jeseníky) vznikl někdy vloni, po pravdě to měl být test, když jsem se zasnil nad tím, že bych mohl přeběhnout trasu Rybářské stezky v Portugalsku. Akorát mi pak došlo, že by bylo lepší si celou věc otestovat někde, kde rozumím jazyku a v případě kolapsu mám snazší návrat na základu. Spočítal jsem náročnost trasy a usoudil jsem, že sto kilometrů v Jeseníkách bude zhruba stejné. S tím jsem pomalu začal vybírat a nakupovat výbavu typu ultralehký spacák, ultralehký stan atd.

Jenže se vyvrbilo a v létě nebyl čas. Tak jsem v září akci přeplánoval na začátek listopadu, kdy to doma i v práci vycházelo. Nakonec to tedy vyšlo tak, že jsem den před odjezdem skončil v práci a mohl jsem 1. listopadu vypadnout na akci. Vy bystřejší a protřelejší managementem už asi tušíte zradu. Samozřejmě jsem akci nepřeplánoval úplně přesně z letních na podzimně-zimní podmínky, což se záhy projeví.

Proč Akce #RychleJes

Nejprve, proč Rychleby a Jeseníky. V Rychlebských horách jsem chtěl dát pohraniční trasu (běhá se po ní závod Zapomenuté hory), něco přes 40 kilometrů, zvěsti říkají, že je to tam čarukrásné (nelhaly, později si řekneme). Pak jsem si v Jeseníkách vybral několik hor přes 1000 metrů (Keprník, Červená Hora, Dlouhé stráně), po cca 40 km jsem chtěl končit na Pradědu a z toho další den seběhnout do Velkých Losin, odkud mi frčí vlak do Zábřehu a odtud už bych valil kýty v Režijodžetu domů. Celkem stovka. Tolik plán.

Ponejprv jsem musel přehodnotit nocování, zaplať pánbůh za to osvícení. Řekl jsem si, že bych si usnadnil život, kdybych si rezervoval přespání v penzionech na trase běhu. Tím bych netáhl stan, měl kde přespat v teple, usušil věci, jejichž zvlhnutí hrozilo stran počasí i mého pocení. Za druhé jsem revidoval dopravu. Ukázalo se, že z Černého Mostu jede do Jeseníku přímý autobus, je tam za čtyři a půl hodiny, ve dvě vyjedu, do sedmé na místě a ráno můžu vyrazit busem do Bílé Vody, nejsevernější výspy Slezska, odkud startuju. Bezva plán. Ubytování jsem nakonec sehnal v Lipová Lázně, zastávka před Jeseníkem, což bylo dobrý, horší to bylo ráno s dopravou. Pokud jsem nechtěl vstávat v pět (nechtěl) a jet bez snídaně (nechtěl), byl rozumný spoj do Bílé Vody až v devět a ve Vodě byl v deset. Nu co, pak mám něco přes 40 km, to dám v Praze za 4 hodiny, tady tak... za šest? V tu chvíli jsem si měl plesknout.

Den první: přeběh Rychlebských hor

A tak bylo páteční ráno, já jsem stál ve svém merino tričku na zastávce s batohem, připraven běžet. Autobus spořádaně zastavil, já nastoupil spolu se skupinou lidí nabalených ve vaťáku a zdvořile si objednal jízdenku do Bílé Vody. Řidič na mě koukal, já si uvědomil, že tam bude asi víc zastávek, tak jsem upřesnil, že jedu do psychiatrické léčebny, což je konečná. Pan řidič konečně pochopil, usmál se, pravil, že nic jiného si ani nemyslel a požádal o 35 Kč, což jsem mu tady na hranici civilizace zaplatil bezkontaktně kartou, aby se pražský Dopravní podnik zalkl závistí.

