Můj první ultramaraton čili šedesátka s Máchou

V sobotu jsem odběhl svůj první ultramaraton. Díky všem, kdo jste mi drželi palce nebo i sledovali “přímý přenos” na Facebooku. Dovolím si několikero dojmů alespoň zprostředkovati…
Padla otázka, proč tu šaškuju a to hned dvakrát: proč běžím šedesát kilometrů v terénu a proč o tom ještě dělám přímý přenos, kdy za běhu píšu a publikuju, jak mi to jde. Tak začnu tím druhým: po pravdě řečeno mi nešlo ani tak o vaše informační obohacení, jako o zpomalení sebe sama. Dobře jsem si spočítal, že abych šedesát uběhl, musím běžet výrazně pomaleji, než jsem zvyklý. A to není zrovna jednoduché. V proměnlivém terénu mi moc nepomáhá ani odměřování skrze Garmin: tepovka tady není zrovna dobrá míra, stačí kopeček a hned vám hodinky řvou. Takže jsem si řekl, že nejlepší bude, nějak se zpomalit a zabavit.

A proč jsem si šel zaběhat šedesát kilometrů, když normální lidé nic takového nedělají? Především proto, že nejsem normální, to je snad jasné. Zajímalo mě, jestli se něco takového dá podniknout. Ještě před dvěmi lety by mi to přišelo neuvěřitelné. Před rokem představitelné, ale vzdálené. Před půl rokem dosti náročné, ale zkusitelné.

Začít běhat je ta nejjednodušší věc. I když budete běhat bez bot a nazí, klidně dáte pět, deset kilometrů po pár měsících tréninku. Odběhat maratonské a delší vzdálenosti už ale taková trivialita není. Prostě to bez tréninku nejde. Vždycky, když se připomíná Feidippidesův přiběh, an běžel se zprávou o vítězství z Marathonu do Athén, já zpravidla podotýkám, že podle (už tak dosti nespolehlivé) legendy běželi čtyři, tři nedoběhli a sám Feidippides po zvolání Zvítězili jsme zemřel. Krom toho běžel ve zbroji, ačkoliv jen té lehčí.

Už odtud se bere varování, že marathonské vzdálenosti nejsou taková prdel a chtějí přípravu. Abyste je přežili, nedoporučuje se toho podstatně více, než těsně před během porazit perské vojsko. Pokud si teď říkáte, že si to taky lajsnete, když to dokázal ten obtloustlý ajťák (jako já), tak doporučuju přečíst poznámky pod čarou: třeba, že jsem od té doby odběhal přes 2500 km, než jsem si něco takového troufnul a také to, že jsem se přípravě dost věnoval. Plus poznámky nad čarou (všechno, co napsal Škorpil atd).

Konkrétně mě zajímalo, zda mi pomohou data. V posledním momentě, kdy to ještě šlo, jsem vysosal data o stovkách běžců a jejich bězích ze Stravy a vezu se na vlně datové analytiky. Měl jsem téměř osmdesátiprocentní pravděpodobnost, že doběhnu a prakticky nulovou, že na následky běhu zemřu, víc si těžko přát. Vycházím z běžců podobného výkonnostního profilu a s podobnou historií. Co ukrývá těch dvacet procent, jež následně spadnou pod DNF (Did Not Finish)? Většinou úrazy, nakumulované zdravotní problémy nebo špatná psychika. Zrovna ta psychika se těžko vysvětluje lidem, co neběhali, ale představte si, že máte za sebou půlku, jste už dost vyčerpaní a najednou si říkáte, co tam vůbec děláte, že je to celý kravina…

Zhruba takto poučen jsem do toho šel s tím, že je třeba dorazit na start skvěle naladěn po poklidné přípravě a to že je základ. Nakonec příprava nula, pár dní slušný nervák a měl jsem na zabalení všech věcí zhruba pět minut, takže polovinu toho, co jsem chtěl podle situace zvážit na místě, zda by se to nehodilo, jsem zapomněl doma. Padla morální opora v Jakubovi (kolena), takže mi na pátečním koordinačním obědě jen předal vestu a hromadu doporučení, která jsem si ukládal do paměti. Ještě v pátek večer jsem byl nedalek toho to odpískat rovnou a neblamovat sebe ani jiné.

Běžecké pravidlo číslo jedna zní: Co nemáš, nepotřebuješ (CNN).

V pátek odpoledne se situace obrací v lepší. Na start se dostaví Honza Kadeřábek i Honza Slavík, oba zkušení běžci, takže morální podpora zajištěna.

