27. 10. 2015

Slečna nezpomaluje

Běhání vede občas k pochopení jevů, jež mi dosud unikaly. Například minulý týden jsem pochopil, jak mohou omylem vzniknout válečné konflikty.

To je tak. Běhám tu takovou trasu z Brandýsa do Popovic a přes Dřevčice po státní silnici zase zpět domů. Jenže běhám, když mám čas, což je zpravidla v noci, zřídka se k tomu dostanu v devět, spíš kolem desáté a později, čili všude tma, takže běhám s čelovkou, abych se nepřerazil, protože na většině trasy není vidět na krok. Takže si to takhle běžím Popovicemi a na autobusové zastávce, kde dvakrát denně projíždí autobus, na mě mává nějaká slečna a ptá se mě, zda náhodou neběžím do Dřevčic. Pravím, že ano. A ona, jestli by nemohla jít se mnou, že se ve tmě bojí. Namítám, že já běžím, ale než se rozmyslím, zda jí vyjdu vstříc a nabídnu, že to s ní projdu mi ona honem říká, že to nevadí, že taky ráda běhá, že poběží se mnou. Tak fajn, vybíháme.
Ještě ke statku to vcelku jde, za statkem už ale nesahá popovické pouliční osvětlení a začíná ta pravá tma. Totiž, kdo to tam neznáte, mezi Popovicema a Dřevčicema je ukázkový úvoz, jako dělaný pro přepadení ze zálohy. Úzká silnice se klikatí v úvozu do strmého kopce, kolem stromy, nebylo vidět na krok, protože už taky byla mlha. Nedivil jsem se jí, že se jí to nechtělo jít bez světla. Přepínám čelovku na střední výkon a těším se, jak si pomalu vyběhnu ten krpál - je to asi třičtvrti kilometru ostrého stoupání, já už mám za sebou pět kilometrů, takže jsem sice rozběhaný, ale tady běhám vždycky hodně pomalu.
Jenže slečna nezpomaluje, málem mi šlápla na paty. Trochu přidávám, abych si udělal prostor, jenže ona taky zrychluje, běží pár centimetrů za mnou, tak ještě trochu přidám, jenže zase zrychluje.
Nakonec tím úvozem nahoru vyběhnu sprintem, jako bych běžel stovku a u první dřevčické lampy už nemůžu popadnout dech, plivu krev. Ze zbytku sil se mi daří stát jakžtakž důstojně, soustředím se na to, abych se nesvalil do příkopu, když mi slečna říká “Vy běháte fakt zvostra, já se bála, že mi utečete a zůstanu tam ve tmě, tak jsem běžela těsně za váma a málem jsem vám nestačila.”
Odpovídám jí “Ty krávo zasraná, dyť jsem tam málem zhebnul, měl jsem tě nechat chcípnout v tý prdeli, než se nechat uštvat,” jenže jak se dusím, tak ze mě vypadlo jen takové to pohrdavé zakašlání, ze kterého slečna zjevně pochopila, že jsem si v kopci jen temperoval svaly.
“Já běhám tady na Houšťce,” dodává slečna, která si zjevně situaci přebrala tak, že narazila na Zátopkova levobočka. “Kde vy?”
Zase něco chrchlám, už to nemělo ani žádný smysl, protože mozek se ještě neokysličil, nejspíš něco jako “jsem fakt v prdeli”, z čehož slečna usoudila, že jsem jí odpověděl, že v Kbelích. Neříkám, že by to nešlo, do Kbel už by to bylo pohodová desítka, ale v tu chvíli jsem byl rád za sloup osvětlení, o který jsem se mohl nonšalantně opírat.
“Nojo, copak Kbely, tam jsou jiný podmínky,” pokývala hlavou a když viděla, že pro ni nemám nic jiného, než odplivnutí, poděkovala a vydala se do vesnice.
Jak jsem se dostal domů já, to netuším, akorát Markétka mě doma upozornila, že mám triko celé od krve.
No a moje prosba? Pokud běháte na Houštce, je zbytečné si myslet, že se vás kluci z kbelského oddílu snažili nasrat a vyprovokovat. Situace je mnohem prostší. Prostě takhle snadno se stávají fatální nedorozumění.

1 komentář:

  1. Slečny zásadně nepodceňovat! Slečny a babičky. A také všechny ty, kteří už od prvního pohledu vypadají, že se na trati ocitli omylem. Soustavně na to zapomínám a pak se vždy divím. Naposledy minulý víkend, kdy mi tihle "turisté" na Pražské stovce šlapali na paty tak usilovně, až jsem to znechuceně zabalil :)

    OdpovědětVymazat

Chcete dostávat Krysu do emailu? Zadejte svůj email:

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...