Obligáztní fotka balení. Ještě na tom musím zapracovat, já vím - a není tam vidět rezervní péřovka :)

Zatím vypadají dobře, ale už jsou na dojetí. Moje NB1210 - původně jsem chtěl běžet v Icebugách, ale potřetí jsem si při delším běhu sešmajdal vložku tak, že jsem si rozedřel nohu a nechtěl jsem to s nima řešit v terénu...


Už hodinová jízda čarukrásnou krajinou mě uchvátila. I stavby. Například před obcí Vápená je obrovská katedrála ve funkcionalistickém stylu, ojediněle komponovaná do krajiny (dobře, ukázalo se, že to obrovská fabrika Omya na minerální plniva, ale i tak). Kostel v Žulové s opevněnou věží je zjevně připraven na nějaký ten náboženský nepokoj. Hromada míst už jen na cestě busem, kde se vyplatí vystoupit a okukovat. Jindy.

Jedete autobusem a prostě se kocháte. Kopečky, krávy, travička a za chvíli tam uvidíte běžet i jednoho vola...
Psychiatrická léčebna Bílá Voda je bývalý klášeter. V mobilu kontroluju trasu a vybíhám. Je to do kopce, ale to tak na horách bývá, buďto do kopce nebo z kopce. Hned v zatáčce potkávám pána, halasně mě zdraví, chce si povídat, zjevně mě považuje za místního klienta. Na dvě hodiny je to poslední člověk.

Tady ještě velký dobrý: lesejček, listí chřupká pod nohama, nebe jak vymalovaný...
 Stezka mě za chvíli běhu dovede na státní hranici. Fakt se běží po ní. Má to svá ale. Copak ostatný drát, ten už někdo sundal, jen sloupky tu a tam zůstaly. Copak hraniční kameny, na těch se dá alespoň sedět - a i to, že nesčetněkrát nelegálně překročím hranici mimo přechod, i to mě netrápí. Horší je, že to fakt těžký terén. Uzoučká kamzičí stezka široká stěží na dvě boty vedle sebe není metr rovně ani horizontálně, ani vertikálně. Běžíte metr nahoru, dva dolů a hned zase opačně. A GPSka, co mám na ruce, to samozřejmě zprůměruje a gratuluje, že běžíte do lehkého kopečka. Sere pes, jsem plný sil a podzimní listnatý les hraje barvama.

Koukám, že to na té fotce není vidět, ale je to krpál dolů (v mém případě nahoru, já se drápal nahoru). Patník státní hranice asi chápete ... a takhle se běželo cca 20-25 km...
 Běžím až na Borůvkovou horu, kde potkávám polské turisty, kteří soudí, že jsem místní horal, fotí si mě a chtějí dobré rady. Obědvám Sýrového šmakouna, bagetu, kterou jsem koupil včera v Hradci na zastávce, vyloženě mi sedne. Kromě toho se průběžně cpu gely, flapjacky a podobnými věcmi.
Všechno je parádní, nacházím i pomník Solidarity připomínající, že tady v horách se potkávali čeští disidenti s polskou Solidaritou. Cesta docela odsýpá, i když místy musím jít a neběžím nijak rychle, v tom terénu bych si dolámal nohy. Deset kilo na zádech je sakra znát, znamená to, že nemůžete rozpustile přeskakovat z kamene na kámen, to prostě nezvládnu.


Kochám se krajinkou pod Borůvkovou horou. Obědvám. Hned vedle je parkoviště, tohle je tuším Polsko...

Další problém nastává za kopcem Břidličný. Došla mi voda. Jo, to jsem vám neřekl. V létě nemůžete počítat s tím, že v horách bude dostatek vody, takže počítejte dva, ale spíš tři litry s sebou. Mám camel bag, jenže jeho nevýhoda je, že nevidíte, kolik jste vypili. Ráno jsem nabral dva litry, bo je podzim, vody všude budou mraky. Jenže dneska ještě nejsou, nikde jsem nedoplnil a jsem nasuchu. Pro sichr mám v lahvičce 300 ml železnou rezervu, ale to je jen tak, abych se někde nesložil, čili je třeba urgentně najít vodu. Naštěstí mám Mapy Seznamu offline (v horách signál ale obecně byl) a nacházím nedaleko pramen Peklo. Sestupuju po modré a ejhle, z pramene kape pár kapem. Kleju, ale co můžu dělat, bez vody to nepůjde. Za deset minut mi nakape něco přes půl litru.