Převážím děti do Liberce, vstávám u tchána v šest, ovesná kaše dle osvědčeného receptu a litr kafe. Před sedmou vyjíždím, chvíli před zahájením zápisu jsem na místě, záhy doráží Honzové. Timing perfektní. Předpověď naznačuje déšť, beru si v pátek zakoupenou nepromokavou bundu Northfinder Northkit jako rezervu do vesty, vestu až po strop pěchuju směsící gelů, tyčinek a dvěma půllitrovkama ionťáku. Chvíli rozmyšlím i nad čelovkou, ale pak si říkám, že do setmění to buďto doběhnu, nebo vzdám.

Na startu

Vybíhá se v devět, bylo to tak komorní, tak decentní, že jsem start málem přehlédl. První kolo je po trase desítky a je pěkně ostré. Uplatňuji ihned Jakubovo pravidlo “kopce se chodí” a omlouvám se Honzovi, že ho zdržuju. Poskakuje kolem mě a vypadá v pohodě. Drápeme se do kopce, kde by se hodilo lano, o pár set metrů dál už to lano opravdu dali, ale spíš kvůli pádu.

Dvojité selfie po výstupu na kopeček. Kdo říkal, že je tu rovina???

Konstatuju, že trať je parádně značená igelitovýma páskama Zákaz vstupu, pán vedle nás konstatuje, že igelitové jsou od té doby, co se na textilních někdo zkusil oběsit. Nevím, jestli si dělá prdel.

Pravidlo dvě: kopce se chodí. Nahoru vždy a dolů taky. 

Další příklad rovinky :)

Po desetikilometrovém okruhu přichází pětadvacetikilometrový. Až ho skončím, budu kousek za půlkou trasy. Najíždím na zásobování energií a cpu se tyčinkou, která mi zůstala ještě z loňského Ještědu.

Pětadvacítka začíná špatně, Honzu chytá koleno a odpadá. Ztratil jsem se mu na občerstvovačce, myslel jsem, že vyrazil dopředu, ozývá se časem, že odstoupil. Jsem v tom sám, naštěstí okruhy do třiceti kilometrů mám vyzkoušené, takže nepanikařím a mažu dál. Začínají mě masově předbíhat lidi, dost mě to děsí, než mi dojde, že to jsou ti, co vyrazili na pětadvacetikilometrový okruh. Většina z nich tleská nebo slovně povzbuzuje, jeden si stěžuje svému vnitřnímu já, že by snad mohl běžet o něco rychleji, než ten týpek, co běží šede a ono ne.

Občerstvovačka na pětadvacítkové trase, tady někde ztrácím Honzu. Povšimněte si, jak si způsobně beru kelímek za běhu :)

Bahenní koupele na devětadvacátém mě překvapují. Na bahno jsem zvyklý, ale ne na to, že je ho zhruba po pás, v úzké cestě mezi skálama. Je to osvěžující. Začíná krápat. Smějeme se vespolek, že to není déšť, ale hydratace pokožky. Je to dobrý, blbý fórky nás ještě neopustily.

Vypadá to tak poklidně a jako by měl fotograf nakřivo fotoaparát. Ve skutečnosti je to takový menší seběh (=cesta po hubě dolů) v rozhňahňaném písečku, takže to šmyká. Jediný, co odpovídá, je, že vypadám, jako když to běžím fakt zvolna. Fotku dělal Michael Dobiáš, který mě trochu deptal tím, že kolem všech lidí pobíhal a fotil je, jako by se nechumelilo a jako bysme neběželi závod :)

Přehoupávám se přes třicítku a to si uvědomuju, že jsem nejdál, jak jsem kdy byl. Víc jsem najednou neuběhl. No a kromě toho jsem v polovině. Ozývá se stará znám bolest, které interně říkám roztržení, protože mi to připadá, jako by mě někdo trhal na dvě poloviny od zadku hezky nahoru. Taky se mi zdá, že jsem si do boty dal rajče. Až v cíli zjistím, že se mi jen utažené tkaničky prokousaly kůží a zakrvácely fusekle, to jde vyprat, takže žádná škoda na zelenině.

Končí druhé kolo. Dobíháme po pískové pěšince ke kempu, kde je cíl a pro nás průběžná kontrola s občerstvovačkou. Míjejí mě ti, kdo běží do třetího kola, vede v protisměru. Tleskáme si, plácáme si, povzbuzujeme se. “Poslední třicítka, to dáš v pohodě,” volá na mě mladík polovičního výtlaku a dvojnásobné rychlosti.


Cíl probíhám se dvěma lidmi, pořadatel čte jejich jména, u mě se zasekne, jméno radši nečte a pak konstatuje, že tenhle člověk by snad mohl pokračovat dál. Na občerstvovačce tankuju litr vody, cpu se banánem a pikovteřinu přemýšlím o tom, jestli bych neměl skončit. Nožičky už trochu bolí. Pak konstatuju, že ještě kousek popoběhnu, západ Mácháče jsem ještě neviděl. Cpu se svou potravou, roste hladina cukru i nálada.

Kolem sedmatřicátého kilometru přichází pověstný náraz do maratonské zdi. V mém případě doslovný a zeď má podobu pískovcové stěny. Při doběhu ke stěně se mi zvrtne noha na kořenu a i když se to snažím vyrovnat, v bahně to napálím přímo do pískovcové stěny. Týpek, kterého jsem právě dobíhal, se starostlivě ohlíží a ptá se, jestli jsem v oukeji. Ladím na tvář takový ten výraz, aby pochopil, že oceňuju jeho starost, ale vletět v plné rychlosti ksichtem do pískovcové skály nestojí za větší zmínku. Je to takový ten moment běžeckého souznění, transferu myšlenek, samozřejmě že se mi chce řvát bolestí, padnout na kolena a bulet do jehličí, samozřejmě, že to ví, samozřejmě že na to sereme - a kdyby tam v tu chvíli byl fotograf, na tvářích by nezaznamenal jediné pohnutí emoce, protože co za emoci může mít obličej po takové štrece.

Probíhám vesničkou, jsou tu zahrádky, všichni popíjejí a zvědavě koukají. Dal bych si pivo. Safra já bych si dal pivo. Mám určitě dvě kila pro tenhle případ. Stavím u stánku, zoufale hledám dvě kila. Nejsou (po doběhu je najdu v druhém báglu). Postarší pán se ptá, co si dám. Vysvětluju situaci, ptá se, jestli Kozla nebo Gambáče a ať mu tam sedmnáct vočí hodím příště. Dobří lidé nevymřeli, fotím si cedulku stánku, abych ho příště našel a peníze doručil. Mažu dál. Cestou potkávám Kateřinu se psem. Teda, ona se nejmenuje Kateřina, ale připadá mi, že by se tak měla jmenovat a tak jí tak říkám. Pes je Pogo. Došla jí voda, dávám ji napít tu bez Gambrinusu, trocha mi ho na stánku zbyla a dolil jsem ho do softflašky, pitím se neplýtvá. 

Lesní pěšinky, po těch to jde. Bohužel takhle rovné jsou málokdy ... 

Mažeme dál, takhle se budeme s Kačkou předbíhat až do cíle, kde zjistím, že se jmenuje spíš Ladislava (pes zůstává Pogo), ale asi teď nikoho malé společenské přešlapy netrápí. Před náma kopce a přede mnou bolest kolenou. Už toho mají dost. Podle odhadu jsem v největší prdeli, takže pokud teď odstoupím, stejně musím dojít zpět a nic si neušetřím. Cpu si do pusy šátek, protože mě ruší vlastní křik bolestí. Pomáhá to. Tou dobou už mám za sebou maraton, podle mé časomíry za 5:31, což teda není nic moc čas na maraton po rovině. Tady po rovině ale není nic. 

Občerstvovačka. 

Občerstvovačka na cca pětačtyřicátém kolometru, dobírám vodu, čeká nás štěrková cesta na vypáleném slunci a zase kopce. Pogo se občas zaběhne podívat, zda jsem v pohodě. Jsem. Někde v průmysku na nás bafnou dva vlčáci a vyjedou na Poga. Kudlu mám v ruce takřka okamžitě, křičím na Poga, ať se stáhne, naštěstí mě poslouchá a naštěstí ihned přijde majitel vlčáků i Kateřina., co není Kateřina. Vzájemné omluvy psovodů, běžíme dál.

Posledních patnáct kilometrů, musím se přiznat, mi poněkud splývá. V pravidelném rytmu jím, piju, na to se nesmí zapomínat, protože když pijete a jíte tehdy, až pocítíte potřebu, zkolabujete, tělo si to nestihne zpracovat. Na 54. kilometru jsme zpět ve Starých Splavech, stánečky s pivem, lidi na teráskách. Pohoda. Já už mám vidinu konce a jediné, na co se soustředím je to, jak moc mi podměřuje Garmin. Opravdu se běží 60, nebo 63? V tuhle chvíli mi to vůbec nepřijde podružné. Vbíhám do lesa nad Mácháčem a očima hypnotizuju cedule, když se trasa seběhne s trasou druhého okruhu, je jediné, na co jsem schopen myslet, úvaha, zda teď neudělají dva kiláčky do pořádného kopce, jako na rozlučku. Vždycky, když vidím papíry oranžové naší trasy a pod ním žlutou trasu pětadvacítkového okruhu, modlím se, aby se ty šipky nerozdělovaly, protože to už by mě fakt vydeptalo.

Dopíjím poslední zásoby vody, cíl už by měl být kousek. Potkávám Kačku, která mě někde v seběhu trhla, já už musím kvůli kolenům seběhy dávat stejně opatrně, jaký stoupáky. Volám něco povzbuzujícího, jako že to už dojdem. Až, když ji míjím, si všímám, že boty nese v rukách a nohy má rozedřené do krve. Pogo se tváří vyčítavě, ale v tuhle chvíli už nemám, jak bych jí pomohl a tak s vnitřníma výčitkama běžím dál.