Pramen Peklo. Dostat z něj vodu je fakt peklo...


Pořizuju fotku pro ženu (zabývá se výzkumem sucha, zrovna dostala megagrant, moje fotka ji jistě vytrhne) a uvědomuju si, že je po třetí a dosti se šeří. Hodinky mě informují, že za hodinu bude tma jak v pytli. Jasně, mám čelovku, ale tuším, že ten terén bych nechtěl ani jít, natož běžet v noci. Dynamicky přemapovávám trasu, ušetřím tak několik kilometrů a hlavně otřesný terén.

A ještě jednou běh po státní hranici. Furt to na fotce vypadá jako pohodka...

Přes Holý vrch a Kovadilu se posouvám do Stříbrného údolí. Cesta většinou lesní svážnice, vcelku v pohodě, jenže pak stoupám na Smrk a už je noc. Vyndávám čelovku, Fenix HL26 je na tenhle úkol ideální a těší mě, že sebou pro jistotu mám náhradní akupack, protože těch 13 kilometrů nocí bude ostrých. A už jsem trochu utlapkaný.

Ze Smrku (1127 metrů, nádherné výhledy, když není noc) se přes Klín mám posunout do Ramzové. Běžet už nejde skoro nic, jen občas je rovná a přehledná cesta, ale třikrát se ostře při seběhu vymelu, nesčetněkrát mě zahraňují hůlky. Občas zapadám do rašeliniště, na jednom kopci zakufruju naprosto debilně. Obcházím spadlý strom, ale terén je těžko průchozí, takže když strom obejdu, nevšimnu si v té husté noci, že jsem ho obešel o 360 stupňů a tudíž se vracím. Naštěstí si rychle všímám, že jdu zpět do kopce, koukám do elektronické mapy a znovu obíhám strom. Asi si myslíte, že jsem blbej, když si nevšimnu, při který ruce mám strom, jenže spadlej strom v porostu a v noci - to se přehlídne snadno. Jo a ten kopec se jmenuje Bludiště, právem.

Sbíhám kopec, kterej mi přijde trochu divnej. Končí světlama - je to sjezdovka na Ramzové. Ty krávo. Chce se mi padnout na zem a plakat. Necejtím nohy, teda fyzicky, nosem je vnímám hodně hlavně stran tý rašeliny. Je kosa, už dávno mám na sobě mikinu, ale termální pohoda je zatím dobrá, spíš ty nohy a nervy. Už jsem se fakt bál, že se někde složím. Naštěstí trasou byla řada domečků, přespat by se dalo, jen na to nemám nic, musel bych si navlíct rezervní oblečení a doufat, že to do rána doklepu. Měl jsem si koupit alespoň ten záchranný žďárák. Dobře, že jsem to neudělal, nakonec mě to donutilo doplazit se nocí do Ramzové do penzionu Pacifik.

Paní majitelka hned v úvodu zdůrazňuje, že si potrpí na čistotu. Kouká na mne, jak ze mne kape hnůj a hned říká, že asi nebudu mít vlastní přezůvky. Shodou okolností mám Skinersky za tímto účelem, ale nepřiznám to, nechce se mi je hledat, fasuju tedy přezůvky. Jdu se převlíct, hodit oblečení na topení a sprcha. SPRCHA!!!

Večeři si dávám vedle v hotelu, jehněčí guláš sedne, do toho si dávám pivečko a abych načerpal energii, tak horkou čokoládu, hážu to do sebe všechno najednou, štamgasti i obsluha zírají. Domlouvám si snídani na osmou a plánuju zítřejší trasu.