Už slyším tlampače kempu. Očima fixuju ceduli. Jestli to půjde teď doleva, tak se na tři doby zjevím, protože to je na ten debilní kopec tady, co už jsem na něm dneska byl asi tak před sedmi hodinama. Nakonec si plánovači trasy tenhle fór odpustili a přede mnou je plot kempu. Snažím se vzmužit, snažím se vyrazit bojový pokřik, který naznačí, že trasu absolvuju v naprosté pohodě a tak dlouho mi trvala jen proto, že jsem se kochal, ale zapomínám, že jsem si hubu před dvěma hodinama ucpal šátkem, takže něco dávím. Naštěstí to svátečnosti okamžiku nebrání, probíhám cílem, kde mě vítají oba Honzové. Přemýšlím, jestli mám spadnout na zem a bezvládně tam ležet, ale trochu sprchlo, nebudu si mazat své nejlepší oblečení.

Fotil Honza Kadeřábek, hadr v hubě included.

Moje ruční časomíra ukazuje 7:52, až o den později najdu v oficiálních výsledcích, že jsem to zaběhl za 8:14 na 27. místě z 35. doběhnuvších. Důvod rozdílu? Mám na Garminu zapnutou autopauzu, takže když stojím, nepočítají čas, přiznám se, že jsem čekal mnohem menší prostoje, nikde jsem se dlouho nezdržoval, ale co už. O dvacet minut mi nejde. Jsem happy, že jsem doběhl.

Výškový profil trasy neodpovídá úplně rovince, sto až dvěstě metrů se nastoupalo co chvíli... 

Překvapivě jsem v lepším stavu, než bych původně doufal. Pravda, ukázalo se, že se tkaničky zakously do kůže, ale to bylo tím, že jsem tam sedřel nohu před týdnem na Sicílii, jinak by to asi nehrozilo. Bolí kolena, ale svaly i hlava ještě mohou, čili napříště poladit ty kolena. Drobná běžná zranění a oděrky, čekal jsem to vážnější. Taky si uvědomuju, že vlastně nepřišla žádná velká krize, o kterých jsem tolik čítal a tolik jsem se jich obával. Zatím nevím, čemu to přičíst, zda přípravě, náhodě nebo zajímavé trase.

Tady se sluší hluboké poděkování všem. Organizátorům i účastníkům. S každým se dalo normálně mluvit, všechno bylo dobře připravené, trasa luxusně značená, nepodařil se mi jediný kufr. Počasí vyšlo na běh naprosto skvěle. Výborní lidé, i k mému naprosto tragickému času mi hromadně gratulovali, pětadvacítkáři vzdychali, kéž by to jednou taky tak dali, ačkoliv dobře věděli, že by to dali taky a v čase lepším. A tak podobně a tak dále. Jediné, co mě mrzí, že už bylo pošmourno na to, abych vletěl do jezera, jenže to byla moje chyba, neměl jsem se kochat cestou, měl jsem být v cíli o dvě hodinky dříve, když ještě sluníčko šajnilo jak nad Černobylem. Budiž mi to ponaučení pro příště.

Šedestáka je za mnou. Úžasný zážitek, se kterým se ještě teď nemůžu srovnat ani podělit. Taky by to asi bylo marné. Buďto víte, o čem mluvím, pak je to zbytečné opakovat, nebo nevíte, pak bych vám to stejně nezvládl přiblížit.

Honza Kadeřábek doběhl první ve svojí kategorii (čtyřicátníci) a celkem pátý, dvě hodiny přede mnou. Blahopřeju. Ještě vloni touto dobou žádné takové dlouhé trasy neběhal a je dobrým příkladem zázraku, který se rodí přes noc, protože pro své dobré výkony vlastně nikdy nic jiného neudělal, než že se deset let chodil každý den proběhnout na hoďku-dvě do zámeckého parku.

Honza první. Příště prosím nedávejte lampu za focenou scénu, blbě se to fotí :)

Roman Otta, který by jinak vyhrál svoji kategorii padesátníků, nakonec časově skončil druhý, protože narazil na cyklistku, která se vymlela v rokli. Dvacet minut ztratil tím, že jí pomáhal a doběhl s desetiminutovu ztrátou nad vítězem kategorie Ivanem Šmídem. Ten ovšem rozhodně při předávání cen odmítal vylézt na první stupínek, že za těchto okolností nemůže být první. Takže po delší debatě, kdo si to zaslouží, se na stupínku prohodili. I takové je běhání :)

A co příště? Na moje narozeniny EPO Trail Maniacs v Harrachově, 50 kilometrů s převýšením 2500 metrů. Takže je zase na co trénovat :)