Jehněčí guláš, už je dobře :)
Tak za prvé, mám mírné podezření, že dalších 40 km v horách nedám za světla (taktně tím přecházím, zda bych je dal vůbec). Ale jsem si jistý, že to nehorší je za mnou (zítra uvidím, že to byl fatální omyl), takže trasu zkrátím o deset kiláků tím, že vyhodím výběh na Dlouhé stráně (zítra se za to pochválím).

Den další: z Ramzové na Praděda


Ráno prší. S tím jsem počítal, zakoupil jsem v TrailPointu den před odjezdem bundu Montane Minimus Ultra Stretch, takže si vlastně ten déšť chci užít. Rozumějte: běžecká bunda do deště musí pustit páru ven (dost se potím) a nesmí pustit vodu dovnitř, ta Montane má být jedna z nejlepších (taky stojí čtyři litry). Chtěl jsem českou Faramugo, ale ta je na objednávku a já samozřejmě už neměl čas čekat, bo jsem přeplánovával na poslední chvíli.

Na snídani se mě ptají dva turisti, kam běžím a kdy tam budu. Vysvětluju, že tak za šest hodin, když Bůh dá. Nebo později. Nebo nikdy. Moc se tomu nesmějí, já jo :)

Je i chladněji, takže volím nepromokavé kalhoty značky Crivit z Lidlu (včera to byl Decathlon), dlouhý rukáv merino Icebreaker a na to funkční mikinu Salamon a Montane bundu. Dobrá volba, vybíhám na trať. Začátek má být osm kilometrů do kopce na Šerák, podle příručky tam jezdily koně s povozem, takže to bude pohodová cesta.

Zatím dobrý, vybíhám z Ramzové, luxusní asfaltka a dost mlha. Ale s touhle cestou to bude pohodička... (jo, končí za těmi smrky, ale to teď ještě nevím)
No, cesta byla pohodová před sto lety, jenže se o ní starají jako v Praze o Libeňský most. Takže místo vyskládané kamenné cesty je to příšerný mrdník, na kterým by si kůň zlámal haxnu. Já stejně tak. Na Šerák spíš jdu, i tak ale předcházím pár turistů, kteří to taky prubli. Škoda, že jsem si ji nevyfotil...

Ze Šeráku se jde na Keprník (1432 mnm), jenže už prší dost hustě a je těžká mlha. Vody nebude nedostatek, valí se po cestě, jdu prakticky potokem, navíc dosti kamenitým. Opouštím tezi, že je dobré mít suché ponožky a utěšuju se, že ty, co mi doporučili kluci v Trailpointu s merinem jsou tak luxusní, že je musím vyzkoušet i pod vodou. Fakt se osvědčily, ani jedna oděrka a krásně hřejou i pod vodou :)

Tohle už je luxusní cesta na Keprník. Akorát po ní teče ta voda, ale to ničemu nevadí, jen to klouže.
Na Keprníku, stejně jako na Šeráku, jsou inzerovány úchvatné výhledy. Slibem nezarmoutíš, čumím do mlhy, výhled dáme příště.

Výhled na Keprníku je podle cedule okouzlující. Věříme, ale jindy!
 Z Keprníku jdu k Vřesové studánce, nevidím na krok, kromě toho, že je všude voda. Uklidňuju se, že bundička funguje.

čas na selfíčko v plný polní. Nevím, jestli jsem to zmínil, ale trochu prší...
 Někde trasou traverzuju kus skalní stěny. Křečovitě se držím na úzké rampě, v jednu chvíli mi vypadne z ruky hůlka, já se chytnu stěny, zavřu oči a počítám, za jak dlouho uslyším zdola cinknutí hůlky o dno propasti. Ani ho neslyším, dochází mi, že to musí být stěna tak třista metrů, nad kterou balancuju. Odhodlaně otevřu oči, podívám se pod sebe a vidím hůlku zapíchnutou půl metru pode mnou. Seskakuju ze skalky na cestičku a ukončuji plánované cvičení...

Velký nervák mě čeká na trase mezi Jezerníkem a Slatěmi. Z názvu lze pochopit, že je to tam samé slatiniště. Jsou tam dřevěné chodníčky, ale ne všude a dost často prostě jdu bahnem, už je to trochu jedno. Až do momentu, když zapadnu do půlky lítek a když se konečně dostanu z bahna, tak zjistím, že jsem v něm nechal jednu botu. Bota není za běhu tolerovatelná ztráta, takže věnuji poctivou čtvrthodinu tomu, že ji lovím z bahna, podle čehož následně vypadám. Naštěstí stále prší, takže to nejhorší se rychle smyje.

Takový jako lávky, šlápnete vedle a jste po pás, bo (a to jsem asi nezmínil), prší...
Ze Slatě je to kousek na Švýcárnu, kde znovu potkávám dvojici běžců, kteří mě na Slatích předbíhali. Dneska jsem potkal asi dvanáct lidí, včera taky tak (z toho 11 na Borůvce). Uctivě mě zdravili, když mě viděli se lopotit, měl jsem po akci s výlovem boty a vypadal jsem jako duch hor. Jeden běžec se táže, zda by mohl vyzkoušet potěžkat ten batoh, se kterým běžím, k čemuž svoluji. Říká, že se omlouvá, že když mě předbíhal, tak že si pomyslel, že běžím dost pomalu, ale že s tímhle by nechtěl ani chodit a na běh by neměl ani pomyšlení. Směju se, krčím rameny, odpadající bahno tomu dodává trochu mystiky.

Praděd je na dohled. Teoreticky, mlha, víme. Na Švýcárně dobírám vodu, ale tuším, že už to nebude dramatické, navíc dneska není voda vzácnou komoditou. Ze Švýcárny se už ale dá trochu běžet, už je to silnička, neklouže mi to.

Zatáčka na Praděd, kde mě čeká hotel, luxusní pokoj, teploučko, suchoučko, večeře a tak. Sbírám morálků a vyklusávám i kopec. Potkávám několik lidí, kteří jdou z kopce a samozřejmě si někdo neodpustí na mě zavolat, že nemusím spěchat, že nezavírají, lidi mají obecně tenhle vtip za skvělý a myslí si, že ho slyším prvně. Usměju se, z obličeje odpadá ještě kus bahna a pán vykřikuje, že to nemyslel nijak zle.

Hotel.

Ty krávo. Já jsem na místě.

Paní si bere moji občanku a nervozně sleduje bahno, co ze mne odpadává. Pak mě upozorňuje, že luxusní pokoj jsem měl pronajatý na včerejší noc. Já debil jsem blbě spočítal dny a před dvěma týdny to blbě objednal, já se obkreslím. Bude to problém? Bude, mají plno. Paní navrhuje, že mohu svým autem dojet jinak, že v okolí deseti kiláků je pár slušných penzionů, v následné konverzaci jí vyjasňuji, že se mi nechce přeparkovávat vozidlo, jímž jsem do jejího znamenitého podniku přibyl. Ukazuje se po následném šetření, že mohu dostat pokoj na ubytovně po pánovi, co také nedorazil - a já to beru. Fajn podzemní kobka je vybavená stropem a topením i suchou postelí, tedy vším, co považuji za znak luxusního pokoje. Sprcha je vedle, lezu tam v oblečení, do odpadu místo sítka cpu svůj šátek a sprchuju se v šatech, čímž z nich smeju větší část bahna. Slatiné lázně, za to jiný lidi platí majland, já se dneska rozšoupnul a dal si to i se střiky, holt my bohatý lidi si můžeme dovolit...

Po koupeli jdu na večeři, paní je ze mě nervozní, musím jí vysvětlit, že jsem jeden a tentýž člověk. Opulentně povečeřím a dumám nad plánem na zítra. Musím seběhnout do Losin, což je něco přes 13 km, v podstatě pohoda, celá trasa z kopce a za příznivé předpovědi počasí. Píše Marek, že bude mít cestu na Moravu a jestli nechci nabrat. Ještě jednou přemýšlím nad tím pozdvižením, které způsobím v hromadné dopravě a odepisuju mu, že jsem pro. V osm jdu spát s tím, že ráno pojedu s Markem domů autem.

Dlouhé stráně, ta přečerpávací elektrárna. Chtěl jsem si to prohlídnout, je to jen přes údolí, ale dneska ne...


Marek opravdu ráno doráží, dáváme horskou snídani. Vyčasilo se - abych to upřesnil, je tak silný vichr, že se žádná mlha neudrží, udělám pár vrcholových fotek. A kontroluju trasu.

To ráno je jak malovaný, jak tam nejni ta mlha a neprší...

Namísto něco málo přes stovku jsem uběhl / ušel něco málo přes 80 kilometrů. Patnáct jsem měl dát ještě ten jeden den, desítku jsem vypustil při přeběhu z Ramzové na Praděd.

Příjezdová cesta na Praděd. Na tý značce je nápis Pozor padá led, netušil jsem odkud, než jsem jednomu uhnul: z věže vysílače.

Jedeme domů. Jsem spokojený. Dva pořádné dny jen pro sebe, v podmínkách, které nejsou lehké, to se mi dlouho nepodařilo.

Ta bota už to má za sebou, přes bahno není vidět, ze po straně se kameny probrousily dovnitř a způsobuje to jistý diskomfort. Mimochodem, takhle běžecký boty nesušte, nedělá jim to dobře...

Dovolte pár poznatků


Lidi se mě často ptají, jak dlouho se musí běhat, aby si člověk mohl dovolit tohle lajsnout. Takže mi dovolte pár mých laických poznatků:
  • Běhání je především v hlavě a pak ve zkušenosti. K odhodlání potřebujete zkušenosti - například jak běhat po šutrech, abyste si nezlámali haxnu, bez toho to nejde. Ale když si neumíte říct, že do toho jdete, tak to neuběhnete, to je jasný. Po půl roce běhání jsem si dal 30 kilometrů podél Labe, po dvou letech jsem rutinně (byť pomalu) běhal v horách. Kdy a jak vy, to záleží spíš na tom, zda skončíte u pobíhání v parku, nebo zda si začnete nakládat těžší a těžší úkoly.
  • Běhat s velkým batohem je krávovina. Je krásný, že jsem si spočítal, že 5 kg unesu v pohodě, ale přidal jsem dvě kila a zapomněl, že ponesu další tři vody.
  • Z toho důvodu je lepší podniknout takovou akci v létě, kdy se dá počítat se stabilnějším počasím (ale kdy to v horách jde?)
  • Nebo tak, že zvolíte stacionární tábor, kam se vrátíte. Třeba já si až pozdě všiml, že Lipová je kousek od Ramzové, teoreticky jsem to mohl udělat první den tak, že jsem doběhl zase na ten samý penzion a netahal s sebou velký batoh.
  • Dobrý věci se do hor vyplatí. V parku merino tričko neoceníte, v horách už dost podstatně. Stejně tak ponožky - moje levný plastový, co mám na doma, by mi sedřely nohy, protože se prostě v botě v mokru hečmají. A nepromokavá bunda? Mám jednu za 1500 a jednu za 4500 Kč, rozdíl mezi nima je v horách propastný.
  • Hůlky jsou must - bez nich bych měl rozflákaná kolena, na seběhy jsou v horách pro mě důležité. Ale taky si uvědomuju, že když se o ně opírám, mám tendenci přejít do kroku, takže si musím připomínat, že je mimo terén mám vzít do ruky a běžet.
  • Všechno předem otestovat. Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, proč se mi hůlky zasouvají, i když jsou skládací :) Ladit to za běhu je dost depresivní.
  • Papírová mapa je mi většinou na nic, kvalitní mapy od Seznamu jsou základ dobrýho běhu. Jen by to mohli ještě trochu upravit, navigační režim nepoužívám. Papírovou mapu ale mám pro plánování trasy.
  • Když běžíte, nesmíte moc přemýšlet o trase, to vymyslíte ptákovinu. Je dost zásadní mít znalost trasy předem. Když je v samotné turistické mapě napsáno "obtížně schůdná trasa", je i dost zle běhatelná (natož s batohem). Je dobrý mít tedy předem trasu připravenou, včetně fallback variant, neosvědčilo se mi někam přijet a teprve tam hledat, jak se dostanu do bodu B. Zejména v horách se cesty opravdu liší, musíte si načíst recenze - často je delší cesta líp běhatelná, než krátká, nekvalitní a hrbolatá.
  • Co mě potěší, když si cestou můžu přečíst, co vidím. Vypsat si zajímavý body a jejich malý popis na papírek a číst si to cestou.
  • Voda, bez ní to fakt nejde, pít musíte pořád. Koupil jsem BeFree filtrflašku, abych mohl dobírat všude z místních zdrojů, ale stejně musíte pečlivě uvažovat. Na delší trasu se vyplatí si spočítat, kolik vody táhnout a kde je možné ji dobrat a plánu se držet, nést o dvě kila víc zbytečně je dost frajeřina.
  • Neriskovat. Když jste sami a smekne se noha na šutrech za deště jen proto, že letíte jak vychr, tak jste nahraní. Testování toho, jak rychle se umíte sypat z vrchu dolů, si nechte na moment, kdy je vás víc a snadno vás dostanou do špitálu, ne na sedlo pod Keprníkem.
  • tepelná pohoda je dost individuální. Než si lajsnete celodenní běh v těžkém dešti, měli byste s tím mít nějakou zkušenost, jinak je to o zápal plic. Jestli se klepete při běhu v kraťasech a trátkém tričku při deseti stupních, ještě na své termoregulaci (otužování) zapracujte. A bacha na to, v horách déšť prostě přijde.
Nechci tím říct, že jsem podnikl něco ohromujícího. Jen cestu, která mě udělala radost. Navštívil jsem kus nádherné krajiny a poznal ji jinak, než by se běžnému turistovy podařilo za mnohem delší dobu. Bůh dá, jednou se sem vrátím.

Jedna věc mi ale od té doby leží v hlavě. Znám víc takových lidí, kteří by si rádi v létě vzali prodloužený víkend a něco si přeběhli, sami a svým tempem. Jenže bez toho blbého báglu. Ke všem těm běžeckým akcím by bylo zajímavé vymyslet i tohle. Nějakou trasu mezi penziony, na kterých vám ráno někdo vezme věci a přesune je na jiný, zatímco vy si dáte svých 20-50 km a zítra zase, jen tak nalehko, protože víte, že až dorazíte do cíle, shledáte se tam s těmi svými věcmi. Ne běžecký camp, kde běháte s lidma kolem chalupy, ale přeběh odněkud někam, kde vám někdo pomůže převézt ty věci a dodá podklady stran možných tras.

Do té doby si to budu muset komplikovat já tím batohem.

Díky za pozornost :)
PS: na Twitteru jsem si průběžně psal poznatky přes hashtag #rychlejes

5 komentářů:

  1. Jo a ještě něco: bez sušeného masa, ideálně hovězího, do hor nelezu. Jsou české značky, co jej prodávají bez jakýchkoliv éček a přísad. Lehké, výživné. Měj se hezky! A palec nahoru. Jsi fakt dobrý. Podám zprávu, až si dám svůj projekt, k němuž jsi mě inspiroval. Ale v zimě to fakt nebude.

    OdpovědětVymazat
  2. Nejsušší rok v historii pomalu. A člověk zrovna zmokne jako pes na výletě.. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, také gratuluju, bezva článek, díky za sdílení cenných zkušeností.

    OdpovědětVymazat
  4. Pobavil jsem se a zasmál. Omlouvám se, že i těm "lítkům"!

    OdpovědětVymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...